Obraz z temnoty, píseň z ticha

Richard Caddel: Slova straky / Magpie Words.

Přeložil Petr Mikeš. Praha, Fra 2002.

Po antologii imagistů (Imagisté, 2002) a básních a textech jednoho z hlavních iniciátorů tohoto hnutí Thomase Ernesta Hulma (Modlitba za úsměv luny, 2002) vydalo na sklonku loňského roku pražské nakladatelsví Fra poezii Richarda Caddela. Výbor z básní, nazvaný Slova straky / Magpie Words, uspořádal a přeložil neúnavný propagátor moderní angloamerické poezie Petr Mikeš. Jelikož je Caddelova poezie v nejlepším slova smyslu nepřeložitelná, nejedná se o “tradiční” překlad, spíše o překlad dialogický, přičemž dvojjazyčná koncepce knihy umožňuje čtenáři stát se účastníkem rozhovoru mezi dvěma básníky dvou jazyků.

O Caddelovi lze, s větší nebo menší mírou nepřesnosti, mluvit jako o prozatím posledním velkém básníkovi významné tradice moderní poezie, u jejíhož zrodu stál právě T. E. Hulme a Ezra Pound. K Poundově poetice Caddelovy verše odkazují hned několika způsoby. Jednak pojetím básnické kompozice jako palimpsestu, vrstvení historického a současného, archetypálního a nahodilého, univerzálního a soukromého. Dále vědomím odpovědnosti vůči společnosti, světu, a především samotnému jazyku. Konečně také pojetím tradice (chápané jako proces sedimentace a inovace), do níž básník vstupuje ve chvíli, kdy ji ve své poezii specifickým způsobem obrodí.

Jedinečnost Caddelovy poezie podle mého názoru spočívá v její snaze být citlivým záznamem svébytné a zároveň každodenní zkušenosti člověka. Mám na mysli lidské zkoumání hranice mezi nepoznatelným světem a vnitřním životem člověka, který je pouze cestou k poznání sebe sama. Přibližování se této hranici, kde člověk do určité míry přestává být sám sebou, ale ještě nezaniká ve světě (postrádajícím lidský smysl a řád), umožňuje zakoušet svět nikoli jako pouze lidský, ale takový, jaký snad ve skutečnosti je.

Zde, na hranici fyzična a psychična, se básník může ponořit do světa skrze obraz a vynést smysl jako primárně lidský smysl. Takto člověk zakouší pocit jednoty sebe sama a světa; k transcedenci ovšem přesto dochází ve vnitřním, osobním životě člověka. Smysl věcí světa je tedy konstruován jako lidský smysl, jako maják slova v temnotě ticha. Tato aktivita, jakkoli osobní a individuální, je obecně lidská, a proto ji provází touha po sdílení tohoto smyslu. Osmyslňování světa, který člověk zakouší uvnitř sebe sama, takto zároveň znamená otevírání se světu a sdílení smysluplného světa skrze zvuk, slovo, píseň.

Caddel v poémě “Fantasie v tradici anglického chorálu”:

a chci se dotknout

světa ve kterém

(pro který)

žiji -

abych ukázal -

protože nelze věci

odsunout do “dálky”

a žít tady

neznamená unikat

[…]

a chci zpěvem

zachytit

věci jež miluji

tak jak jsou

v této chvíli

každý den (s. 17, 33)

Problém konstrukce smyslu a řádu a reprezentace této aktivity v poezii je jedním z výsostných témat anglo-amerického modernismu. William Carlos Williams v poémě Paterson prohlásil: “Řekni to nikoliv idejemi, ale věcmi” (Paterson, New York, New Directions 1992, Kniha I, s. 6), čímž své současníky jednak nabádal, aby nepsali o abstraktních idejích, ale konkrétních věcech, zároveň však takto vymezil svůj radikální aristotelský postoj: věci samotné obsahují ideje.

Básník mysli Wallace Stevens, který se problémem imaginativní konstrukce smyslu zabýval celý život, pojmenoval jednu ze svých posledních meditací “Nikoliv ideje o věci, ale věc samotná” (Collected Poems, New York, Alfred A. Knopf 1954, s. 534). Ačkoliv s Williamsem sdílí objektové zaměření, Stevensův postoj je ve skutečnosti radikálně platónský. Člověk zde neustále hledá způsoby zakoušení jednoty svého vnitřního života a světa; imanence je cestou k transcedenci a naopak, existují jako dva paralelní způsoby autentického bytí ve světě. Tuto dualitu lze překlenout rozpoznáním jednoty makrokosmu a mikrokosmu, v objektivním zření je pak možné nahlédnout věci světa a svět věcí celostně, v jejich provázanosti. Dualita světa a vnitřního života člověka je ovšem nezpochybnitelná, její překonání je možné pouze skrze imaginaci, která otevírá “nové poznání skutečnosti”.

Caddelovo stanovisko poměrně přesně vystihuje báseň “Signál skřivanovy písně” (Larksong Signal). Reprezentace “věcí” v poezii vyžaduje co nejbližší médium; pokud o písni nebo melodii píšeme tak, že poezii přiblížíme hudbě, zachováme danou věc v její svébytnosti, podržíme ji v její objektivitě. Zároveň je takto daná věc nadána specificky lidským smyslem, zpřístupněna imaginativní aktivitou a sdílena.

Tajemný a odloučený dech

skutky víry - keltský náhrobní kámen

slepému houslistovi. Vznešená píseň

trpělivá v dešti. Zpívej ji -

ne myšlenky, ale tóny -

“zvuky jaké jsme nikdy neslyšeli

které znají jen ptáci” -

psané na vzduch jako by šlo o život (s. 55)

Z angloamerického modernismu také vychází Caddelovo pojetí básně jako hudební kompozice. Básníci této tradice dbali Poundova varování a dávali dobrý pozor, aby se jejich básně příliš nevzdálily hudbě. Platí to o Basilu Buntingovi, ale i o druhém Caddelovu blíženci, Louisi Zukofském. Ten zkoumal především vztah určité hudební struktury a významu, jak se ustavuje skrze jazyk.

Caddelův přínos zde spočívá ve snaze znovustvořit určitou hudební strukturu skrze jazyk, verbalizovat hudbu, zachovat ji v její svébytnosti, ale současně ji nadat verbálním významem. Hudební struktura, jazykové vyjádření a jeho význam tak tvoří vzájemně se ovlivňující, dynamickou jednotu. Zároveň však Caddel zůstává především “antropologickým” básníkem, který si přeje vyjádřit proces, jímž se člověk vztahuje ke světu. Kupříkladu “Fantazie v tradici anglického chorálu” (Fantasia in the English Choral Tradition) se přímo snaží evokovat “fyzickou” zkušenost lidského hlasu v prostoru.

Richard Caddel nepatřil k exponovaným básníkům, většinu života strávil v Durhamu, za třicet let napsal jen několik sbírek, které vydával v malých nakladatelstvích. Většina čtenářů britské poezie si ho pamatuje jako editora Sebraných (1991) a Nesebraných básní (1994) Basila Buntinga.

Petr Mikeš se s Richardem Caddelem seznámil právě díky své práci na překladech Buntingovy poezie; jejich přátelství později Caddela zavedlo do České republiky, do Olomouce, Brna a Prahy. Knižní vydání překladů Caddelovy poezie mělo být příležitostí k návratu do Olomouce. Cesta, na niž se básník velmi těšil (dokonce se začal učit česky), si kvůli jeho těžké nemoci vyžádala dlouhé plánování a přípravy. Mluvilo se o ní jen tiše a jako o jeho poslední; nakonec se nemohla uskutečnit. 1. dubna, jen několik dnů před plánovaným čtením v Divadle hudby, se Richard Caddel vrátil zpět do ticha.

jednoho dne v zimě

si vzpomeneš na jiskru,

jež zažehla oheň

který dal teplo

obrys majáku

v černé noci

uvnitř

útěšný oheň jenž zahřeje síň

venku

zuří zimní bouře

a ten pták

prolétl bleskem

do temnoty

o níž nic nevíme (s. 19)

Jakub Guziur