Dokument náboženské praxe XVII.století

Matěj Tanner: Hora Olivetská

Brno, Host 2001

Přirozeným průvodním jevem nynějšího široce pojatého odborného zkoumání české barokní kultury a písemnictví je i výrazné vystupňování ediční činnosti, jež má v důsledcích vést k žádoucímu odstranění houževnatě přetrvávající, často apriorní a do jisté míry ochotně děděné a sdílené „nechuti k epoše" a k právě tak žádoucímu prohloubení poznání počátků novověké historie v celém rozsahu její reálné složitosti. Četné edice i reedice původních textů jsou bezpochyby nejspolehlivějšími a nejefektivnějšími prostředky poznání nejen charakteru vývojové dynamiky celé dějinné epochy, nýbrž především jejích jednotlivých životních funkcí a mechanismů, psychologických a sociologických jevů, projevů i atributů. Tuto hodnotu má i čistě účelový spis Matěje Tannera Hora Olivetská, intencí ryze praktický text v edici již zavedeného editorského tandemu Jan Malura — Pavel Kosek z Ústavu pro regionální studia Ostravské univerzity.

Osobu P. Matěje Tannera T. J. (1630 Plzeň—1692 Praha), autora Hory Olivetské, „proslavil" Jiří Šotola, který mu ve svém románu Tovaryšstvo Ježíšovo navždy vložil do úst myšlenku o bezcennosti a beznaději postavení lidského individua, jež by se samo a ze své vlastní vůle vyloučilo z aktivní spoluúčasti na zasahování do dějinných společenských procesů. To však je umělecká licence, volný prostor pohybu autorských záměrů. Tanner historických fakt se jeví poněkud méně nepřitažlivě, třebaže informací o něm není málo.

Vynikal především jako profesor bohosloví a po jistou dobu zastával v Praze úřad rektora univerzity. V této souvislosti o něm poznamenal Ferdinand Menčík: „Jako rektor konal své povinnosti velmi bedlivě, neboť sám říkával, že blaho celé společnosti na tom záleží, jak rektorové jezuitských kolejí činili své povinnosti; proto bezohledně vylučoval ze školy mladíky i ze vznešených rodin, kteří se provinili…" (ČČM, 1883) Jistěže nikoliv bez patrné příčiny Jan Jakubec ocenil ve svých Dějinách literatury české stylistické schopnosti Tannerových českých spisů jako „obratné" apřirovnal je k proslulé Postile kazatele Tomáše Bavorovského. Ve spisu Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten (1876) o něm poznamenal F. M. Pelcl: „Er war scharfsinnig, gelehrt, klug, tugendhaft und besass alle Eigenschaften, die den grossen Mann in der Gesellschaft auszeichneten. Wer ihn mit Undank belohnte, dem suchte er am Gutes zu tun." (s. 74) Jako člen Tovaryšstva Ježíšova se Tanner stal podvakráte jeho nejvyšším představeným v české provincii a dvakrát byl českou provincií delegován do Říma k volbě generála. Nepominutelné zůstanou jeho praktické kroky, podniknuté k zavedení české řeči v řádových učilištích a na kazatelnách, jakož i zásluhy o českou knihu. Také „o uctění svatého Jana Nepomuckého měl zásluhu velikou" (Menčík), třebaže se jeho kanonizace právě tak jako jeho generační vrstevník ařádový spolubratr Bohuslav Balbín nedočkal.

Tannerovo literární dílo je rozsáhlé, avšak vydána z něho byla jen část. Největší obliby dosáhly ještě za jeho života především jeho dva obsáhlé latinské spisy o martyrech Tovaryšstva Ježíšova na všech kontinentech tehdy známého světa. Četné jeho texty však zůstaly nevydány v rukopisech.

Osud Hory Olivetské byl a dodnes zůstal obestřen dohady o fyzické existenci prvního vydání díla, předpokládaného, ale dodnes neobjeveného. (Ostatně ani druhé vydání, zněhož vychází předložená edice, nebylo zachováno než v pouhopouhém jediném textově celistvém exempláři.) Od roku 1704 se zpoměrně rozsáhlého spisu dostal ke čtenářům jen několikastránkový bibliofilsky upravený fragment (Ostrava 1939) v novočeské jazykové verzi Antonína Grunda a s ilustracemi Ferdiše Duši, „podle tisku z r. 1704 ve věrném znění, ale v dnešní úpravě pravopisné zdílu I. předmluvu a kap. IV.—VII. (s. 22—47)". Jeho obsahem je geograficko-popisná zpráva o vrchu Kotouči u Štramberka, tj. hoře Olivetské, některá starší lidová podání, mezi nimiž zaujímá zvláštní důležitost pověst o vpádu Tatarů na Moravu, a konečně vyprávění ovzniku a vzrůstu úcty hory Olivetské. Na závěr je připojena kratičká ukázka z textů 2. dílu.

O autorovi, spisu a „kultuře poutních míst v baroku" (s. 5) se zvláštním zřetelem kmoravskému a slezskému prostředí v úvodní studii (s. 5—34) a o organizaci edice (záměrném vypuštění deseti litanií „z rozsahových důvodů a také proto, že […] edice je zaměřena na vydání díla jako literární a kulturně-historické památky" — s. 179) v Ediční poznámce informuje Jan Malura, o reálném stavu textu předlohy edice Hory Olivetské, jakož iomnožství a charakteru provedených edičních zásahů podrobně a přehledně podává zprávu na s. 181—189 v Transkripční poznámce Pavel Kosek. Edici dále doplňují Komentáře a vysvětlivky (s. 190—202), příliš podrobný Diferenční slovník (s. 203—205), rejstříky, výčet literatury, Obsah a několik ilustrací (ukázek původního tisku textu).

Tanner svou Horou Olivetskou naprosto nesledoval žádné jiné nežli jen a jen církevně-praktické cíle. Jako pravý syn Ignácův se po návštěvě Novojíčínska nelíčeně raduje zutěšeného stavu lidové zbožnosti: „Hned od toho času, jak jsem v Holomouci léta 1660 zůstávaje, velikou vaší k Hoře Olivetské, zvláště okolních Štramberka a Nového Jitčína obyvatelův, vroucnost a pobožnost očitě viděl, avelikým podivením a vzděláním mým skusil…" (s. 5) Po tomto zjištění avzhledem kzákladnímu poslání své řehole i svým vlastním spisovatelským a organizačním schopnostem, z titulu svého postavení i nepochybného osobního vlivu se jal shánět všecky potřebné informace nejen v písemných pramenech, ale pod přísahou pravdomluvnosti také mezi usedlým svobodným i poddaným obyvatelstvem, z ústních podání (s. 50). Zamýšlený spis byl od počátku jednoznačně předurčen k účinnější indoktrinaci česky mluvící části populace učením římskokatolické církve, obnovené, sjednocené a neobyčejně zocelené Tridentem. Volba prostředků plně odpovídala standardům dobovým i řádovým: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, Pána našeho, jemu úctu vzdával a jemu sloužil a tím spasil duši svou; a ostatní věci na povrchu zemském jsou stvořeny pro člověka, a aby mu pomáhaly ve snaze o cíl, pro který je stvořen. Ztoho následuje, že jich má člověk natolik užívati, nakolik mu pomáhají k jeho cíli, anatolik že se jich musí zprostiti, nakolik mu vzhledem k němu překážejí." (Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Hlasy svatohostýnské, Sv. Hostýn 1921, s. 88.) Čím jiným křížová cesta je? Výklad a doporučení pobožnosti křížové cesty s potřebou bezvýhradně podpořit její co možná nejmasovější rozšíření a upevnění se jevily k tomuto účelu jako nad jiné vhodné. V pojednání Křížová cesta našeho Pána a Spasitele (Dobré dílo, Stará Říše 1938) píše Romano Guardini: „Tato pobožnost vznikla opravdu ze srdce lidu. Z jeho touhy, aby si živě představil svatá tajemství vykoupení amohl si říci: tak tomu bylo a zde se událo to a tam ono. Vznikla z touhy lidu, také se toho zúčastniti." (s. 9) Napodobování křížové cesty prvotní křesťanskou obcí v Jeruzalémě převzala západní církev a v teritoriu jejího vlivu se ustálila v tradici, která nakonec iopustila počáteční výlučné spojení s františkánskými kostely, aby dala základ novému projevu povšechně rozšířené náboženské praxe. „Je to lidová pobožnost nejryzejšího rázu: obraz spojený s myšlenkou, zevnější úkon s vnitřním přesvědčením, dějepisná pravda s tvorbou věřící duše. Spíše než kterákoliv jiná je s to přiblížiti se utrpení Páně způsobem zároveň uctivým a důvěrným, nenuceným a přece vytvořeným způsobem, jenž je lidu vlastním." (Guardini, s. 11.)

Hora Olivetská reflektuje významnou složku v dynamice dobové duchovní atmosféry. Je azůstane i přes užívání uměleckých prostředků především vážným historickým dokumentem.

Petr Hora