Fenomenologické (zne)užití Bergsona

Renaud Barbaras: Vnímání (Esej o smyslově vnímatelném).

Přeložil Josef Fulka. Praha, Filosofia 2002.

Lamentace nad karteziánským rozklížením subjektu a objektu a jeho substančním pojetím vědomí jako res cogitans, nad empiristickou atomizací a reifikací prožitků i nad obojí podpírající objektivistickou ontologií, přiznané či nepřiznané parafráze Husserla, Merleau-Pontyho a Heideggera - to vše od fenomenologů slýcháme odpradávna. Barbarasovo dílko ale přináší i něco navíc: u nás dosud svěže působící bergsonovský motiv, myšlenku, že vnímání je jistým druhem životní aktivity, pohybem.

Ale vezměme věci popořádku: Čtenář, který by se nechal titulem svést k očekávání, že v knížce najde analýzy konkrétních typů vnímání (kupř. ve stylu Husserlových intencionálních analýz), bude zklamán. Barbaras probírá své téma v té nejobecnější, převážně ontologické rovině. Jak prohlašuje v Úvodu, jeho cílem není nic menšího než otevřít cestu k nové filozofii, jež by vnímání garantovala post výsadní brány k bytí a pokusila se je uchopit z něho samého - a překonat tak polarizovanou filozofii novověku, která vnímání vykládala na základě předem přijatých kategorií jiné, na vnímání závislé kognitivní mohutnosti, totiž rozumu. To je však ambice, která autora - vzhledem k rozsahu knihy - nutí k užití jazyka té nejvyšší obecnosti a občas snad i k přílišným zjednodušením. Vnímání je ontologická úvaha nejen o vnímání, ale rovněž (a počítáme-li stránky, pak zejména) o spřízněných problémech, s nimiž zápolili oba zakladatelé protichůdných filozofických tradic novověku Locke a Descartes. Kniha sestává z tří oddílů, z nichž první je věnován kritice empiristické teorie počitku i jejího odmítnutí karteziánským “intelektualismem”, druhý přináší zčásti souhlasný, ale ve většině bodů odmítavý pohled na Husserlovu transcendentální teorii vnímání a esej uzavírá rekurz k Bergsonovu pojetí vnímání jako pohybu z Hmoty a paměti a navazující Barbarasův výhled k ontologii smyslově vnímatelného. Nyní o obsahu knihy podrobněji:

Paradox vnímání:

nenalezitelné vnímání

Tradiční myšlení o vnímání naráží obvykle na problém, jak sladit “dvě protichůdné evidence: k vnímání dochází tam ve světě, a současně probíhá ve mně; dospívá k věci, tak jak je sama v sobě, a uchopuje tuto věc skrze stavy subjektu…” (s. 5) Barbarasovou odpovědí na tento problém je nikoli hledat nějakou prostředkující instanci spojující věc o sobě se subjektem, instanci, která by byla nezbytným předpokladem vnímání, ale ukázat, že samo takové hledání spočívá na nereflektovaném ontologickém předsudku, v němž věci a subjektu je připsán původnější status než samotnému vnímání. Problém vnímání je pseudoproblémem, který vznikl převrácením explanačního poměru vnímání a skutečnosti: novověká tradice se pokoušela myslet vnímání z předchůdně přijatého mínění o skutečnosti a nyní bude třeba vrátit věci zpátky do normálu, tj. nechat vnímání, aby vedlo naše myšlení skutečnosti.

Než se však k tomuto návratu Barbaras odhodlá, prověří trpělivost filozoficky vzdělaného čtenáře poněkud rozvláčným výkladem pochybení empiristické a racionalistické (či vhodněji, ale méně zažitě “intelektualistické”) tradice. Nacházíme zde jednak všeobecně známá fakta filozofických dějin o Lockově atomistickém pojetí počitků a principu asociace a o Descartově chápání rozumu jako jediného pořadatele počitkové změti, jednak neméně známou kritiku, s níž proti oběma vystoupili Husserl a stoupenci tvarové psychologie (Barbaras v této souvislosti zmiňuje pouze druhé jmenované).

Proti empiristické tradici namítá Barbaras, že izolace počitků, jejich čistota a nedělitelnost, vede k nemožnosti uchopit tyto počitky jako reprezentace určitých reálných kvalit: “čistý počitek by potom byl nevnímatelný a přinejlepším by se překrýval s pocitem”. (s. 11) Počitek tedy “již musí být uchopen jako počitek tohoto předmětu” (s. 13), a podléhá tak vlivu tvarujícího celku (gestaltu). Jak již řečeno, tato kritika byla (v souvislosti s problémy přetrvání počitku v čase, tzv. Konstanzannahme) proti počitkovému atomismu vznesena už dříve, a to jak z filozofických pozic Husserlem, tak z empirických pozic tvarovými psychology.

Zatímco empiristé se podle Barbarase pokoušeli vystavět vnímání z pouhých počitků, “intelektualisté” postavili počitek zcela mimo hru, reagujíce tak na údajnou chaotičnost a nesoudržnost čistých počitků (Barbaras v této souvislosti uvádí Descartův příklad s počitkovou nestálostí vosku). Pozoruhodný je autorův postřeh, že obě tyto zdánlivě nesourodé interpretace vnímání spolu skrytě komunikují, sdílejíce společný chybný rámec: předpoklad čistého počitku, který je projevem čehosi, co autor ostrovtipně nazývá “pozitivismus smyslu”. Podle Barbarasova scénáře jde konkrétně o to, že “intelektualismus” pouze reaguje na mylnou koncepci počitku, kterou představuje empirismus - tím, že se zříká počitku jako takového, ji však zároveň posvěcuje jako jedinou správnou. Tato koncepce počitek atomizuje a “očišťuje”, zároveň však též zbavuje smyslu a “vnitřní procesuality”. (s. 21) Tento obecný epistemologický náhled navíc Barbaras překládá do jazyka ontologie a prohlašuje, že u kořene onoho předmětného pojetí počitku je princip dostatečného důvodu: to, že je spíše něco nežli nic, lze vysvětlit jen skrze nějaké další něco (tedy jsou-li věci “vysvětlitelné” skrze vnímání, musí samo vnímání být určitou věcí, popř. musí být na nějaké další “věci” rozložitelné: počitky); bytí a nebytí tvoří alternativu a neexistuje mezi nimi žádný mezistupeň.

Fenomenologie vnímání

V druhém oddílu popisuje autor zdařilejší - dle svého mínění - pojetí vnímání, než představují obě novověké tradice: Husserlovu fenomenologii. Výklad začíná vysvětlením husserlovských termínů jako epoché, transcendentální redukce atd., který se fenomenologům - vzhledem k malé ploše, již si pro tento účel Barbaras vyhrazuje - může zdát zjednodušující, avšak laik se bez něj zřejmě neobejde. Barbaras načrtává Husserlův fenomenologický program jako snahu uniknout naturalismu přirozeného postoje, který chtěl v obou svých novověkých podobách vykládat vnímání kategoriemi převzatými z říše vnímaného (“věc”, “předmět”, “něco”). Tento program je u Husserla zčásti realizován teorií nástinu (Barbaras míní zřejmě Husserlovo Abschattung), která je výslovným popřením alternativy bytí a nebytí (nástin je a není věcí, srov. s. 34), tzn. principu dostatečného důvodu: “Věc je skutečně, tj. sama, dána jen tak, že je dána jen částečně… Každý prožitek je prožitkem téhož stolu: není jeho prostou reprezentací, přesahuje se ve prospěch stolu…” (s. 33)

Je jeho popřením výslovným, ale nikoli opravdovým. Ve zbytku oddílu se Barbaras snaží čtenáře přesvědčit, že Husserl zůstal svému původnímu záměru mnohé dlužen, neboť pro rozpracování teorie nástinu zvolil nevhodné hylomorfické schéma. Nástin, který měl původně prezentovat danost jako něco nedourčeného, neúplného, je nyní sám tematizován jako určitá pevná danost, jako prostá látka, která je zformována a získává smysl až prostřednictvím určité aprehenze. A tak i sám Husserl “zůstává uvězněn v onom ‚pozitivismu‘ smyslu”, jehož “zdroj se nalézá v principu dostatečného důvodu”. (s. 39) Konkrétně jsou Husserlovi adresovány tři výtky, s nimiž se autor ve zbytku textu bude pokoušet vypořádat:

(1) neoprávněná redukce vnímaného na předmět (“vnímané je hned zpočátku ztotožněno s předmětem” - s. 43);

(2) vnímání je pojímáno jako reprezentace;

(3) “vnímající je předem charakterizován jako subjektivita či vědomí”. (s. 43)

Perceptivní život

Závěrečný oddíl je zasvěcen bergsonovskému obratu ústícímu do pojetí vnímání jako pohybu. Východiskem k tomuto pojetí je Barbarasovi nahrazení husserlovské představy subjektu jako “místa prožitků” (s. 43) představou vnímajícího jako živé bytosti. Tato bytost není pouhým trpným pozorovatelem objektivních pohybů odehrávajících se ve světě, ale samotným svým vnímáním se aktivně zapouští do světa, aby ho přetvořila. Barbaras vítá Bergsonovu tezi, že “vnímat znamená jednat, a ne kontemplovat” (s. 44), stejně jako mnohé důsledky, jež Bergson z této teze vyvozuje, na prvním místě ontologii obrazu: Berkeley má pravdu, říká Bergson, když vyhlašuje, že být znamená být vnímán, ale je třeba s tímto objevem správně naložit. Místo aby identita bytí a jevení dodávala bytí přídech efemérnosti, bezpodstatnosti, jenž by je činil pro vnímání navždy nedosažitelným, je nutno naopak vidět, že bytí samo je od základu čímsi pro vnímání, že je oním “vnímatelným”. Bytí o sobě má charakter obrazu, a “nejedná se již o to, pochopit, jak skutečnost vyvolává reprezentaci sebe samé, ale o to, nahlédnout, jak to, že vnímání, jež je de iure koextenzivní s totalitou skutečna (obrazů), se de facto omezí na ten či onen předmět… Tuto selekci provádí právě ona životní aktivita [tj. pohyb vnímání, pozn. recenzenta]… Reprezentace věci je věc sama, když ji naše virtuální pohyby vyčlenily ze souboru obrazů”. (s. 45) Barbarasovi je Bergsonova myšlenka inspirací k následující korekci oněch tří chyb, jichž se dle jeho názoru dopustil Husserl:

(1) to, co je vnímáno, je “obraz”, nikoli kladená autonomní, determinovaná skutečnost o sobě; (s. 46)

(2) vnímání je pohybem;

(3) “…subjekt vnímání již není teoretickým, nezaangažovaným vědomím.,” ale “může být jen subjektem aktivním…”. (s. 46)

V dalších bodech se však autor od Bergsona distancuje a raději hledí načerpané podněty řádně zúročit podrobnějším precizováním terminologie (rozlišení pohybu a explorace, zavedení termínů pro popis prožívání jako “vektor” či “směřování” apod.). Pointou, která by přitom čtenáři mohla v houštině distinkcí uniknout, je ovšem překlenutí propasti mezi res cogitans a res extensa mostem pohybujícího se vnímání (přičemž, jak známo, Descartes a celá novověká tradice řadí vnímání jednoznačně na stranu res cogitans).

V duchu tohoto “unitárního dynamismu” (s. 49) nakonec načrtává (ale ovšem nedotahuje) Barbaras obrysy “ontologie smyslově vnímatelného”, která upouští od principu dostatečného důvodu, a pokračuje tak v intencích Husserlovy teorie nástinů: počitky jsou nahrazeny pociťováním, předmět světem a subjekt jako “místo počitků” živou, aktivní bytostí.

Čtěte a domýšlejte

Barbarasova esej se nese v jednoznačně merleau-pontyovském duchu, a nejsme-li absolutními fenomenologickými začátečníky, nic převratně nového (snad s výjimkou oné bergsonovské variace) se z ní nedovíme. Na druhé straně, pokud takovými začátečníky jsme, poslouží nám knížka jako ukázněná a srozumitelná rekapitulace historie, kterou prošla fenomenologie vnímání od svých transcendentalistických počátků v díle Husserlově až po fenomenologii těla a tělesnosti Merleau-Pontyho a jeho pokračovatelů. Jako bonus navíc získáváme zasazení této historie do rámce dvou soupeřících ontologií, které autor charakterizuje říznými, odvážnými pojmy, jako jsou princip dostatečného důvodu či smyslovost bytí. Nelze neocenit ani autorovu jasnozřivost při výkladu systematické souvislosti empirismu a intelektualismu, jeho vtipné odhalení jazykového triku v Descartově argumentu s voskem (s. 19) či přiléhavou diagnózu Husserlova hylomorfického schématu jako “pozitivismu smyslu”.

Esej naopak postrádá jasné vymezení vůči soudobým trendům ve fenomenologii. Přestože autor na dvou místech naznačuje způsoby, jak by mohla fenomenologie profitovat z poznatků empirických věd (jednak chválí Bergsona za to, že jeho “teoretické rozhodnutí je ospravedlněno zkoumáním struktury nervového systému” - s. 44; jednak se při výkladu motorického významu barev odvolává na zkoumání cerebrálních poruch - viz s. 52), nijak se nevyjadřuje k ideji naturalizované fenomenologie, která se v době publikace této práce (1994) rodila v hlavách Barbarasových souputníků a která v současnosti tvoří nejdynamičtější a nejoriginálnější fenomenologický proud. Je to škoda, poněvadž tento fakt činí Barbarasovu práci pro dnešního čtenáře poněkud zastaralou. Co však neudělal autor - buď proto, že to z historických důvodů “nestihl”, nebo jednoduše nechtěl -, můžeme si doplnit sami. Kupř. pro dnešní bouřlivou diskusi kolem Chalmersova “tvrdého problému” by mohla být zajímavým podnětem Barbarasova (či Bergsonova) myšlenka, že vnímání jakožto pohyb je vždy již rozkročeno nad domnělou propastí mezi “objektivním” světem přírody a “subjektivním” proudem zkušenosti. Davidu Chalmersovi by četba podobných textů bezpochyby prospěla…

Na závěr ještě nutno zmínit příspěvek překladatele, který - ač zřejmě nehonorován - odvedl velmi dobrou práci. Možná, že zbude-li u nás v budoucnu nějaký ten krejcar i pro překladatele filozofických textů, dočkáme se jednoho dne toho, že si budeme moci dohledávat citace v Husserlových a Patočkových originálech či jejich českých překladech, a nikoli v překladech francouzských.

Michal Šašma