Španělské sklo z české sbírky
ve Španělsku

Vidrio Espańol del Museo de Artes Decoratives de Praga. Katalog výstavy
Fundación Centro Nacional del Vidrio a Museo de Artes Decorativas de Praga (UPM v Praze). Texty Pavel Štěpánek a Paloma Pastor

Real Fábrica de Cristales de La Granja, La Granja de San Ildefonso (Segovia) 30. května 2002—13. ledna 2003

Zdánlivě nelogický název je v podstatě volným překladem názvu mimořádné výstavy Vidrio Espańol del Museo de Artes Decoratives de Praga, kterou pro tradiční španělské národní centrum sklářské výroby La Granja připravil v letní sezoně 2002 neúnavný propagátor hispanofonní výtvarné kultury Pavel Štěpánek. La Granja de San Ildefonso je menší město na svazích Guadarramy zhruba mezi Madridem a Segovií, někdejší letní sídlo španělského dvora, kde v roce 1728 vznikla královská sklárna se špičkovou produkcí především picího skla.

Španělské historické sklo je pojem známý spíše úzkému okruhu specialistů, což je do jisté míry podmíněno malou frekvencí většinou unikátních artefaktů ve světových sbírkách mimo Španělsko. O to významnější počin je důsledné zmapování a vyhodnocení unikátní sbírky španělského skla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a jeho vystavení v zemi původu. Sbírka skla v pražském UPM patří svým rozsahem a kvalitou k vůbec nejvýznamnějším světovým sbírkám a soubor španělského historického skla zde tvoří významnou část. Ostatně v úvodním slově vzorně vypraveného katalogu prezident národního sklářského centra Francisco Manuel Salazar-Simpson Bos řadí soubor z UPM hned za sbírky petrohradské Ermitáže a londýnského Victoria and Albert Museum. Španělské sklářství, podobně jako v řadě jiných evropských zemí, má tradici sahající až k počátkům našeho letopočtu, ovšem ke skutečnému a specifickému rozvoji dochází od 16. století. Zmíněná specifičnost není ani tak dána vlastní hmotou a technologií, ty vycházejí spíše z benátského příkladu a jsou jím ovlivněny, ale především ryze domácí tvarovou typologií, zvláště v jižních oblastech země navíc podmíněnou muslimskou tradicí. Pro nás je jistě zajímavé, že od závěru 18. století se objevuje i vliv českého barokního sklářství. Dalším specifikem je rozloha země a rozdílné kulturní vlivy které tu kterou oblast utvářely. V historické sklářské produkci jsou to tři základní oblasti, které se vzájemně značně liší — Katalánie zabírající oblast východního pobřeží s Barcelonou jako hlavním centrem, jižní oblast země Andalusie a střed reprezentovaný Kastilií. Podle těchto tří základních oblastí s časovým vymezením od konce 16. do 19. století je strukturován katalog přinášející podrobnou informaci o jednotlivých artefaktech, včetně zachovaných analogií v jiných světových sbírkách.

K nesporným unikátům z majetku UPM patří drobná vázička (výška 18 cm) malovaná emailem s motivy listů a ptáků, reprezentující zmíněnou barcelonskou produkci ze závěru 16. století. Zatímco v tvaru vychází zbenátského příkladu, v dekoru důsledně pokrývajícím celé tělo vázy se objevují domácí motivy s odezvou orientální, muslimské tradice. V zemi tradičně dobrého vína má značně široké zastoupení především picí sklo. Právě to je zastoupeno snad nejšířeji a navíc v typickém tvarovém repertoáru charakteristických katalánských konvic — tzv. cŕntir (botijo), picích konvic kulového tvaru s kruhovým uchem na vrcholu a s dvojicí výlevek. Neméně charakteristická je picí konvice — porrón (porró), s konickým tělem a výrazně vybíhající hubicí, většinou zdobená nitkováním a nálepy. Značnou oblibu tyto konvice zaznamenaly zvláště v 17. a 18. století. Zhruba ze stejné doby pocházejí pro nás zcela neobvyklé nádoby, tzv. almorratxa, opět s kulovitým tělem na masivní stopce a s mnoha úzkými hrdly na vrcholu. Byly naplněny růžovou vodou nebo voňavkou a sloužily k polévání-kropení svatebčanů a při různých slavnostech. V obou případech mají tyto zcela specifické, katalánské nádoby nitkování v hmotě a bohatý natavený dekor barevných hřebínků nebo stylizovanou figuru ptáka na vrcholu kruhového ucha. Andaluská produkce je poněkud odlišná. Převažuje barevné, většinou zelené, ale imodré a hnědé sklo bohatě zdobené štípanými nálepy, ve svých tvarech ovšem oproti katalánské produkci střízlivější a jednoduší. Tvarovou jednoduchostí astřízlivou elegancí je charakteristické kastilské sklo kladoucí důraz na čistotu hmoty auměřenost dekoru. Je patrně také nejvíce ovlivněno benátským sklem. Několika unikátními artefakty je zastoupena ve sbírce UPM přímo královská sklárna La Granja, a to dokonce ze samých počátků své produkce, z první poloviny 18. století.

K vlastní výstavě vydala španělská strana vzorně vypravený katalog s barevnými reprodukcemi všech vystavených předmětů as úvodními statěmi seznamujícími domácí publikum s českým sklem a jeho tradicí, stradicí sběratelství v českém prostředí a se španělským sklem v českých sbírkách. Autorem všech zmíněných, značně rozsáhlých statí je hlavní komisař výstavy Pavel Štěpánek (UP Olomouc) a autorkou přehledové studie ohistorickém španělském skle spolukomisařka a ředitelka Museo del Vidrio, Paloma Pastor Rey de Vińas. Společně jsou též autory standardně zpracovaného katalogu. Španělskému vydavateli katalogu zřejmě dělal potíže český pravopis a tak česká slova a jména jsou důsledně psána počítačovou řečí — bez háčků. Podstatně hůř ovšem dopadla velmi často citovaná ruská specialistka na španělské sklo Olga Michajlovová, důsledně uváděná jako Mijailova. To jsou ale drobnosti, které nic neubírají na vysoké kvalitě celkového zpracování. V každém případě je úspěšná výstava a její katalog více než důstojnou reprezentací významné české instituce — Uměleckoprůmyslového muzea v Praze —, vysoké úrovně jejích sbírek a v neposlední řadě neméně důstojnou reprezentací české uměnovědy, která v osobě Pavla Štěpánka zasahuje do oblasti omezené jen na velmi málo specialistů v celosvětovém kontextu.

Milan Togner