Andronikova-2 metakriticky a graficky

Hana Andronikova: Srdce na udici.

Brno, Petrov 2002.

O tom, že vydání druhé knížky následující po oceněné a nadšeně přijaté prvotině je kritikou přijímáno s mnohem vyššími nároky, se nedávno mohla přesvědčit také Hana Andronikova. S jejími osmi povídkami vydanými pod titulem Srdce na udici se s výjimkou Aleše Hamana (Lidové noviny, 13. ledna 2003) vypořádali téměř všichni negativně: Josef Chuchma autorce radí, aby kladla na své texty “jinačejší nároky” (MF Dnes, 16. ledna 2003), výtky Ondřeje Horáka směřují k jejímu jazyku a určité tematické nevyhraněnosti (Salon Práva č. 307, 27. února 2003), Vladimír Novotný píše v Tvaru 5/2003 dokonce o jejím vypravěčském manýrismu (dodejme ovšem, že jde o termín, který Novotný hojně užívá i pro jiné prozaiky).

Zdaleka ne všichni recenzenti věnovali náležitou pozornost samotnému žánru: nejde o sbírku povídek, nýbrž o komponovaný povídkový cyklus, mohu-li zopakovat slova šéfredaktora Tvaru. Horák si také všímá značné oblíbenosti tohoto žánru v české próze posledních pěti let: podobně zobrazili fiktivní skutečnost Jan Balabán v Prázdninách (1998), Emil Hakl v Konci světa (2001) a Květa Legátová v Želarech (2001). Tento žánrový hermafrodit (bez pejorativního významu) nejenže koresponduje s naším uchopením dnešní reality, ale nabízí navíc kompoziční inovace dnes jaksi nevyhraněnému románu. Zatímco v případě Milana Kundery šlo spíše o proklamativní gesto, když Směšné lásky označil za svůj románový opus číslo jedna, u současných autorů je tento způsob výpovědi, zdá se, zcela přirozený, i když se jedná o naprosto odlišné vypravěčské typy.

Povídky Hany Andronikové jsou zpovědním vyprávěním osmi postav obou pohlaví a různého věku, což samo o sobě vyžaduje značné stylizační schopnosti. Při tomto překotném převlékání vypravěčských kabátů se autorce nepodařilo dostatečně odlišit idiolekty jednotlivých postav; snad pouze kuchařku Váchovou ze čtvrté povídky poznáme podle nářečních a hovorových výrazů, které jsou ovšem používány poněkud demonstrativně. Nejméně se pak autorce podařilo vžít do postavy devítiletého chlapce Viktora v povídce “Když stromy pláčou”. Spojovacím klíčem relativně samostatných povídek je důsledně propracovaná rodinná příbuznost jednotlivých postav (viz rodokmen přiložený k recenzi), která může při zběžném čtení zůstat nepovšimnuta, neboť autorka nepoužívá označení příbuzenských vztahů, ale výhradně křestních jmen bez příjmení. Pouze Radka Myslivečková ve druhé tvarovské recenzi si dala tu námahu, aby zjistila, že “hrdina sedmé povídky [Míťa] - tchán Emy z předchozí povídky - je zároveň synovec bratra její babičky” (důkazem budiž náš rodokmen). Ovšemže tato důkladná příprava a konstrukce není samospasitelná a v žádném případě nezaručuje kvalitu povídek, i když se přiznám, že právě rozplétání vztahů mezi postavami a tipování, kdo bude vyprávět následující povídku, mě bavily při četbě nejvíc.

Mezi přednosti psaní Andronikové patří dobré syžetové nápady, jako jsou životní rekapitulace v průběhu vypravěčova běhu pražského maratonu či záměna uklízečky za psycholožku, a umění aktualizace popisu jedné činnosti tak, aby ve čtenáři vzbudila zdání činnosti jiné. Například takto, jako vražda z pozice oběti, je popsán start zmíněného maratonského běhu: “Muž, který stojí deset metrů přede mnou, bere do ruky pistoli. Pomalu ji zvedá, upřeně se dívá před sebe. Cítím napětí, příval horka, vlnobití ve spáncích. Krev se rozlévá do těla, splašeně a prudce, muž s pistolí v ruce mhouří oči. Jeho prsty na spoušti, sval v pohybu, mačká, stiskne na doraz. Teď! Vzduchem letí výstřel.” (s. 134-135)

Podobné perličky ovšem nemohou vyvážit skutečnost, že se příběhům nedostává osobní zkušenosti či spíše naléhavosti (onoho autorského “stojím si za tím”). Tento dojem nemůže nahradit ani do textů implantovaná odborná příprava, bez níž by Andronikova nenapsala ani předchozí román Zvuk slunečních hodin. S tím souvisí snaha o lyrizaci jazyka a různá barvitá přirovnání, kterým kvůli autorskému kalkulu chybí kýžená poetičnost. Nemám nic proti tomuto způsobu psaní, avšak dosavadní vývoj Romana Ludvy, o rok staršího autora již čtyř vydaných a jednoho dopsaného románu s podobným konceptem, svědčí o tom, že potřebuje vypsanost. A tu zatím Hana Andronikova nemá.

Erik Gilk