Zastavení potom (Ivan Slavík 23. 1. 1920-24. 12. 2002)

Mojmír Trávníček

Je tomu už víc než půl století, ale vzpomínám si, jako by to bylo včera, jak jsem v čítárně vsetínské knihovny opisoval na jaře 1947 z Obrtelova Kvartu šest Corbičrových Rondelů pro potom v překladu Ivana Slavíka. V šestnácti letech se to tak dráždivě koketuje se smrtí, která se zdá neskutečně vzdálená: “Buena nocte! Hle, tvůj kousek svíčky.” - a nám připadá, že svíčka ještě pořádně nezačala hořet.

(Ve stejném čísle Kvartu mě čekalo také první setkání s Morgensternem. Jeho groteskní verše - v překladu Ludvíka Kundery - nebyly tak zcela protikladné Corbičrově umrlčině. “Heroický pudlík”, jenž “ještě včera v Praze srst černou měl jak saze” opustil ráno lůžko “schýlený, chromý, sněhobílý”.)

Ivan Slavík, kterého jsem znal jako básníka také ze Zahradníčkova Akordu a Seifertovy Kytice, napsal do Vyšehradu studii ke Corbičrově jubileu, kterou jsem si mnohem později doplnil obsáhlejším esejem Kunderovým.

Netušil jsem tehdy v prochladlé čítárně, že Rondely neopisuji naposled. Když jsem se po letech s Ivanem Slavíkem spřátelil a když jsem mu kdysi o svém vytrvalém pídění po jeho překladech vypravoval, požádal mě o opis Corbičra, jehož ve svých papírech tehdy nemohl nalézt - připravoval právě obsáhlý výbor svých básnických překladů pro ambiciózní českobudějovické nakladatelství Růže, které však bylo na prahu normalizace záhubně “transformováno” a z projektu sešlo. Po dvou desítkách dalších klopotných let jsem měl v rukou k přepsání ještě obsáhlejší, dvousvazkovou antologii (s Corbičrem), která tentokrát měla více štěstí a 1996 skutečně vyšla, bohužel vydatně okleštěná, pouhé torzo v jediném svazku. Jmenovala se Lampa útěchy. Ivan Slavík mi do knihy napsal věnování - “při vzpomínce na Kychovou a zámeček”, kde na konci července 1985 napsal několik žíravých básní. Čtu pár veršů jako živý návrat do důvěrně známé atmosféry:

Ticho je složeno ze závratných zvuků

okna zámečku jsou otevřená

stromy se hrnou nahoru a dolů

Jsem pln čekání

To čekání se upíralo k “praporům na věžích nebeského města”, jak to říká jiná báseň z těch červencových dní.

Dočkal se až o Štědrém dnu 2002.

-

“Všechno minulé, čteno pravdivě, je proroctvím,” napsal Francis Thompson, kterého měl Ivan Slavík rád a jehož básně překládal. On sám, ještě mladý, postavil na konec centrálního oddílu sbírky Hořký javorový list (1944-1947), která vyšla až 1998 v souboru Básnického díla, sonet “Štědrý den” o svém “zasněžení” s vyzněním, které lze číst jako bezděkou předtuchu:

Tak jako neviděn tu stojím nepřečtený

z milosti pouhé bílým rouchem přioděný

Nedovedl bych vysvětlit, proč jsem se po jeho smrti v myšlenkách mimoděk vracel především k jeho překladům. Myslel jsem na onu lampu útěchy, kterou rozsvěcoval nejen v nejtrpčích patnácti letech mezi rokem 1948 a 1963, kdy nemohl vydat ani jedinou knížku, ať vlastní sbírku, nebo knižní překlad, a byl určen k zapomenutí. Pak už následovala přece jen šňůra roků, v nichž se mohl hlásit desítkami výtečných překladů z různých jazyků, z různých staletí i z různých kultur. Byla to léta intenzivní služby, neboť překladatelství je zajisté tvorba, ale především pokorná služba cizím básníkům. Můžeme číst v denících Hory roků, že básník Slavík si byl dobře vědom svého překladatelského umění, které bylo de facto jedinou velkou obětí na úkor vlastního díla, ale neméně výrazná byla jeho pokora ve vztahu k překládaným mistrům. (“Přiznávám, že si svým Hopkinsem nejsem jist”, aj.)

-

Další pokornou službou bylo objevování básníků minorum gentium a básníků zapomenutých. Osobně je mi zvlášť blízká knížka, která je z celého rozsáhlého Slavíkova díla snad nejzapomenutější a přijímaná s rozpaky; z dlouhé řady jeho antologií je málokdy připomínána: výbor lyriky k 100. výročí smrti Vítězslava Hálka Srdce písněmi dotýkané. Jestliže Slavíkův výbor z Weinera byl pro mne objevem proto, že jsem Weinerovu poezii - na rozdíl od prózy - vůbec neznal, Hálka mi objevil, zatímco jsem se domníval, že ho dobře znám. Hálkova poezie jako by Slavíkovým zásahem nabrala mocnější prostor, když po bok skvělé přírodní lyriky byly vybrány lyrické pasáže z básnických povídek (kdo je dnes zná kromě několika specialistů!). Zde se plně vyjevil Slavíkův nekonvenční přístup k literárnímu dědictví, bez zřetele na autority, bez ohledu na značkující floskule a ustálené hodnotící soudy. Je to velká škola pro čtenáře. Čte své autory “bez předpojatých brýlí” a je ochoten těžit zlato i v lokalitách profesionálními prospektory opuštěných, za ploty a po příkopech, a zachraňovat hodnoty, které z neporozumění, z pohodlí, z čtenářské nepozornosti nebo pro nejrůznější dobové předsudky a módy zůstaly v nepřístupných depozitářích literární historie.

Sám míval pocit, že zůstává “neviděn a nepřečtený”. Ve velkém Teď a Nyní, které se otevřelo jeho smrtí, bude dostatek času na jeho přečtení ve všech složkách a fazetách díla. A pokud jde o přítele Ivana, věřím, že o Štědrém dnu 2002 byl nejen “z milosti pouhé”, ale i po zásluze štědře “přioděn bílým rouchem” těch, “kteří zpívají píseň novou, canticum novum”, jak to zaslechl “tam z oné strany” v Kychové na konci července 1985.