Nemusím vědět, kdo jsem

Didier Eribon: Michel Foucault 1926-1984.

Přeložila Věra Dvořáková. Praha, Academia 2002.

Ve svém slavném textu “Co je to autor?” analyzuje Michel Foucault pojem autora, jak sám říká, v jednom z jeho aspektů, jako funkci diskurzu, která každému textu připisuje jako ručitele nějaký subjekt, nějakého jedince. Na závěr se pokusil ukázat, že tato funkce není ani přirozená, ani nezbytná a že je možné si představit diskurzivní formaci bez této atributivní funkce, kde bude píšícímu či hovořícímu jedinci přikládán jiný, nebo dokonce žádný význam.

Didier Eribon, autor důkladné a v mnoha ohledech základní Foucaultovy biografie, v úvodu k této knize píše, že mnozí Foucaultovi interpreti, a mezi nimi i jeho příznivci a přátelé, vykládali tento text jako výraz Foucaultovy snahy sám osobně se vzepřít této instituci autorství, vyloučit ustavení vztahu mezi svým životem, svou osobou a dílem, které vytvořil, a v důsledku i vyloučit zachycení jakékoli biografie. Eribon však proti tomu namítá, že ani Foucault se nedokázal vyprostit z pravidel diskurzu, že koneckonců svá díla podepisoval, hlásil se k nim, komentoval díla jiných autorů a reagoval na komentáře, které byly napsány o jeho díle, zkrátka podřídil se pravidlům diskurzivní formace své doby, tedy druhé poloviny 20. století. Je tedy podle Eribona zcela na místě shrnout celé toto úsilí, celý tento život spolu s dílem, které z něho vzešlo, do obvyklého literárního útvaru, jenž v této diskurzivní formaci figuruje, čili psát Foucaultovu biografii.

Foucault se však nějakému jednoznačnému uchopení vymyká ještě v jiném ohledu. “Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstával stejný” - těmito mnohokrát opakovanými slovy končí Michel Foucault úvodní kapitolu své knihy Archeologie vědění. Velmi vyhroceně a polemicky zde vyjadřuje jisté metodologické stanovisko, rezolutní rozchod s pojmy identity a kontinuity. Jak vyjadřuje i mluvnická první osoba jednotného čísla, Foucault toto stanovisko uplatňoval nejen ve svém díle, ale především v osobním životě. Není tedy každá snaha o syntézu takového života do plynulého příběhu se sjednocující ústřední postavou, čímž každá biografie je, odsouzena nutně k nezdaru, nebo přinejmenším k násilné deformaci?

Jak ukazuje Eribonova kniha, nikoli. Ostatně v rovině Foucaultova díla, jež je rovněž poznamenáno jistou diskontinuitou, existuje nespočet více či méně zdařilých pokusů o syntetický výklad či kritiku, z těch nejdůležitějších jmenujme dvě knihy - Deleuzovu monografii Foucault (1986, český překlad 1996), která je velice originální, v podstatě oslavnou interpretací dynamiky Foucaultova myšlení a snahou o jeho rozvíjení, a kritickou analýzu Huberta L. Dreyfuse a Paula Rabinowa Michel Foucault: Za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky (2. doplněné vydání 1983, český překlad vyjde 2003), která se pokouší Foucaultovo dílo zasadit do kontextu filozofie 20. století, především Heideggerovy hermeneutiky a anglosaské analytické filozofie, a upozornit na jistá omezení, především v rané fázi jeho tvorby, inspirované strukturalismem.

Eribonova kniha si klade jiné nároky. Nikoli pronikavou interpretaci díla, nýbrž popis a výklad Foucaultova života. Líčení se rozvíjí ve třech liniích: první je osobní, popisující události života, velice pestrého a bohatého na prudké zvraty, druhá je linie díla a ve třetí linii nabízí Eribon epizody z Foucaultova veřejného a politického angažování. Že jsou tyto tři linie nerozlučně spojeny a propleteny, je snad jasné. Eribon vlastně postupuje rozvíjením jedné do druhé a třetí, poměrně přísnou chronologií. Kniha má tři části, z nichž první se soustředí na osobní příběh a má těžiště ve Foucaultově dětství a studiu na poválečné École normale supérieure (a zmiňuje například i jeho tříleté členství v komunistické straně Francie na počátku padesátých let), druhá část popisuje rozvíjející se dílo, zejména v šedesátých letech, a spolu s tím i polemiky o francouzském strukturalismu (například se Sartrem) a třetí část má těžiště v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se Foucault věnuje v nemalé míře politickým aktivitám, například ve skupině GIP (Groupe d’information sur les prisons - Skupina pro informování o věznicích), kterou spoluzaložil, nebo jako novinář při reportážích o íránské revoluci pro italský list Corriere della sera.

Pokud bychom hledali nějakou formulaci pro postižení jednoty Foucaultova života, těžko bychom našli lepší než jeho vlastní, kterou vyslovil v jednom ze svých posledních rozhovorů: “Nemyslím si, že je nutné vědět přesně, kdo jsem. Hlavním zájmem v životě i v práci je schopnost stát se někým jiným, než jste byli na počátku.” Tím klíčovým motivem jeho života byla dynamika změny. Ze zpětného pohledu se však ukazuje, že to nebyl chaotický pohyb, že tato dynamika měla určité směřování a možná dokonce završení. Na jiném místě říká: studoval jsem tři oblasti - šílenství, delikvenci, sexualitu - a v nich jsem se pokoušel analyzovat pole zkušenosti, konstruované na základě tří prvků: her pravdy, vztahů k moci a forem vztahů k sobě samému. Toto pole zkušenosti pak Foucault vymezil třemi základními formacemi: historií vědy, strukturou politických vztahů a vývojem morálních praktik.

Je asi sotva možné podat vyčerpávající popis Eribonovy knihy. Najdeme tu nesmírně poutavé exkurzy o jednotlivých protagonistech příběhu, jako byli Foucaultovi učitelé Jean Hyppolite, Georges Canquilhem, a hlavně Georges Dumézil. Sledujeme Foucaultovy vztahy, přátelství a rozchody s takovými současníky jako Roland Barthes, Gilles Deleuze, Pierre Klossowski, Jacques Derrida či Jules Vuillemin. Na sklonku života se Foucault velice blízce spřátelí s Paulem Veynem, s nímž mimo jiné konzultuje svou práci na dvou svazcích Dějin sexuality. Eribon rovněž vždy na několika stranách shrnuje všechna podstatná Foucaultova díla a popisuje reakce, ať souhlasné či kritické, které se po jejich vydání objevily. Kniha nabízí hluboký a pro českého čtenáře poučný vhled do celého kulturního a intelektuálního dění ve Francii druhé poloviny 20. století.

České vydání je třeba pochválit za jasný a plynulý překlad Věry Dvořákové, je ovšem také nutné vytknout redakci knihy naprostou odtrženost od současného stavu překládání a recepce Foucaultova díla u nás, a ostatně rezignaci na jakoukoli aktualizaci jak přehledu literatury o Foucaultovi, tak soupisu jeho díla. Informace v českém vydání přebírají do detailu stav z doby vydání francouzského originálu v roce 1989 a pomíjejí dobu celých třinácti let, kdy vyšel například čtyřsvazkový soubor všech separátně publikovaných Foucaultových textů, sestavený Danielem Defertem a Francoisem Ewaldem, pod názvem Dit et écrits 1954-1988 (Řečené a napsané), čítající zhruba 3500 stran a obsahující mimo jiné téměř vyčerpávající Foucaultovu bibliografii.

Čestmír Pelikán