Vyprávění, vyprávění, vyprávění

Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského strukturalismu.

Sestavil Petr Kyloušek. Přeložili Jaroslav Fryčer, Petr Horák, Petr Kyloušek a Jiří Šrámek. Brno, Host 2002.

Není strukturalismus jako strukturalismus. Názorně si můžeme rozdílnost v chápání tohoto pojmu demonstrovat na případu, kdy se český editor pokusí uspořádat výbor z francouzského strukturalismu.

Samotná edice nazvaná “Strukturalistická knihovna”, vydávaná brněnským nakladatelstvím Host, se skládá z řady rozmanitých a značně různorodých svazků. Máme tu jednak samostatné studie jednotlivých autorů (Veltruský, Doležel, Rimmon-Kenanová, Červenka), dále dva sborníky textů jednoho autora (Mukařovský), rovněž antologie textů různých autorů zastupujících některé skupiny, definované jako školy či vymezené národnostní příslušností (dva vydané soubory - Kostnická škola a francouzský strukturalismus - a tři chystané) a nakonec tři nezařaditelné svazky (č. 2, 3, a 15). Je to tedy široká škála od monografické studie až k eklektickému souboru.

Navíc termín “strukturalismus” u názvu edice není nikde výslovně vymezen. Jen podle vydaných a připravovaných titulů můžeme usuzovat, že pod pojmem strukturalismus vydavatelé chápou specifickou literárněteoretickou metodologii. Některá díla nabízejí rozšíření na celou estetiku, ovšem i zde je centrem zkoumání literární umělecké dílo. Naproti tomu ani jedna kniha nespadá do oblasti, do níž se klade původ strukturalismu, tedy do lingvistiky.

Desátý svazek edice s názvem Znak, struktura, vyprávění, který obsahuje výbor z prací francouzského strukturalismu, předvádí všechny nejasnosti edice jako na talíři. Ve francouzském prostředí se totiž pod pojmem strukturalismus rozumí něco trochu jiného. Na slavné karikatuře Maurice Henryho reprezentují strukturalismus Michel Foucault, Jacques Lacan, Claude Lévi-Strauss a Roland Barthes, tedy filozofie, psychoanalýza, antropologie a literární kritika. Chybí tu ještě pátá velká postava francouzského strukturalismu šedesátých let, Louis Althusser, tedy marxistický strukturalismus spojující filozofii, sociální teorii a ekonomii. Patří tam rovněž Algirdas Julien Greimas jako sémiolog a lingvista, ke strukturalismu byli přiřazováni i historici sdružení okolo revue Annales (Braudel, Le Goff, Furet, Le Roy Ladurie); samozřejmě i literární teoretici, byť vesměs do Francie “importovaní” - Roman Jakobson, Tzvetan Todorov, Julia Kristeva, z domácích nepochybně například Gérard Genette; také radikální kritik a dovršitel strukturalismu Jacques Derrida a další. Jinými slovy, strukturalismus zaplnil takřka celé pole francouzské kultury. Předkládat jako výbor z prací francouzského strukturalismu jedenáct textů, z nichž jeden je spíš filozofickou polemikou se strukturalismem jako univerzální vědeckou metodou (Ricoeur), jeden je referátem, vykládajícím postupy některých prozaiků tzv. “nového románu” a skupiny Tel Quel (Foucault) a ostatní (čili 9 textů) se tak či onak týkají teorie vyprávění, proto působí poněkud pošetile.

Zarážející rovněž je, že výbor nedoprovází žádný vysvětlující text, který by načrtl a zdůvodnil koncepci, kterou byl výběr motivován. Možností, jak dosáhnout koherence souboru, se nabízí hned několik - například výběr textů, jež by reprezentovaly jednotlivé oblasti vědění a sloužily by jako části skládající se v celek strukturalismu, nebo vývojový model mapující jednotlivé kroky diskuse či polemiky o strukturalismu. Tyto možnosti však zůstaly nepovšimnuty bez jakéhokoli vysvětlení. Namísto toho předložil editor (asi - text je nepodepsaný) jednostránkový úvodní proslov, kde jen konstatuje, že výbor má postihnout “myšlenkový kvas 60. let 20. stol.” a že “výběr padl na stati uveřejněné časopisecky”. Dále pak následuje skromná deskripce souboru (výhody a nevýhody tohoto “výběru”; zdroje, z nichž je čerpáno; tematika - ta ovšem značně povšechně) bez uvedení jakéhokoli důvodu, proč právě tyto texty, a nikoli jiné. Snad je jakási pohnutka vyjádřena v závěru úvodního textu, že totiž “šíře záběru” má “ilustrovat myšlenkovou a metodologickou rozprostřenost, jíž francouzské prostředí strukturalismus obohatilo”. Komičnost této formulace snad není třeba komentovat.

Záběr výboru však příliš široký není (snad leda z časového hlediska - “myšlenkový kvas 60. let” je předveden na textech vydaných v rozpětí osmnácti let, mezi roky 1966 a 1984). Výčet, jímž je zamýšlený rozsah dokládán - sémiotika, naratologie, strukturální antropologie a filozofie -, sám o sobě příliš rozprostřený není (postrádáme tu mnohé obory právě pro francouzský strukturalismus podstatné) a nadto je de facto ještě zúžen. Jediný filozofický text totiž, jak už bylo řečeno, nereprezentuje strukturalismus, nýbrž představuje právě naopak polemiku se strukturalismem. Strukturální antropologie je zastoupena jedním krátkým textem Léviho-Strausse (“Jak umírají”, s. 86-98), který však pojednává “kupodivu” spíš o vyprávění, tj. o mytickém příběhu a jeho dvojím možném způsobu vyčerpání či zaniknutí, jednak transformací do literární tradice, jmenovitě do formy románu, jednak přeměnou na příběh dějinného ospravedlnění, čili vlastně ideologii. Jde tedy spíš o studii specifického případu narace a jejích transformací. A další dva texty, v jejichž názvu se objevuje termín “mýtus”, Sellierův text “Co je literární mýtus?” a Greimasovy “Základní prvky teorie interpretace mytického vyprávění”, jsou antropologii ještě vzdálenější. Sellier pouze do důsledků rozvádí první Lévi-Straussovu variantu zániku mýtů, tedy transformaci mytických příběhů do moderní literatury, a snaží se vypracovat určité metody zobecnění těchto transformací. Greimasova studie by se patrně zařadila do rubriky sémiotiky, protože jejím cílem je vypracovat univerzální model pro interpretaci veškerých mytických příběhů, tedy katalogizovat jejich obsahy a odkrýt kódy, kterými se zapisují.

Zbývajících šest textů lze shrnout pod kolonku naratologie. Ať už jde o klasický článek Rolanda Barthese “Úvod do strukturální analýzy vyprávění”, Bremondovu “Logiku narativních možností”, text Tzvetana Todorova “Kategorie literárního vyprávění” či “Hranice vyprávění” od Gérarda Genetta. I Philippe Hamon v textu “Co je to popis?” zjišťuje, že popis je složkou příběhu, obvykle retardující vyprávění, avšak také zde nalezneme dějové prvky jako hodnocení, výběr, naznačení směru, kam se bude příběh ubírat, atd. Také text Laurenta Jennyho “Struktura a funkce klišé” vypovídá o funkci klišé v literárním příběhu a o struktuře jejich uspořádání, to vše demonstrováno na knize Raymonda Roussela Africké dojmy.

Jak patrno, záběr je spíš úzký, byť celkem pestrý. Svazku by možná prospělo, kdyby se prezentoval jako výbor z prací francouzské naratologie a jmenoval se Vyprávění. Rovněž by prospěla pečlivější redakce a stranám 129-131 možná i zlom sazby. Jisté rozpaky vzbuzují i některé formulace závěrečné poznámky Petra Kylouška nazvané “Několik souvislostí”. Raymond Queneau by byl jistě potěšen, že je tu pokládán za postmoderního tvůrce. Michel Foucault by se proti označení “teoretik strukturalismu” jistě ostře ohradil. Jacques Derrida se sotva “snaží strukturalismus překonat”, spíš poukázat na rozpory a nedůslednosti v jeho založení u Saussura a jeho aplikaci, např. u Léviho-Strausse. Všechny tyto souvislosti jsou tu však jen tak lehce naznačeny, možná že to nebude tak vážné.

Je jistě skvělé, že se českému čtenáři dostává do rukou jeden klasický text Rolanda Barthese (který dosud musel hledat v jiném českém překladu otištěný v jistém slovenském časopisu), jeden text Clauda Léviho-Strausse z jeho rozsáhlého výboru Anthropologie structurale deux, jeden Foucaultův referát o autorech “nového románu”, Ricoeurova polemická stať o struktuře a hermeneutice a mnoho dalších zajímavých textů. Kdyby se k tomu přidala ještě koncepce, výběr podle jasných kritérií a doprovodná studie, určitě by to dalo pěkný a reprezentativní výběr z prací francouzského strukturalismu.

Čestmír Pelikán