Obrazy “svobody” Brazil

Jitka Cardová

“Recenze”, s poznámkou o poznámce textem o uvozovkách, tedy podle potřeby vztáhněte i na kategorie, na ty přede vším… scénář Terry Gilliam, Tom Stoppard a Charles McKeown, režie Terry Gilliam, kamera Roger Pratt, Velká Británie 1985.

Film. Uvnitř. Společnost paralelní naší, tedy ne naše možná budoucnost, tedy ne takto zcela. Leckde se obelháváme/motivujeme jinak/jinudy. Nejzřetelněji rozdíl estetikou, uměním vůbec. Svět na plátně, co naplat, na platnost plateb bere ohled nejvíce. Cena. Naprosto. Prostor je zařízen účelně/účelově, nenákladně. Technika, samozřejmě informační, jak jinak v totalitním systému, je na vysoké úrovni, ale, bez obalu, na obal se nedbá.

Film. Uvnitř. Poloprůsvitná obrazovka profilem tenká málem dvojrozměrně, svým způsobem křehce krásná, po níž sporým poklepem prstu po klávesnici okamžitě defilují vyžádané informace, tak bezprostředně, až to téměř připomíná telepatickou součinnost, je připojena k obludnému tělu, řekli jsme klávesnice, ale zatím za tímto myšlen otlučený masivní korpus stylu starých těžkopádných elektrických psacích strojů. Estetická duše diváka (jakkoli estetická, zde svolno srovnat i s estetikou kanceláří, všední estetikou našich realit, tedy každý má zde možnost zachytit a podržet rozdíl) se kroutí; při - ve srovnání - tupých informačních reakcích naší techniky máme alespoň ukotveno na příslušném designu světle šedé, oblých linií a vkusných (uvozovky si dosazujte v textu kdekoli podle potřeby, vnitřní, nejsme totalitní) stříbrných firemních log, doplněno květinami, byť i umělými.

Nyní, v proluce, hra s obrazem, neboť v tomto filmu naprosto vše má svou výpovědní hodnotu na maximu, tedy v ukázce přepnuto kamerou očím pro teď: uživatel, viděný případným pozorovatelem z druhé strany polopropustné obrazovky, je, odtamtud, přes informace nabíhající na panelu obráceně, napříč deformován… de formován in formacemi… a ovšem, publikum hle-dě-ji-ště smíchem vstříc soustředěné tváři hrdiny protažené na jednu stranu, špičatému uchu bez poezie elfů, pokřiveně… pokřiveně tvář/pokřiveně smích … mysleli jsme z toho co? K volbě čtenáři…

Ale počítač drobný detail, samozřejmě, ale ve větším měřítku takto posunuto vše. Dopravní prostředky, účelné velikostí, absurdní diváku podivným, ale, účelně, nenáročným tvarem zastaralých hraček, jazykem organizace v soustavu/organizaci jazyka technicky zřetelně, leč esteticky neuchopeně, tedy záměrně nevýstižně vřazeny pod minitransportéry. Byty obyčejných lidí, vedených jednotek společnosti, tmavé, interiéry známé nám nábytkem, předměty před desítkami let, tedy znovu jakoby ustrnuto… rolety, dřevěný stůl, otlučená vana, oblýskaná pohovka, obleky úředníků stylu tvíd-klobouk-aktovka… Kanceláře účelné velikostí i vybavením, potrubí pošty, půl stolu, kříženec počítače, koš, objemné sazebníky. Nikde k vidění nové předměty, které by držely estetickou funkci/hodnotu alespoň pochybnou, alespoň pokusem o ni (samozřejmě, jiná vrstva společnosti, bohatá exkluzivní, nezaměstnaná prací, tedy nutně vyžadující bavit, zaplnit čas dne, pro bezpečí nemyslet, reflektuje zmíněné jinak, vivisekcí pozůstalého krásna… kult plastických operací, ovšem s ustrnutým ideálem krásy film star 60’s, viz konečnou verzi hrdinovy matky, utilitarizace zbytků umění, příkladem pěvecká pozvánka na oslavný večírek - operou po operaci, nebo vyprázdněný nácvik koled ne-bezpečnostní jednotkou). Všechno podotknuté odráží do vědomí diváka fakt, že estetično-kulturno obyčejným lidem společnosti ustrnuto, vytěsněno, odvyknuto, neposouváno časové ose vpřed. Rozvíjí se pouze účelné, tedy technika, důraz na funkčnost a nenákladovost. Obrazem tedy buňky bytů obklopeny hrozivými chapadly hadic, savek a kabelů klimatizace, tedy probouzení hrdiny ránu, pokud neselže elektřina, děje se zvukovým signálem, tedy umyvadlo poté samo napustí vodu a v souhře kloakou kuchyně vyvrhnuty dva toasty, šálek kávy… (šálek estetiku vykazuje, ovšem tvar/potisk mluví, k nám, roky zpět… a jistě, žádný nikl, chrom, všude dráty, šrouby, zdířky, protože účel anestetika). Tedy ani vteřina planě cestou do zaměstnání, neboť teprve tam je lidská jednotka společnosti nejúčelněji využita, nejméně nákladová, protože prospěšná a plně pod kontrolou. Zaměstnání, hrdinovo, uvnitř systému, sledujeme-li, technicky opět na úrovni, a vysledujeme-li, pak vedle informací nezbytný důraz na bezpečnost, obranu tedy, kontrolu vlastních jedinců, technicky zajištěnou, dozorem techniky nad unifikovaným chováním, předpokladeným jednáním jednotek, lidí…

Tolik pro nyní nástin prostředí, teď flexí k příběhu, k člověku uvnitř tohoto… Hlavní hrdina, říkejme mu, zevnitř nedostatku naší paměti, Sam… (V Bradburyho knize 451 stupňů Fahrenheita jeden z požárníků, tedy zakladatelů požárů knih, říká svému etikou zmítanému kolegovi: Hlavní je klid, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států … Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika “fakty”, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dobrý dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Lze citovat neukončeně, záměrně neuvedeme vydání ani stránku, z níž jsme vytrhli, kniha je příliš tenká na pouhé citace a příliš významná na ně… Nebudeme tedy sporým poklepem po klávesnici lovit na internetu jména postav, hodláme odlišovat důležité, chceme se pokusit myslet, ne pěchovat.) …tedy Sam, konečně možná se tak skutečně jmenoval, pracuje v archivu, u paty systému, centra moci, na ministerstvu informací. Ovšem /nyní, v proluce, hra s výpovědí/ ústy jeho kolegy z jiného oddělení, řekněme Toma… (snaha, hovorem, překlenout vztah formálně k něčemu víc, nad kolegy, ale právě jen formálně, bezpečně; později bude třeba pochopit, že od něj, že jemu, Tomovi, nelze jinak… Sam, vnímaje, vrací překlenování roztržitě… ah, máš… dvojčata?… Trojčata… Opravdu… už? Jak ten čas letí… smích publika, ještě oprávněný, i když pod by už mělo zmrazit… několik důvodů pro to) …tedy ústy Toma se dozvídáme, archiv poslední místo, přece konec všeho, člověk tam nepovšimnut, bez naděje na postup, podle pravidel. Kolega, má se na dotaz skvěle, dokonale, nádherně, lze zaznamenat, protože výpovědní hodnota maxima všeho na maximu, že vyřčeno příliš rychle, příliš prozrazující dikcí. Lze zaznamenat. Alespoň zpětně, napodruhé, kdy Sam, který v archivu spokojen právě že člověka si tam nevšimnou, tedy bez upřeného oka organizace, v jejích útrobách, přímo uprostřed alespoň takto tichá svoboda, alespoň v rámci možností, opakuje, u sebe, přehnanou dikcí (ovšem právě jí navzdory lze jemu toto alespoň částečně a v kontextu jím záměrné/zaměřené ironie věřit), že všechno, you know, is marvellous, wonderful, just perfect.

Pokud jsme v totalitní společnosti, nezbývá než klást otázku svobody. Nelze jinak. Svobody s poznámkou, že potřebnou poznámku o uvozovkách jsme v našem textu již učinili. Tedy podle potřeby.

Svoboda Tomova spočívá v podřízení se, v přijetí v nucené hry, v hraní sebou, svoboda Tomova spočívá v rezignaci na možnost svobody, ta mimo pravidla hry. Tom není dostatečně hloupý, aby si neuvědomoval, ale staví sebe statečně hloupý, na pravidla přistupuje vědomě a vědomě se snaží sebe zpětně uvrhnout do nevědomí o tomto. Svoboda jako únik… systému, nebo sobě…?

Existuje drobná, úsměvná svoboda úředníků z kanceláří ministerstva, spolupracovníků Sama, kteří si za zády svého šéfa pouštějí společně staré filmy. Staré... Protože nové filmy nejspíš nejsou. Umění ustrnuto, vytěsněno, odvyknuto. Zcel a v cele.

Svoboda Samova. Svoboda Samova je Brazil je píseň Latinské Ameriky je vzdálenost prostorem i časem je estetická je únik je vrácená ze společnosti přírodě je láska v touze osvobodit, ne jen se. Je Sen. Cestu k němu, k Samovi, si razí skrze jeho podvědomí, Sam uniká totalitě společnosti spánkem, ne vědomě, hojivým vý-letem do estetična, snem. Sen, v němž má křídla a stříbrnou zbroj (ovšem, i tady lehce zkřiveno, poznačeno, křídla ikarovská, tedy umělá, připevněná, a létat ve zbroji, byť rytířské brnění, je Sam-o sobě výpovědí, výpovědí obrazem), sen, v němž zachraňuje krásnou ženu, zamotanou v lehounké průsvitné látce, ženu čekající ho v prostoru nebe, v oblacích romantických něžných barev (pro nás by snad až příliš, nikoli ale pro to tam), vzduch, světlo, prostor… prostor…

Scéna letu, svoboda snu… křídla po obloze, postava pomalu letící nebi, světlo jemnými vějíři křídel, uvolnění, melodie, hudba… vstupuje do filmu v kontrastu útočícím na všechny smysly, divák si již stihl prožít násilné vtrhávání do “soukroma” člověka, právo organizace.

Nyní, v proluce, hra scénou. Nakrátko ostříhaná žena, nazvěme si ji Helen zcela záměrně, v opotřebované vaně, nezvyklé zvuky v bytě, nejistota strach… je tam někdo…? Jiný byt, tentýž okamžik v předvečer Vánoc… maminko, v náručí se tulící děvčátko, jak se k nám dostane Santa Klaus, když nemáme komín? (I tady lze citlivému uchu zaznamenat… jak se k nám dostane Santa Klaus… ozvuk tradice, která, jak snímkem později doloženo, bude samozřejmě znásilněna, v kontrastu s realitou tam… když nemáme komín… Na počátku filmu, kde umístěna, neřekne mnoho, možno oprávněně přeslechnout, v netušení, ale zpětně nabývá ta věta, pronesená sotva pětiletou holčičkou, děsivého významu… když nemáme komín… Technický růst se zvráceně zrcadlí a ukájí na kulturní tradici tam; ta zde, reflexí k naší vlastní realitě diváka, sama sebou již také znetvořená a zneužitá, ale přesto, v poměru k oné tam, stále kulturní. A nadto proneseno myslí malého dítěte, které by tam takto snad ani uvažovat nemělo… když nemáme komín… Tímto nemíníme vytrhnout závažnost jedné věty, ale upozornit na zatíženost všech, jen příkladem pro názornost a jako pobídku k přesnému vnímání a hodnocení, neboť zde skutečně vše sémanticky napjato přes hranici ú/nosnosti symbolu, ať už obrazem, zvukem, střihem, slovem, gestem, ať už jakkoli.) Ovšem situace se vyvíjí… jak se k nám Santa dostane, když… komika… Ve stropě nečekaně vzniká kulatý otvor, obličeje vzhůru, někdo se prořezává, smích v hledišti, oprávněný. Jen na místo namísto očekávaných tlustých nohou v černých kozačkách a červených pytlovitých kalhotách ukončených páskem s přezkou vtrhne stropem, dveřmi, snad i okny a skrze stěny desítka černých postav, kukly, kombinézy, zbraně, šok. Výbuch hluku, dupot, křik, pláč, rány, zvukovody rvoucí střelba, smyk dětmi, ženou, údery, rychlost, sporé pohyby, účelné, organizovaná brutalita, přesné násilí, uvnitř toho všeho režný pytel. Ze zmítajícího se tělesného klubíčka rodiny vytrhnout orgán otce, bránící se svaly matky a dětí surově odehnat, naříznout, rozvrátit organismus, vypreparovat oběť objekt. Muž uvnitř černých postav se samopaly; jejich poslední zbraní je, v nastolené kakofonii hluku a strachu, formulář. Roztřesená, zastrašená žena podepíše cokoli, právě podepsala odevzdání manžela ministerstvu informací. Dostane potvrzení o převzetí proti potvrzení o potvrzení o převzetí (hledějištěm děje se znovu smích, lehký, vyprskává… ještě oprávněný?… i takto, když pouze…?). Režný pytel muži přes hlavu, ruce, většinu těla, jen něco jako nohy ční spodem. Kožený obojek, utáhnout, nehnutě. Odejít ho. Organismus rodiny, s rozervaným vnitřkem, trvá napospas, ještě živá tkáň vlečena režným pytlem, právem organizace, zbytek se mechanicky pulzující kolem otevřené rány semkne zpět do klubíčka, tísnit těsněji. V bytě nad nimi Helen kulatým průřezem ze svého bytu dolů… paní Buttleová, jste v pořádku… Několik černých postav okolo, zasazují podlahu/strop zpět. V otázce ženy, která přeskakuje mnoho jiných otázek a rezignovaně na práva sebe a svého bytu se ptá jen po významu akce, odpovědí zatýkání obviněného. Mají formulář. Nahlédnutě náhle dutě hluši-vě z ní… zatkli jste nesprávného… Buttle… Tuttle… nesmysl, my neděláme chyby… Kruh stropu se nevymyká přitažlivosti země ani situace, černým rukavicím ano, přirozeně propadá otvorem a dole tříští/dokončuje spoušť… A smích… smích…

Flexí k příběhu… Chyba se stala a zamotala systém. Obvinění vždy hradí náklady na svůj proces, proces napříč úřady, kafkovsky, stále v burce pytle, v němž pro možný komunikační vjem zraku malé, pouze zvnějšku otvíratelné okénko, pro pojišťovny, banky, jednání úvěru (přiznání vyjde levněji). Ale stala se chyba a Buttle ji nepřežil (neboť přiznání viny vynucováno elektrickými šoky a Buttlova srdeční vada ve spisu Tuttla nebyla… /Smích./ …ostatně, aby seděly účty, ostatně později… ostatně v tomto, Buttlem, znázorněna další z možných forem svobody získané na systému). Smrtí nevinného vzniká přeplatek v jeho prospěch. Neznámá situace. Vedoucí archivu, vedoucí Sama, před rozhodováním předestře infarkt a před podpisem slabost zápěstí, vždy (jeho svoboda je odstup, zdánlivý, od systému, zevnitř, je pokus takto se vzdálit mimo odpovědnost, vyhnout volbě, tedy akt zbabělosti, útěk, jímž ze sebe odpovědnost nesnímá, protože za útěk sebe a volbu nevolit, nejednat, odpovědnost má, takto jeho forma spoluúčasti na systému, i když by to sobě nepřiznal, svoboda), ostatně proto si také drží Sama, který jedná. Informace jsou. Informace jsou skrze totalitní zkreslování/oslabování síly slova. Tedy různá oddělení ministerstva informací vedou Buttla jako spícího, odhlášeného nebo neoperujícího (řekněme myšlený typ “slovní zásoby D” Orwellova newspeaku, řekněme myšlené pravidlo neosémantizace slov a mysleme spíše jejich ne-osémantizaci), tedy Sam jediným pokladem prstu na klávesu zjistí pravou sémantickou náplň manévrovacích výrazů, tedy že Buttle je mrtvý.

Návratem za myšleně ke svobodě jednotek společnosti, lidí zde…

Existuje Tuttlova svoboda. Tuttle, vykoupený Buttlem v omylu, nepohodlný organizaci, obviněný, protože nevstoupil do systému, opravář na volné noze, mimo systém Centrálních služeb, mimo organizaci pracovních hodin a formulářů 27/B6 (ačkoli možná 276/B, ačkoli…), Tuttle, pirát dobrodruh vtipálek Superman James Bond Karkulín ze střechy a Petr Pan… prostor pro hru si hlídá všemi prostředky, odposlouchává telefony, vtrhává do bytů, zběsile opravuje, navzdory, umanutě, s vtipem, šarmem, autor žertů, kterými trestá zlé a mstí dobré, pronásledovaný utíká a je to absurdní, opět, ale tajným opravováním klimatizací jde mu o život. Jeho řešení svobody je sympatické, historií, přes, je následovníkem dobrodruhů s příchutí Jánošíků a Robinů Hoodů, jeho svoboda je dobrodružství, hra, ve prospěch druhých, svoboda, alesvoboda, vynuceně, ne/svobodně hájená se zbraní v ruce, tedy forma svobody, ohraničené násilím, alespoň v možnosti…

Samova svoboda, zprvu skrze sen, podvědomím, se v něm uvědomuje aktem potkání Helen, dívky ze snu, ve skutečnosti. Estetický, světloplavý sen lásky a letu, naivní osvobození, mýtus, záchrana krásné Heleny, její únik jím, rázem nabývá kontur reality, alespoň v možnosti, a Sam o ni stojí.

Tomuto přerodu ze snu v Sen předchází velká scéna setkání formálně vymezeného úředníka Sama s mrtvolně rozřezaným torzem organismu rodiny, tedy scéna setkání s vdovou po Buttlovi, v níž, ve vdově, a nezávisle na níž, použitelné už pouze jako nosič, propuká svoboda vykuchané ženy projevená konečně křikem, vědomým alespoň zpětně, snad, kdy už jím nelze ztratit, kdy už odoperováno, odhlášeno, odpojeno navždy. Svoboda v křiku nad strašlivou jistotou, vědomě možná, možná nevědomě.

Tímto Sam, jako součást organizace, tedy odpovědný, setkává se smrtí a nabývá viny (smrtí ve filmu přesný počet a všechny důvodné a vztahem Samovi vinou, snad kromě jedné) a od toho okamžiku jeho Sen přestává být soukromým únikem estetickým výletem, ale nabývá spasitelské podstaty, promítá se do něj společnost, týraní lidé ve vleku, lidé v maskách obludného smíchu pod nimi pláč, lidé-společnost vlekoucí Helen, teď už v kleci na lanech plující vzduchem, s sebou, a potom Ne-stvůra, polomytický, polomechanický ko--los-bůh, na kterém, tedy ne na lidech vlekoucích/ve vleku, třeba svobodu vybojovat, quijotovsky, mečem… Takto Sen přestává být snem sněným, ale stává se aktuálně vědomě prožívanou metaforou/vidinou/projekcí/asociací, která přepadá kdekoli, kdykoli, pohledem do společnosti, děje v ní, uprostřed dne, vinou, křikem vdovy, výbuchem ministerstva do prostoru, právem organizace tříštit vtrhávat obviňovat zatýkat režný pytel nečekaně v každém bytě, restauraci, obchodu, uvnitř lidí, střelbou, násilím, odejít, odpojovat. Právo systému, odpovědnost Snu.

Za setkáním s vdovou tedy Sam setkává Heleninu skutečnou tvář, tvář ženy ze snu, a vší svou vírou se rozhoduje pro skutečnost, změnit, vědomě, skrze akt ochránit Helen, potom dál, v možnosti Sen. Chránit je třeba, neboť Helen jediná svědkyně osudného omylu neomylné organizace, ale chránit Helen je třeba jí navzdory, protože napříč její uskutečňovanou svobodou… Svobody se kříží…

Helen, nakrátko ostříhaná řidička obrovského nákladního transportéru, Helen, formou, tak trochu On The Road, cigareta v puse, vytahané šaty, drsná tulácká vizáž nezávislé hippie, boj po svém s dusivou sebesvazující společností, jak to divák zná z jemu příslušející historie. Helen, jejímž opravdovým aktem uskutečňování svobody se ale stává až boj o spravedlnost na Buttlovi, Helen, která obíhá postupně všechna kafkovská úřednická oddělení (tedy se pokouší dostat právě tam, odkud ji Sam potřebuje zachraňovat), domáhá se objasnění viny snad s nezřetelnou představou, že organizace by mohla přiznat chybu. V povídce Harlana Ellisona Nemám ústa a musím křičet je hrstka lidí vydaná napospas týrání počítače, který ovládl svět a je si ponechal, nadoneživotí, nesmrtelně, pro nenudit se. Smí všechno a dělá to. Peklo trvat. Až ve chvíli, kdy hrdina pochopí slabinu, nedokonalost trýznitele jeho chybou, získá vědomí, že počítač, že AM (tj. JSEM), NENÍ Bůh. Že je tedy naděje uniknout, ať jakkoli zrůdná se trváním v děsivé přítomnosti, již se právě pro vědomí naděje nechce opustit… proto křik, křik ne až na hranice, ale za ně, křičet, jsme-li bez úst, je za. Stejná motivace Helen, z vrcholné existenční nutnosti usvědčit ministerstvo z omylu, snaha dokázat, si, jeho neabsolutnost, nesvrchovanost nad ní, sesadit z pozice všemohoucího, získat naději, takto se osvobodit.

Helen Samovi, součásti organizace, uniká, sebezáchovně. Cesta k ní je. Cesta je využít systém, přijmout odmítané povýšení, získat tak informace. Cesta je Samova ambiciózní matka, vdova po spolupracovníkovi samotného pana Helpmana (upozorňujeme HELP-man a upozorňujeme Orwellův newspeak, zde zřejmé, “varianta B”, typ Mírmini - ministerstvo války, neboť Helpman, stařičký muž neschopný se sám, bez pomoci, ani vymočit, je šéf celé organizace, která, oficiálně, potírá terorismus). Cesta je matkou, akceptováním jejích plodných vyjednání s Helpmanem. Cesta je rezignovat na svou vědomou svobodu v rámci možností, bytí v archivu mimo podrobnodohled systému, zapomenutě. V upřímné touze po svobodě opravdové, Snem skutečnosti spasit, Sam obětuje svobodu v rámci možností, vkládá se systému, maximálně zviditelněn. Druhé setkání s Tomem, který tam, nahlédnutí za jeho krvavý bílý plášť, do vraždy Buttla. (Tom věděl záměnu, ale chybu neudělal on, přece, on přijal správného. Dávku proudu dodal přirozeně stejnou, aby seděly účty.) Informace jsou.

Sam setkává Helen, absurdní potyčka mezi nimi, scéna hodná humoru Monty Pythonů. Pokusy o chránit, ale jeho snahy, křečovitě opravdové existenčně závazné pro něj, jeho svobodu, jeho spasitelský Sen, se míjejí dopadem, quijotovsky marné, komitragické a v nedosaženém vyvrcholení osudové. Ve svých zběsilých osvoboditelských pokusech zapříčiní smrt tří lidí, možná čtyř. Když v erektickém návalu odvahy, a v euforii z něj, vytrhne Helen řízení transportéru a pokusí se projet zátarasy, v rychlosti svobodnou jízdou bez pravidel, únikem, potom sám výbuchem do společnosti, ohrožením… ve zpětném zrcátku uvědomí si Heleniným pohledem, pozdě. Člověk/jednotka organizace/člověk, hořící, uhořící, jeho vinou. Poprvé. Podruhé, znovu v úniku, prostorem rozvířit tisíce papírů, létajících formulářů, složek, blanketů… V poetické významovosti, naplněné estetičnosti okamžiku, kdy bílé listy něžným vpádem mění tvářnost všeho a všech, připomínka sněžení, chuť po kráse, formuláře osvobozené z ohrožující moci příkazů/povolení, přesto nečekaně setrvají nebezpečné. V závanu vzduchu se první z nich přilepí na postavu člověka, a potom jeden za druhým, formuláře, předpisy, tlakem vzduchu na něm, další a další, tisknout se, přitažlivost člověka a papíru nepřekonatelná, lepit na obličej, lnout, ruce, tělo, nohy, zamotat v papírech, člověka, potácet, padat, dusit, udusit, svinout, vinou Samovou.

Samův pokus o záchranu Helen děje se stvořením informace o zániku, její fiktivní smrtí vnesenou do záznamů společnosti. Zachránil jsem tě tím, že jsem tě zabil. Třetí Samova smrt je Helen. V matčině esteticky znásilněném bytě potom první milování Helen a Sama, vlající průsvitná látka, nahá žena, sen, romantický první, nyní skutečnost. Uvnitř milování Heleny, Heleny skutečnosti s dlouhými plavými vlasy snu, Helen svobody, černý výbuch, dusot, křik, rány, střelba, právo organizace, na orgasmus.

Sam tedy zajat, sebevražedně vložen systému zviditelněn, nahlédnut, obviněný. Režný pytel, přes hlavu, ruce, tělo, jen cosi jako nohy ční spodem. Kožený obojek utáhnut, nehnutě. Odejít ho. Třetí Samova smrt je Helen. Smrt Snu. Selhání. Informační systém potvrdil úmrtí při zatýkání, podivné, že ta data tam dvakrát. Proces napříč úřady, systémem, elektrickému křeslu… tam poslední setkání s Tomem, který svou svobodu, bez ní, hraje do statečně konci, tedy k Samovi profesionální vztažení, tedy žádné city. Samův poslední únik je nezbytnost přetíženého organismu, vůlí nevědomí rozhodnout. Tuttle, Robin Hood, zachraňující ho střelou Tomovi doprostřed čela, vykupující ho smrtí, Tomovou i svou, Helenin transportér, chyba informačního systému, živá Helen, On The Road, Brazil, píseň, volnost přírodě, alespoň oni dva, únik mimo mesiášství, únik společnosti… je sen. Jen sen. Tak nám tedy unikl, pane Helpmane… jediný možný únik zůstává tedy sen, trvalé bytí v něm, pokud společností nelze, tedy zbláznit se, elektrickému křeslu, tedy čtvrtým mrtvým je v sobě Sam…

Tedy závěr dokončením kruhu… od prvního snu jako částečného, podvědomím zřeného možného úniku z šílené společnosti, od pouhé relaxace spánkem, sněním, vyvažované v realitě rozumovou svobodou v rámci možností, nabytím viny, odpovědnosti a otevřené možnosti (v tomto pořadí) naplnit Sen, skutečně, osvobodit se/ji/je láskou, skrze ni všem, spojit a dokázat cokoli, opravdový, všemi silami věřený, ač absurdně, protože jinak nevědět/neumět/nemoci, naplňovaný pokus uskutečnit Sen v reálné společnosti, po absolutním ztroskotání snah vědomí v realitě, po zbořeném, odpojeném, neoperujícím, spícím Snu, zůstává znovu jedině sen, jako poslední možnost, volen podvědomím v jeho trvalé rezignaci na jinak, na vědomí, navždy… navždy jen sen, šílenstvím, Brazil… jen sen, zbláznit se, lásku… jen sen… nevědomě…

“Film lze unést… sám o sobě lze… Smích lze unést… sám o sobě lze… Až na hranici lze unést spolu oboje k… Implozní trha-vinou, urvnitř, se Brazil stává až v reakci s hlenedějištěm/nehledějištěm/nehledanadějištěm, s publikem…