V tichosti rýmů zrají slova

Vít Slíva: Bubnování na sudy.

Vedryně, Weles 2002.

Počítám-li dobře, je Bubnování na sudy sedmou básnickou sbírkou Víta Slívy. To už je dílo pěkně zaokrouhlené a v mnohohlasu současné lyrické poezie těžko přehlédnutelné. Situace lyriky na rozhranní dvou staletí je charakterizována návratem k větší či menší meličnosti; generace narozené v druhé polovině 20. století (Slíva se narodil r. 1951 v Hradci u Opavy) už nepřísahají na poetické výboje jako tak mnozí starší básníci před nimi… Inovace rytmu ani inovace obraznosti už nestojí v prvém plánu. Funkční dominantou současné lyriky se (opět jednou) stala výpověď, lyrická výpověď sama. V situaci, kdy se volný verš (jak upozornil M. Červenka) stal bezpříznakovou formou, stala se metafora bezpříznakovým obsahem. Poezie zvnitřněla a zpokorněla. Její hlas je spíše hlasem podzemní říčky než šuměním krajinou se valící řeky. Existenční napětí je v ní spíš latentní než manifestní; neztratilo však nic ze své původní síly. Platí to o Slívově poezii stejně jako o poezii mnoha současných lyriků.

Formální bezpříznakovost umožňuje více či méně širokou škálu přechodů. Těžiště Slívova tvarosloví spočívá ve strofě (většinou rýmované) a metrickém verši (místy nerýmovaném). Odtud dochází k rytmickému rozvolňování, které směřuje přes uvolněný verš k (přízvukově stylizovanému) volnému verši. Přechody mezi těmito zónami jsou nenápadné, jak odpovídá (introvertované) poetice postmoderny. Výsledkem je kondenzovaný výraz, sevřený, pevný. U Slívy nenajdete zbytečná slova a už vůbec ne publicismy. Jeho verš je bez vatování, vláčný a pevný; zrál v tichosti a v tichosti se zjevuje. Současná poezie nesnáší nic tak těžko jako křik a halasná gesta - možná proto je dnes tak populární forma haiku! Móda, řeknete… Snad, ale móda vnitřní, elegance nitra. Neumíme si představit příkřejšího kontrastu k volnému verši avantgardy než právě haiku. Také to je Vít Slíva.

Slíva je durový melancholik. Programový osamělec, nalomený a nikdy nezlomený: jako strom, který je jedním z jeho důležitých témat; platan, jilm, túje, vánoční strom… Túje, to je strom hřbitovní, vánoční strom konotuje pohanství. Pohanským je vlastně každé stromové bytí: rostliny i člověka. Strom netrpí, ale vpravdě jest. Tkví pevně v zemi, korunou otevřen vanutí prostoru. Je kůra a je dřeň: to jsou Slívovy symboly. “Jakou podobou jednou vyvstanem: / jak blízkou, a taky čemu? / Komu se oloupem, příbuzní s platanem, / z šedivé kůry vjemů?” Verše ve své nenápadnosti dokonalé. Pochopíme-li bytí jako jistý (relativní) protiklad existence, brání se lyrický subjekt existenci a usiluje o bytí; to je poměrně častá situace lyriky. V tom je síla přírodní lyriky: dává zaznít hudbě naší dužiny, odhazujíc šupinatou kůru. Je projekční plochou bytí zbaveného pro tuto chvíli existence.

Je tu však vědomí času: je léto a je podzim, den a noc, chlad… Svatováclavský chorál I-III je mistrovským dílem přírodní lyriky, segmentované plynutím času, religiozitou a perspektivou zmaru… Slívova religiozita je telurická. Bůh je bohem potop a požárů, spíše Bohem minulosti než dospělého věku; ve chvíli, kdy je “blíž”, je lyrik už v “kdysi”. Distorze časoprostoru je tu důsledná, až k hrozícímu roztržení obou jeho složek. Bubnování na sudy není “ódou” na pijáctví. Jde o bubnování poplašné, jehož motivem je bilanční úzkost; básně s tématem pijáctví ostatně nejsou v Slívově sbírce časté. Víno je sakrální nápoj. Tam, kde přestává fungovat náboženské opojení, přichází profánní pijáctví muže. Profánní pijáctví nikdy není tak úplně a zcela profánní: umožňuje zbavit se existence, alespoň dočasně, v krátkém záblesku, pro tuto chvíli… Závislost na alkoholu devastuje jako každá jiná závislost; třeba zrovna ta náboženská…

Slívovu existenční pozici bychom mohli modelovat v několika dvojicích protikladů: podzim vers. léto, kůra vers. dřeň, prostor vers. čas, Bůh vers. smrt, stáří vers. potomek, člověk vers. hmyz… Všechny jsou de facto distorzní, což znamená proplétání i míjení, lítost… Lítost neoživuje zašlé a šťastnější časy: lituje dneška, který je (nevědomě) šťastný prostě proto, že není zítřkem, který opět ukrojí z krajíce času - až k lítosti úplné, letální… Slívova poezie nesměřuje k náboženské exaltaci nebo otupění, směřuje k tomuto světu: bytí nechápe eschatologicky, ale (právě) teluricky. Civilní motivy (jako např. Únor na školním dvoře s motivem hokejovým) mají, chápu-li věc dobře, tuto licenci. Tam, kde východ slunce nebyl ničím jiným než třesknutím kosmického buly, byl smysl bytí na bíle dne (nebo ledové plochy, chcete-li); existence a bytí se (ještě) nerozklesly. Kde k tomu dochází, končí alkoholové opojení v křeči.

Téma, to je i obraznost: dvojjedinost symbolu a metafory je u lyriky zákonem. Pro lyrika neexistuje prostá věc: každá je přinejmenším v druhém plánu symbolem a jen jako symbol nachází cestu do básně; poetický kód má tuto apriorní strukturu. Má-li však symbol dolehnout na duši (ať už básníkovu, nebo čtenářovu), musí k ní přilehnout: metafora je tím zázračným prostředkem, který otvírá prosté věci v jejich bytí; bytí je bytím symbolu. To umí lyrik a vlastně pouze on: přesvědčit nás, že strom jest, přesvědčit nás o bytí stromu… Slíva je mistrem už v prvoplánovém rozvrhu (potenciálně symbolických) lyrických entit. Poslouchejme: “Září, rozchlípené bukvicemi / a vystrčené žaludy”; “Javorovou alej halí nažky, / akát obnažuje dvojtrny”. To jsou, přísně vzato, básnické popisy: vnímáme-li však dostatečně slovesa těchto veršů, je věc poněkud složitější… Nejkrásnější lyrická metafora je ta, která až k nerozlišení přiléhá k věci. “Srpen kouří lámané listí, / klepe popel z topolů.” V takovém dvojverší se toho děje víc, než se zdá na první pohled - až k tomu “popelu z topolů”, který je (metaforickým) popisem přírodního děje. Slívova metafora by stála za podrobnější rozbor: je nenápadná, ale vždy funkční a původní…

Pozoruhodné je i Slívovo umění rýmu. Lyrika nemusí mít rýmy (a Slíva této možné absence někdy využívá), tradiční evropská lyrika je však rýmovaná a k rýmu tíhne i ta tradicionální současná… Slívův rým je na jedné straně tradiční, což lyrický kánon dovoluje: nepůvodnost není v lyrice chybou, dokonce je do jisté míry žádoucí; určitý rýmový kánon je v každém národním jazyce nutný a do jisté míry i požadovaný. Poezie je natolik uměním, nakolik takový (konvenční) kánon překračuje. Rýmových originálů je u Slívy celá řada: v rochetě / rachne tě; nadrhal / graduál ; Sarkander / do jater, abychom zůstali u jedné básně. V téže “Drhané [sic] fulnecké antifoně” i lámaný rým: kapuci / na kruci- (fixu)… Opakem lámaného rýmu je přikrytý rým: to je Slívův (myslím) novotvar (a zkusmo tu zavádím i tento termín): nejde strictu senso o vnitřní rým, nýbrž o rým koncový, po němž následuje další slovo (které pak v dalších verších podléhá rýmu): havětě / na světě! Ale - / malé atd. V závěrečné básni (“Zpěv kozlů”) rým mimetizuje: ze-e-em / voze-e-em… Ale také: Bože-e-e / nože, což je hned nadvakrát (ne-li víckrát) bestiální… Zdá se, že jsme to my, ti “kozlové”, kteří mekají svůj podzimní pohřební zpěv. Trag-ódiá je spodním tónem Slívovy lyriky -

Milan Exner