Nový způsob vyučování literární teorie

Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie.

Přeložil Jiří Bareš. Brno, Host 2002.

Cílem následující recenze je nahlédnout úvod do literární teorie amerického komparatisty Jonathana Cullera z perspektivy dějin příruček literární teorie. Recenze nehodlá primárně rekapitulovat obsah Úvodu (to učinil již dříve Viktor Štástka, “Úvod do teorie literatury a myšlení”, Tvar 7/2003, s. 7) ani ho nebude vsazovat do širšího kontextu autorovy tvorby (o to se pokusil editor Jiří Hrabal, “Doslov - poznámka k dílu J. Cullera”, rec. dílo, s. 155-163).

“Teorie,” shrnuje Culler v samém závěru své knihy, “nás jednou provždy nenaučí, co je to význam: jakou měrou se každý z faktorů jako záměr, text, čtenář a kontext podílejí na celku, kterým význam je. […] Teorie […] nenabízí soubor řešení, ale vyhlídku dalšího myšlení. Volá po řeholi četby, kritické analýze postulátů, zpochybňování předpokladů, z nichž vycházíme.” (s. 130) Předchozí citace vystihuje ráz a cíl Úvodu, který vyplynul z Cullerova přimknutí k soudobé filozofii. Důsledky tohoto přimknutí ukazuje srovnání se slavnou příručkou literární teorie Reného Welleka a Austina Warrena (Theory of Literature, New York 1942; česky Teorie literatury, Olomouc 1996). Podíváme-li se jen na obsah obou knih, je na první pohled zřejmé, že Wellek a Warren vynaložili soustředěné úsilí, aby ukázali složitost a komplexnost literatury, o její existenci však v zásadě nepochybovali, proto jejich otázky primárně směřovaly dovnitř literatury samotné. Naproti tomu Culler, vycházeje z filozofických úvah o jazyku a zároveň jazykové povahy literatury, důsledně přesadil všechny otázky do širších kontextových vztahů, čímž literární teorii (literární vědu vůbec) vtlačil do četných mimoliterárních souvislostí. Warren a Wellek ještě postrádali otázky, které jsou pro Cullera v důsledku přimknutí k západní filozofii vznikající od šedesátých let již samozřejmé a neopominutelné: co je teorie, jaký je vztah literatury a kulturních studií, jak se utváří jazykový význam, co je performativní jazyk, v čem tkví identita subjektu. Mnohem méně otázek mají obě příručky společných, nemluvě o tom, že i na ně odpovídají většinou odlišně (co je literatura, otázky poetiky, narativity a interpretace). Hloubku a šíři průrvy, která vyvstala v myšlení o literatuře v době, jež dělí vydání obou, dnes již klasických amerických příruček o literární teorii, symbolicky ilustruje fakt, že se Culler o svých předchůdcích vůbec nezmínil.

Podíváme-li se na Úvod z ještě delší časové perspektivy, z hlediska učebnic literární teorie vzniklých za poslední dvě staletí (připomeňme jen některé z česky psaných prací, které jsou k takové komparaci rovněž vhodné: Jungmannovu Slovesnost, Durdíkovu Poetiku, Bílého a Čechovu Malou poetiku, Hrabákovu Poetiku, ale i Vodičkův Svět literatury), vidíme, že Culler završuje trend, který soustavně započal nejpozději v průběhu 18. století, totiž obrat od přístupu snažícího se poskytnout čtenáři především katalog přesně definovaných básnických prostředků (od figur a tropů přes metra až po jednotlivé literární druhy a žánry) k obecněji pojatým úvahám o tom, co literatura je a jak funguje. Prvotním zdrojem poetologicky zaměřeného přístupu byla snaha naučit žáka psát poezii, tj. naučit ho používat prostředky, jak působit na vnímatele v souladu se zamýšleným záměrem, neboť panovalo přesvědčení, že každému záměru odpovídá přesně stanovený postup. Dlouho nezpochybnitelnou potřebností poetologického přístupu významně otřásly tři změny, ke kterým došlo v průběhu 18. a 19. století: rozvolnění žánrové závaznosti, definitivní odtržení poezie (literatury, umění vůbec) od vědy a etablování literární vědy jako (univerzitního) oboru, jehož předmětem je zkoumat literaturu jako jeden z jevů, které člověka obklopují, tedy nikoli učit psát literaturu. Tyto tři změny způsobily, že poetologický katalog básnických prostředků přestal být důležitým, ba nezbytným zdrojem tvorby a stal se “pouhým” formálním instrumentáriem pro deskripci se všemi negativními důsledky, které tento nový status přinesl. Neboť pouhá statická deskripce výrazových prostředků není s to odpovídat na mnohé otázky, které literatura vyvolává. Je příznačné, že již na počátku této moderní proměny literární teorie lze vystopovat její těsné vazby na filozofii, zejména na úvahy o jednotlivých druzích řeči, na otázky noetické a etické (viz např. Baumgartenovo pojetí básně jako dokonalé senzitivní řeči). Culler tento více než dvě stě let se rozvíjející trend završuje tím, že do své knihy prakticky již žádné poetologické instrumentárium nevpouští. Výjimku, která je opět v souladu se soudobou filozofií, představuje úsilí ukázat, že erbovní básnický prostředek - metafora - není nijak výlučný, nýbrž že metaforičnost je bytostným rysem jazyka a potažmo lidského myšlení vůbec.

Relativismus či snad přesněji nekonečná, poněvadž z kontextu vyplývající proměnlivost výkladu, která s Cullerovým Úvodem definitivně vtrhává do české literární teorie a která má nahradit dříve vládnoucí převážně poetologické přístupy, způsobuje, že se literární teorie (literární věda vůbec?) ocitá v situaci dosud obvyklé ve filozofii: od nynějška bude pro “cullerovského” učitele nejtěžší přivést začátečníka k tomu, aby si osvojil patřičný způsob myšlení, jinak řečeno, aby přeskočil z patra přesně vymezených (neboť nezpochybňovaných, naivně přijímaných) pojmů a pravd do patra, ve kterém je kladen jiný druh otázek, navíc bez jasných a definitivních odpovědí. V takovém prostředí se úvody stávají “zasvěcujícími” texty. V nich již nehrají stěžejní roli více či méně mechanické vlohy - paměť, píle a vytrvalost (nejvýstižněji shrnuté německým slovem Sitzfleisch), jak tomu bylo při osvojování poetologických katalogů, ale přistoupení na stanovená pravidla myšlení, která nejsou z hlediska common sense samozřemá, jednoduše přístupná. V této souvislosti si je třeba položit otázky, zda je teorie opravdu konečné stadium literární teorie (určité perpetuum mobile), jak vyplývá z Cullerova Úvodu, nebo zda její přitažlivost dříve či později vyprchá, byť jen proto, že metaroviny, do kterých nás vede, ztratí pro literaturu či pro nás zásadní význam. Jak bude vypadat literárněteoretický (literárněvědný) diskurz ve chvíli, kdy ho budou utvářet již jen ti, kteří se od počátku vrhli do spekulací, aniž by si osvojili řemeslo nashromážděné v poetologickém instrumentáriu předchozích staletí? Kolik toho kvůli teorii ve vztahu k literárnímu odkazu ztratíme a kolik získáme?

Tomáš Hlobil