Brána teorie otevřená, kdo do ní vejde…

Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie.

Přeložil Jiří Bareš. Brno, Host 2002.

Paratext - titul “Úvod do…” je velmi výmluvný, neboť označuje určitý žánr. Nejen v českém kontextu, ale třeba taky v německém tak bývají označovány texty, které se vyznačují hutností, které jsou napěchovány pojmy považovanými pro příslušnou disciplínu za stěžejní, texty, které jsou pěkně přehledně roztříděny, aby dobře sloužily studijním účelům, kvůli nimž bývají také sepsány. Úvody přinášejí jakousi verbální mapu, na níž jsou zakresleny hlavní body a souřadnice příslušné oblasti, podle kterých se má čtenář, začínající adept příslušného oboru, orientovat. Autor takové práce se většinou (dobrovolně) zříká originálního přístupu (jistou metodologickou orientaci většinou mlčky respektuje) a usiluje spíš o syntetizaci soudobého stavu bádání v příslušné oblasti. Před substantivum “úvod” někdy bývá vložen ještě atribut “stručný” nebo “krátký”. To ovlivňuje nejen rozsah práce (i když samozřejmě neexistují normy, které by odlišovaly úvod od stručného úvodu), ale především nutí autora, aby se na mapovanou oblast podíval z ještě většího odstupu. Tím mizí další detaily, to méně podstatné, a zůstává to nejdůležitější, přinejmenším podle autorova názoru. Snižuje se tedy množství pojmů, které má čtenář vstřebat, a tím koneckonců i stupeň čtenářské náročnosti. V našem kontextu bychom se mohli dostat až k odstrašujícím pracím typu to a to v kostce, které jsou populární mezi nakladateli (vydělají), autory (vydělají) i čtenáři (věří, že na tom vydělají).

Americký literární teoretik Jonathan Culler vydal v roce 1997 úvod (do literární teorie), který označuje dokonce jako velmi krátký: Literary Theory: A Very Short Introduction. Tuto prozatím poslední Cullerovu knihu, v jejímž českém titulu Krátký úvod do literární teorie je ovšem míra (velmi) krátkosti zamlčena, vydal nyní brněnský Host ve své Teoretické knihovně v překladu Jiřího Bareše. Nikdo se však nemusí bát, že by snad mohlo jít o nějaký populární přehled “v kostce”. Každý informovanější čtenář totiž ví, že a) v Teoretické knihovně práce tohoto typu nevycházejí a b) že Jonathan Culler (nar. 1944) je nejen zkušený univerzitní profesor (Cambridge, Oxford, Cornell), ale zejména autor několika zásadních knih, v nichž se vyslovuje k problémům strukturalistické a poststrukturalistické literární vědy (zejména Structuralist Poetics: Structuralism, Linguistics and Study of Literature, 1975; The Pursuit of Signs: Semiotics, Literature, Deconstruction, 1981; On Deconstruction, 1988 nebo Framing the Sign: Criticism and Its Institutions, 1988), tedy nikoli nějaký bezejmenný a málo informovaný kompilátor.

Úvod je první Cullerovou knihou, která byla do češtiny přeložena. Doposud jsme se mohli s jeho názory seznámit jen jednak díky slovenskému překladu knížky Interpretácia a nadinterpretácia, která vedle tří přednášek Umberta Eca přináší repliky několika předních osobností zabývajících se více či méně teoreticky literaturou (vedle Cullerovy “Obrany nadinterpretace” zde najdeme texty filozofa Richarda Rortyho a spisovatelky a teoretičky Christine Brooke-Roseové), jednak díky dvěma studiím otištěným v Aluzi. To není mnoho.

Na žánrová schémata “úvodu do…”, o kterých jsem hovořil, je třeba u Jonathana Cullera alespoň do jisté míry zapomenout. Postupuje totiž svým způsobem nejen podle zvyklostí, ale i proti zvyklostem žánru “krátkého úvodu do…”. Už cíl práce je poněkud jiný, nechce podat velmi stručný, “instantní” přehled literárněteoretických pojmů v jejich nejzákladnějších souvislostech, ale spíše se snaží, jak je patrno od samého začátku knihy, problematizovat to, co je jaksi samozřejmé, přitom však častěji opisované než skutečně promýšlené - a to jistě nepatří k tradičním žánrovým rysům. Chce i trochu provokovat konzervativní stoupence vážené (nejen) literární vědy: dokladem toho je např. jeho přání dobré zábavy (!) v předmluvě, stejně jako využití kreslených anekdot místo grafů a tabulek (univerzitní vědecké rady v České republice by ho hnaly). Ale také mu jde o to, aby teorii bránil, aby přesvědčil studenty literární vědy (po angloamericku literární kritiky, což je pojmový posun do značné míry příznačný), že teorie je nejen užitečná, ale že nemusí být ani nudná, že může být dokonce i dobrodružná, a proto zábavná věc - tento aspekt knihy nelze přehlédnout a nerespektovat.

Culler začíná se svým problematizováním už u samotného předmětu své knihy, u literární teorie. Klade si otázku - a to nikoliv jen rétorickou, na kterou by mohl podat nějakou stokrát opakovanou, tj. předem známou odpověď, v lepším případě jinak formulovanou - co je to vlastně literární teorie. Neuvažuje však ani tak o jednotlivých teoriích, konceptech, modelech literární teorie, ptá se nejprve obecněji, co je teorie vůbec. Další z klíčových otázek zde položených je otázka, co je vlastně literatura, co ji charakterizuje a vymezuje, kde jsou její hranice. V této souvislosti se pak ptá, zda je tato otázka vůbec významná, zda má cenu si ji vůbec klást. Jiným významným tématem knihy, které u nás zatím nepatří k nejfrekventovanějším, je vztah literatury k tomu, co se v angloamerickém světě označuje jako culture studies, v Německu ale Kulturwissenschaft. Na těchto základech pak staví i svůj rozklad o jazyce, významu a interpretaci. Teprve potom se zabývá některými literárněteoretickými kategoriemi, které považuje za stěžejní, a podrobuje je kritické analýze. A až v samém závěru podává velmi stručný přehled nejrůznějších směrů a škol v široce chápané oblasti literární teorie (ruský formalismus, novou kritiku, fenomenologii, strukturalismus, poststrukturalismus, dekonstrukci, feministickou teorii, psychoanalýzu, marxismus, nový historismus a kulturní materialismus, postkoloniální teorii, diskurz menšin, queer theory, to všechno zvládne na dvanácti stranách!). Tedy to, co bývá od žánru úvodu očekáváno jako jedno z hlavních témat, a tudíž extenzivně dotováno, představuje jen jakýsi apendix. Znamená to ve svém celku méně pojmů a převzatých definic, více kritického uvažování “on line”, spolu se čtenářem.

Cullerovým východiskem je - v tom je jeho Úvod v opozici ke stále vydávané a respektované strukturalisticky orientované Teorii literatury Reného Welleka a Austina Warrena - to, čemu se říká poststrukturalismus. Poststrukturalismus je samozřejmě velmi vágní, takřka bezbřehý pojem, přesto však charakterizující současnou metodologicky nepřehlednou situaci v myšlení o literatuře, zahrnující celou řadu nejrůznějších slovníků, popisů a způsobů mluvení (řečeno s Rortym). Culler tuto situaci v myšlení o literatuře charakterizuje na s. 44 takto: “literární teorie v osmdesátých a devadesátých letech 20. století nesoustředila svou pozornost na rozdíl mezi literárními a neliterárními díly” a teoretikové se “spíše zamýšleli nad literaturou jako historickou a ideologickou kategorií, nad společenskými a politickými funkcemi, které má to, čemu se říká ,literatura‘, podle všech předpokladů plnit”. (Ano, jde v podstatě o něco, co už v roce 1921 kritizoval Roman Jakobson ve své studii o nejnovější ruské poezii, když si stěžoval, že dosavadní literární badatelé si počínají jako “policie, která aby mohla určitou osobu zatknout, zajistí pro všechny případy všechny lidi, kteří se v bytě zdržovali - a k tomu také některé kolemjdoucí. Podobně zkonzumovali literární historikové všechno, co jim přišlo pod ruku: prostředí, psychologii, politiku, filozofii”.) Culler explicitně nevyzdvihuje jeden z poststrukturalistických směrů jako ten “správný”, textem se nese spíše duch pluralismu metod: v tom je metateoretikem, kterého těší srovnávat, analyzovat jednotlivé směry, není přímým stoupencem jednoho z nich.

Přistupme k některým Cullerovým názorům. Jedno ze stěžejních předznamenání celého Cullerova konceptu je jeho pojetí teorie, neboť zásadně rozšiřuje hranice myšlení o literatuře. Na s. 9 píše, že “když si lidé stěžují, že se dnes v literární vědě objevuje příliš mnoho teorie, nemají na mysli například příliš mnoho systematických úvah o povaze literatury nebo diskusí o distinktivních rysech literárního jazyka. […] Jde jim konkrétně o to, že se vede zbytečně mnoho diskusí o neliterárních problémech, že se příliš probírají otázky, jejichž vztah k literatuře takřka není patrný […]”. Culler tedy škrtá atribut “literární” a posouvá problém do obecnější roviny, neboť myšlení o literatuře je inspirováno zvnějšku. V souvislosti s teorií píše o “ničím neohraničeném korpusu psaní”, kterému přisuzuje čtyři charakteristiky: interdisciplinárnost, analytičnost a spekulativnost, kritičnost a reflexivnost. (Z textu vyplývá, že kritičnost staví nejvýše.) Takové teorie vznikají podle něho až v šedesátých letech 20. století. Osobně bych byl velkorysejší. Darwinova evoluční teorie rovněž přesahovala svou disciplínu atd. Dnes snad teorie vznikají v rychlejším sledu, či dokonce paralelně. Roli teorií Culler vykládá na dvou příkladech, na Foucaultově psaní o sexu a Derridově psaní o psaní, příkladech, které jsou za poststrukturalistickou situaci v myšlení o literatuře (a nejen o ní) do značné míry “zodpovědné”. Foucault měl ukázat, že pro teorii jsou významné různé typy textů (diskurzy lékařů, vědců, romanopisců atd.), a inspirovat tak celou řadu přístupů i k literatuře, které patří obecněji do culture studies (jako např. gay and lesbian studies nebo gender studies), a odhalit, že diskurzy vědění jsou “kreativně produktivní”, protože “vlastně vytvářejí to, o čem píší”. (s. 21) Derrida zase odhalil, že i literární díla jsou teoretická.

Na Cullerův výklad teorie navazuje i jeho pojetí literatury. Neodhaluje nic nového, když pod souhrnným pojmem literatura nachází nejrůznější písemnosti (známe všechny ty související pojmy jako např. krásná literatura, písemnictví, sekundární literatura). Ale na rozdíl od jiných to nepovažuje za důvod, aby texty tzv. krásné nebo umělecké literatury (synekdochicky jen literatury) byly nějak oddělovány od zbytku, na základě např. literárnosti. Vždyť znaky literárnosti (jen pro pořádek připomínám, že tento pojem vymysleli ruští formalisté a že pro ně byl vlastním předmětem teorie literatury), tedy vlastnosti, které odlišují literaturu ve smyslu “krásné” literatury od ostatní literatury, najdeme i v “neliterárních diskurzech”. Jako argument pro své pojetí uvádí historiografické texty, které se podle něj řídí stejnou logikou, tj. logikou příběhů, logikou narativní: “způsob, jakým příběh ukazuje, jak k něčemu došlo, přičemž výchozí situace, její vývoj a výsledek jsou spojeny tak, aby vše dávalo smysl”. (s. 27) To však není nic tak zcela nového. Koneckonců naratologie se zabývá všemi vyprávěními, třeba i tím, které pacient ležící na pohovce svěřuje svému psychoanalytikovi. Není to sice nové, nicméně tato skutečnost je zde zásadně využita.

Neznamená to však, že by se Culler problémy “charakteristických znaků” nezabýval (a že by zrazoval od jejich reflektování). Naopak, ale zabývá se jimi proto, aby je nacházel i v textech neliterárních nebo aby ukázal, že pozornost, kterou jim v tomto směru věnujeme, je dána “rámcem literatury”, který nám říká, jak máme ten který text číst. To se týká literatury jako “aktualizace jazyka”, protože “není-li něco jako literatura identifikováno, čtenáři si mnohdy jazykových vzorců nevšimnou” (s. 37), literatury jako “integrace jazyka” (“Neznamená to tedy, že vztahy mezi jednotlivými rovinami jsou důležitější pouze v literatuře, ale že v literatuře budeme spíše hledat a využívat vztahy mezi formou a významem či tématem a gramatikou, snažit se o pochopení toho, jak každý prvek přispívá k celkovému účinku, a nacházet tak integraci, soulad, napětí či disonanci.” - s. 39), literatury jako “fikce” (“Fikčnost literatury vyděluje jazyk z jiných kontextů, v nichž by se dal použít, a ponechává souvislost díla s reálným světem otevřenou pro interpretaci.” - s. 41; jde však především o kontext sdělení, de Man je v tomto ohledu ještě razantnější, pro něho je fikcí jakákoliv výpověď), literatury jako “estetického objektu” (ovšem tradičně bez zmínky o Mukařovském, bez znalosti Mukařovského, protože v jeho stopách by mohl jít přece jen o něco dál, spíše jen v intencích kantovské “účelnosti bez účelu”) a konečně literatury jako “intertextového a sebereflexivního konstruktu” (“Intertextualita a sebereflexivnost literatury není v konečném důsledku určujícím rysem, nýbrž aktualizací aspektů užívání jazyka a otázek týkajících se reprezentace, jak je možno pozorovat i jinde.” - s. 43).

A tak Culler literaturu definuje i nedefinuje, proti pozitivním shrnujícím závěrům vždy klade nějaké ale, vždy nachází nějaký dekonstruující moment, který brání problém jednoznačně uzavřít. Přesto se tak nejistými kategoriemi, jako jsou “literatura” i “literárnost”, zabývá, a v tom jistě zůstává “literárněteoretický”: např. když uvažuje o funkcích literatury, opět ve velmi relativizujících intencích (literatura jako nástroj ideologický, nástroj ve službách moci i proti ní apod.).

Další kapitolou, která se vymyká dosavadním představám o předmětu literární vědy či teorie, je kapitola, v níž se Culler věnuje vztahu literatury a kulturních studií. Jestliže “,teorie‘ je teorií”, pak kulturní studia, která v zásadě zkoumají kulturu na jedné straně jako “projev lidí” a na straně druhé jako něco, “co je lidem vnucováno,” a která jsou “všezahrnující”, považuje za její “praxi”. (s. 51) Místo literární vědy spatřuje v rámci kulturních studií, protože “literatura je v jejich rámci zkoumána jako konkrétní kulturní praxe”. (s. 52) Zde se pro něj rýsují také dvě témata významná pro vztah mezi literaturou a culture studies. Jsou to otázky “literárního kánonu” a způsobu analýzy. Ve spolupráci literární vědy a kulturních studií - takovou ji vidí hlavně v USA - spatřuje především možnosti vzájemné podnětnosti, interdisciplinárnosti při “akademickém” studiu “kulturních praktik a kulturní reprezentace”. (s. 61) Uvádí-li Culler literární vědu v takto pevném spojení s kulturními studii, může se stát pro mnohé literárněvědné puristy heretikem. Je ovšem nutno dodat, že není nekritickým obdivovatelem kulturních studií. Kritizuje např. jejich spasitelskou společenskou roli, kterou jí část jejích stoupenců přisuzuje, odmítá rovněž zavrhování literatury jako něčeho elitářského u některých protagonistů. Je si vědom, že pokud se kulturní studia zabývají literaturou, výsledkem je spíše “nadinterpretace” (což považuje za legitimní), přičemž v horším případě interpreta nezajímá, že má co do činění se specifickou strukturou. Culler je proto pořád spíše zastáncem close reading (a to i neliterárních textů) než symptomatické interpretace (text je čten jako projev určité sociální totality), která nerespektuje komplexnost literárního díla a je často jen mechanická. Avšak rozhodně odmítá dělat z kulturních studií strašáka, který zničí literaturu.

Culler dělí literární vědu oproti známé české, ale i německé atd. triádě literární teorie-literární historie-literární kritika poněkud jinak. Rozlišuje v podstatě dvě skupiny, dvě orientace: poetiku, která se ptá, “jak díla dosahují svých účinků”, a hermeneutiku, která směřuje “k objevování významu”. Hermeneutiku s jejími interpretačními zájmy považuje v současné době za produktivnější. I proto, že koneckonců lidé, jak říká, “nestudují díla proto, že je zajímá, jak literatura funguje, nýbrž proto, že se domnívají, že jim tato díla něco důležitého sdělují, a chtějí se dozvědět, co to je.” (s. 71) I to je koneckonců nestrukturalistický postulát, který známe např. už od zmiňovaného Rortyho. Jaké interpretaci dává přednost Culler sám? Neudiví, že jako stoupenec nadinterpretace (viz Interpretácia a nadinterpretácia) zdůrazňuje čtenářskou roli. Proto jako podnětnější interpretaci vyzdvihuje ne tzv. rekonstrukční interpretaci, ale “hermeneutiku podezření”. Souvisí to také s jeho názorem, že “význam je ohraničen kontextem, ale kontext je bez hranic” (s. 76), a to uvolňuje značnou interpretační sílu.

Mluvím-li o Cullerovi jako o stoupenci poststrukturalismu, pak je nutno přiznat, že strukturalistická práce mu není tak docela cizí. Přestože není strukturalistou, zajímají ho kategorie, které jsou navýsost strukturalistické, jako např. celá problematika vyprávění. V jeho Krátkém úvodu je dokonce i něco tradičnější poetiky, spíše však méně, a v tom není jeho práce tolik inspirativní. Navíc v této oblasti mohou být střety angloamerického terminologického úzu s domácím při tak sporém rozsahu a i přes vysvětlivky Jiřího Hrabala trochu matoucí (co jsou tropy, co figury…). Naproti tomu kapitola o performativním jazyku (založená na koncepci J. L. Austina, který rozlišuje konstativní výpovědi od performativních) a jeho vztahu k literatuře vnáší do kontextu českého myšlení o literatuře nové prvky.

Co říci na závěr? Barešův překlad knihy je český a za přispění Jiřího Hrabala i terminologicky přesný. K terminologii však přece jen jedna poznámka. Jiří Hrabal se jako odborný supervizor překladu pokusil o jistou terminologickou inovaci, kterou vysvětluje ve svém doslovu. Jde o anglický pojem plot. V angloamerickém naratologickém kontextu se od dob E. M. Forstera používá termínu plot v opozici k pojmu story (u E. M. Forstera plot jako sled událostí v logických vztazích, story v časových souvislostech). Jonathan Culler používá z této dvojice zejména pojem plot (vztah ke story není u něj tak zcela jasný, snad proto, že má být jasný). Pro story se nabídl jaksi samozřejmě český ekvivalent příběh, plot se však dosud překládal, pokud se překládal, jako zápletka. Ale termín zápletka se u nás tradičně používá jinak, označuje určitý moment ve stavbě dramatu či příběhu. Hrabal se rozhodl vyřešit tento problém zavedením termínu osnova. Snad našel mezi českými ekvivalenty k anglickému slovu oporu u slovesa “osnovat” nebo u substantiv “spiknutí”, “plán” (promyšlený) či “obsah” (děje). Jistě ho přesvědčily i významy, které v češtině slovo “osnova” může mít, klíčovým z nich by mohlo být sousloví “dějová osnova”. (Nebylo by to výstižnější než pouhá “osnova”? Vždyť plot může koneckonců spolu s action označit i děj.) Asi před půl rokem jsme o tom spolu diskutovali a jeho návrh se mi docela zamlouval. Ale nad Cullerovou knihou a nakonec i v širších naratologických souvislostech jsem začal o vhodnosti slova “osnova” pochybovat. Problém v češtině spočívá především v tom, že “osnova” (bez atributu) označuje mj. něco, co existuje předem (“osnovat” znamená vlastně zakládat, zřizovat), podle čeho pak vlastní text vzniká (snad s jistou, ale také ne zcela přesvědčivou výjimkou dějové osnovy). Naproti tomu, podobně jako je tomu u formalistického pojmu fabule, “plot je něco, co čtenáři vyvozují z textu, přičemž představa elementárních událostí, z nichž byla osnova (plot) sestavena, je rovněž čtenářovou dedukcí či konstrukcí”. (Culler, s. 95) Terminologický problém je zde však těsně spjat s problémem klasifikace narativních kategorií, které jsou sice velmi často u různých autorů označeny stejným termínem, nakonec však každý autor má o nich jinou představu. Gerald Prince ve svém Dictionary of Narratology uvádí čtyři (číslicí 4) verze toho, jak je v naratologii užito pojmu plot (ovšem u zdánlivě jasného termínu story jmenuje dokonce pět různých významů). Rovněž Jeremy Hawthorn v knize A Glossary of Contemporary Literary Theory připomíná zmatené používání těchto pojmů a upřednostňuje formalistické dělení na fabula a sjužet, tedy to, co se u nás běžně používá (fabule-syžet). To však Hrabal udělat nemohl, protože Culler, věren angloamerické tradici, užívá dvojice plot-story. Mne však nakonec napadla jiná věc. Snad se slova plot bojíme proto, že je v češtině označením pro ohrazení pozemku, a to působí na první pohled poněkud nepatřičně. Ale představme si plot drátěný nebo tyčkový, představme si osnovu na tkalcovském stroji a uvědomíme si, že etymologie slova “plot” je od slovesa “plést” (s odvozeninami jako “pletka” či “pleticha”), které najdeme ve staroslověnštině a objevuje se u všech Slovanů. Nadto odpovídá latinskému plectô, hornoněmeckému flehtan a německému flechten a základ, ten je indoevropský: plekt-. Takže, kde se tu vzalo anglické plot? Možná jsme mohli u plotu zůstat…

Když jsem na počátku uvažoval nad žánrem úvodu, nechtěl jsem říct, že tradiční přístup je špatný. Není, ale samozřejmě musí být dobře udělán. Píšu zde o tom proto, že na Amazon.de si někdo v komentáři pochvaloval svěžest Cullerova textu ve srovnání s nudnými německými pracemi tohoto typu. Myslím, že to není tak docela spravedlivé. Němci mají celou řadu dobrých úvodů, ale spíše informativních, nasycených pojmy a jmény, a to není tak atraktivní jako přístup Cullerův, vyžaduje to velmi trpělivé čtenáře/čtenářky. Culler lépe splňuje motivační funkci. Snad více inspiruje k tomu, abychom se do některé z teorií sami pustili, abychom se jí zmocnili a použili ji při interpretaci literárního textu, protože jeho úvod je vskutku čtivý a formulačně přímočarý, a přitom většinou nezjednodušuje a vybízí čtenáře ke spoluuvažování. Je bránou, která může být vstupem do fantastického světa teorií. Rozhodující krok však musí čtenář učinit sám.

Jan Schneider