Zlověstně komponovaný román
Vladimira Nabokova.

Vladimir Nabokov: Ve znamení levobočka

Přeložil Pavel Dominik. Praha, Paseka 2002

Ve znamení levobočka je v pořadí druhým Nabokovovým anglicky psaným románem (Bend Sinister, 1947; Pod znakom nezakonnoroždenych, 1992). Samotný název románu — Bend Sinister — může mít několik výkladů. Jak uvádí významný ruský znalec Nabokovova románu N. A. Anastasjev, měl mít tento román původně jiný název: „Osobnost z Porloku", což je narážka na situaci z S. T. Coleridge, v níž náhlý příchod cizince přetrhl nit básníkových myšlenek natolik, že autor zapomněl konec poémy Kublaj Chán. Jestliže původní název románu implikoval náhlou změnu stavu myšlení, náhlé přetržení proudu vědomí, ztrátu konečného řešení, pak je tuto interpretaci možné vzdáleně spatřovat ivmnohoznačném názvu Bend Sinister. Andrew Field vknize o Nabokovovi dokumentuje, že na jednom z mnoha výletů v automobilu Nabokovova spolujezdkyně najednou zabručela „bend sinister", což by znamenalo „nebezpečná, čertovská zatáčka". Opět náhlá změna směru jízdy, záludná obrátka, nečekaná změna směru a náhlé nebezpečí, nečekaný obrat vpůvodním směru. Již vžitá interpretace názvu Bend Sinister je založená na znamení člověka, jenž je narozen nezákonně, jako levoboček. Jinými slovy člověk, který apriorně vybočuje z řady, vymyká se běžně vžitým představám o normách lidského společenství. Uvedenou interpretaci odmítá Nabokov, když v předmluvě k druhému vydání románu Bend Sinister píše, že název označuje erbovní šerpu, pás, který diagonálně přetíná erbovní znamení. V tomto smyslu je pak interpretace nasměrována k asociaci vizuálního lomu, k deformaci zrcadlového odrazu, k zrádnému, falešnému, chybnému životnímu obratu, k záludnému úskoku zlostného a zlověstného světa. „Sinister" vyjadřuje něco zlověstného, co nevěstí nic dobrého, něco hrozivého, temného, pochmurného, nečestného, nepoctivého, záludného, podivného, nekalého, zhoubného, zkázonosného, neblahého, zlého, špatného, škodlivého, nepříznivého.

Jakkoliv se zdají uvedené interpretace Nabokovova metaforického názvu různorodé, přece jen se asociativně soustřeďují kolem významu „náhlá změna původního stavu", přerušení původního proudu vědomí, náhlá změna směru. Na levou stranu směřující diagonální erbovní znamení přidává předchozím asociacím význam zlověstného znamení, komplikovaného lomem a deformací původně čistého obrazu. Nabokovova Předmluva je pokládána za hru se čtenářem a za zavádějící falešnou stopu, ale zároveň implikuje podezření, že tento román potřebuje vysvětlení.

Z uvedených výkladů pokládáme za účelné zachovat metaforickou podstatu názvu, jeho mnohovýznamovou, asociativní podobu. Metafora má sílu především v tom, že je schopna současně zachovat celou škálu asociací a významů a nesnaží se obraz ukotvit kjednomu, byť s největší jistotou dominantnímu významu.

Za první významovou rovinu románu Ve znamení levobočka lze pokládat vizi blíže neurčeného totalitního režimu, v němž vládne diktátor Paduk. Zpočátku je retrospektivně charakterizován Padukův charakter. Jde odruhořadého, všemi opovrhovaného gymnazijního studenta, obecně přezdívaného jako Ropucha (Toad). Padukův otec byl podivínský vynálezce, který sestrojil přístroj, jenž byl schopen přesně napodobit jakýkoliv rukopis. Napodobovací přístroje byly zakázány pro svou schopnost zhotovovat precizní duplikáty, nesměly se prodávat ani vyrábět. Paduk byl terčem nejrůznějších posměšků a duchovně byl pokládán za méněcenného. Všemi opovrhovaný Ropucha, před jehož slizkým homosexuálním dotykem naskakovala spolužákům husí kůže, ale založil Stranu průměrných lidí (Party of the Average Man). Stal se hybnou pružinou hnutí, které propagovalo průměrnost a prostřednost. Soustředil kolem sebe lidi různým způsobem zakřiknuté, zakomplexované, kruté, chorobně posedlé nenávistí, dementním cynismem a naprostou odlidštěností. Ve státě zavládla totální prázdnota a necitelnost.

Padukovým románovým protihráčem je světoznámý filozof Adam Krug. Krug žije ve zcela jiném světě, jenž se s Padukovým režimem naprosto míjí. Tento učenec je pohroužeý do bolesti nad ztrátou milované ženy anemá žádné pochopení pro jakékoliv ústupky před Padukovou zvrácenou vládou. Adam Krug jako jediný představitel Univerzity nepodepíše listinu, která vyjadřuje loajalitu spolicejním státem, s jeho kultem kruté fyzické síly a všudypřítomného slídilství, anemíní brát svého bývalého slabomyslného spolužáka na vědomí. Proti brutalitě duchovní spodiny aagresivitě jejích politických praktik stojí původní duchovní čistota dětského světa a nekompromisní jednoznačnost gymnaziálních lavic.

Stejně jako Cincinnatus C. z románu Pozvání na popravu je i Adam Krug člověkem zjiného světa. Krug je od přírody nadělen nezákonností (ve smyslu Padukova zákona), jeho individualismus z něho činí cizince. Krug nerozumí cizotě kolem sebe. Jde o princip, který se natolik míjí s jeho vysokým intelektem, že sám není schopen vypozorovat a analyzovat přímočaré vztahy jednoduché aritmetiky. Adam Krug je z tohoto hlediska „levobočkem", který apriorně nepatří do Padukova panoptika a který byl zrozen jiným duchovním principem. Nezákonnost je v tomto případě synonymem lidskosti a duchovní kvality. Jakkoliv je tato syžetová linie „společnosti bastardů" Nabokovem zdůrazněna, jakkoliv odpovídá částečnému výkladu úvodní metafory „ve znamení levobočka" — nezákonně narozeného, jakkoliv má Padukův režim skutečné historické protagonisty v realitě 20. století, přece jen se zdá, že přímočará popisnost, černobílost a nevynalézavost formy románového protestu neodpovídá naturelu Nabokovova umění. Silně zdůrazněná hlavní syžetová linie je natolik podezřelá, že vzbuzuje domněnku, zda ve skutečnosti nejde pouze o zavádějící falešnou stopu, která je tak příznačná pro Nabokovovu poetiku. Na rozdíl od jiných románů má svět cizoty v románu Ve znamení levobočka zcela jasné kontury avulgární banalita („pošlosť") reklamního úsměvu a jiných roztroušených motivů předchozích Nabokovových příběhů vystupují jasně z mlhy a projevují se ve svých hmatatelných činech. Až nezvykle konkrétní vystoupil Krugův protihráč z mlhy obecného náznaku a je vzbuzována představa, že Paduk je jediným manipulátorem a hybatelem životních osudů. Od začátku je zřejmé, že Krug Padukově moci nepřikládá sebemenší význam. Krugův netečný postoj k Padukovi však neplyne pouze z celkového Krugova útlumu po smrti ženy. Všimněme si, že Krug se vysmívá radám přátel o emigraci, s diktátorem Padukem mluví jako s bývalým studentíkem, který v nahrbeném předklonu uctivě sleduje slova třídní autority. Finální scéna je jen dotažením linie člověka z jiné planety. Krugovo závěrečné šílenství je z tohoto hlediska pouhým navozením původního stavu.

Z retrospektiv je patrno, že Krug vyrůstal ve světě, v němž lidé a věci mají své přirozené místo. Duchovně slizký Paduk patřil k duchovní spodině gymnazijní třídy. Ropucha byl objektem všeobecného opovržení právě proto, že zastupoval princip, z něhož je sestaven padograf. Přístroj vynalezený Padukovým otcem byl schopen reprodukovat prostřednictvím písma osobnost člověka. Přístroj byl symbolem společnosti, která věřila, že mechanicky sestavený stroj je schopen celkově reprodukovat živou kvalitu lidského intelektu. Padukův způsob myšlení založený na zjednodušeném zobecnění nemělo smysl zpochybňovat vážnými polemikami, nýbrž pouze přezíravým výsměchem. Padukův princip myšlení byl zhlediska dětského světa natolik nepřijatelný, že jej nikdo nebral vážně. Každý přece viděl tlustý zátylek čpící potem při vymýšlení studentské kompozice, jejímž obsahem se chtěl co nejvíce zavděčit požadavkům examinátora. Takového Paduka přece nemohl brát nikdo vážně. Krug ani jako dospělý a celosvětově uznávaný filozof neopustil dětský svět. Svým dětským zrakem nevidí dospělou cizotu založenou na jiném komunikativním kódu. Nevidění Adama Kruga je blízké motivům nevidění jiných Nabokovových románů. Vědomí a zrak Adama Kruga jsou navíc zastíněny bolestí ze smrti ženy. Ale ani v úvodní scéně románu — vlouži vody se odrážejí osvětlená nemocniční okna, za kterými skonala Krugova žena —, ani vtomto okamžiku nevnímá Krug nabízející se rozšklebenou grimasu reality, ale především osudový koloběh života a smrti.

Skutečně důležitým okamžikem v Krugově životě je náhlé prozření, když po probuzení ze spánku pochopí, že je opět schopen intelektuální práce. Jasnozřivý stav dává Krugovi pocit definitivní převahy nad osudovým střídáním života a smrti. Je to chvíle Krugova vítězství nad těžkou clonou osudových dějů. Tvůrčí prostor Krugovi umožňuje nevnímat pitvornou karikaturu, kterou před ním předestřel Paduk. Krug se pohybuje zcela volně mezi kulisami Padukova inscenovaného jeviště a je volný především proto, že si prostřednictvím svých kreačních schopností vytvořil svět, který odpovídá jeho duchovní úrovni. Syn David si hraje, protože modus hry odpovídá jeho nezištné dětské aktivitě. Krugovou hrou je subjektivní svět, jenž je svéráznou intelektuální obranou. Ovšem Krug do světa iluzorní reality neuniká před něčím, čeho se obává, nýbrž proto, že jedině tento svět odpovídá jeho duchovní úrovni. Krug nevnímá svět Padukovy slizkosti. Není to vědomá ignorace, ale zcela přirozená schopnost zabývat se jen tím, co má smysl.

Jako by si s Krugem někdo pohrával; nejprve mu nabídl ráj, aby pak vzápětí proměnil kulisy v peklo. Krug je ochoten za navrácení syna udělat všechno. Je naprosto logické, že Paduk mohl rukojmího využít ke svým cílům, ale nestalo se tak. David zbytečně umírá. Skutečně jde pouze o vylíčení naprosté neschopnosti Padukovy policejní mašinerie a byrokracie? Zřejmě má svůj smysl i vylíčení úděsné vlády člověka, který se potí nad školní kompozicí a po tlustém zátylku mu za smíchu všech ostatních leze moucha právě vytažená z inkoustu a špiní mu naškrobený límec. Tak jako si sPadukem pohrávali spolužáci, tak by si iPaduk ze srdce rád pohrával s lidmi kolem sebe. Paduk však není demiurgem hry, je pouhou loutkou, kterou ovládá zcela jiná síla, stojící nad Krugem i nad Padukem, síla, která zkroutí svět do podivuhodného karikaturního kornoutu. Tupá Padukova realita není schopna s Krugemkomunikovat. Padukova omezenost není schopna využít možnosti Krugovy spolupráce. Teprve když je souhrou okolností dovedena Krugova bolest až na samou mez únosnosti, je omilostněn. Tak jako náhle v okamžiku procitnutí Krug zjistil, že může pracovat a že zvítězil nad osudovým spletencem, tak vzápětí se mu do srdce zařezala neočekávaná bolest. A stejně náhle Krug opět procitne a duchem se vrací do světa, do něhož bytostně patří. Aprávě v tomto okamžiku odhalí demiurg hry svoji tvář. Promluví tak tvůrce románové reality, promluví boží nadhled autorské prozřetelnosti, která prostřednictvím románu vypovídá o hře, kterou sám vnímá a sám stvořil.

„Nuže, to je všechno. Různé části mého relativního ráje — noční lampička, prášky na spaní, sklenice mléka — mi hleděly do očí sabsolutní pokorou. Věděl jsem, že nesmrtelnost, kterou jsem daroval tomu nebožákovi, je pouze kluzkým sofismatem, hrou se slovy. Avšak úplně poslední etapa jeho života byla šťastná a dostalo se mu důkazu, že smrt je pouze otázka stylu. Jakési věžní hodiny, které jsem nikdy nedokázal přesně lokalizovat, které jsem vlastně ve dne nikdy neslyšel, odbily dvakrát, potom zaváhaly a byly zapomenuty hebkým rychlým tichem, které dál protékalo žilami mých rozbolavělých spánků; otázka rytmu." I smrt je pouhým výrazem lexikálního stylu, otázkou jen náznakově postižitelného rytmu, který dává zaznít věžním hodinám, jež člověk obyčejně nevnímá.

Nabokovův román je vystavěn na protikladu cizoty a světa domova. Přičemž cizota je na rozdíl od jiných románů zvýrazněna natolik, že román je pokládán za antiutopii. Ve výkladech je zvýrazněna role metafory vnázvu románu — ve znamení levobočka — jako výraz apriorní nezákonnosti bytí jedince narozeného mimo neměnná společenská dogmata a normy.

Jiným možným výkladem je diagonální erbovní pruh dělící siluetu na části a lomící její odraz na zrcadlové pitvory. Z tohoto hlediska je Krug ponořen do vlastního světa, jemuž dominuje práce a blízcí lidé. Bolest nad smrtí milované ženy je Krugem vnímána jako důsledek osudového koloběhu života a smrti. Realitu krutého diktátora Krug nebere v úvahu. Osudově založený svět nemá v Krugově mysli nic společného s paskvilem společnosti, kterou zastupuje Paduk. V okamžiku, kdy Krug svou schopností pracovat vítězí nad stínem smrti, je nečekaně sevřen kleštěmi Padukova režimu. Osudově neoblomný princip vzal na sebe absurdně groteskní podobu tupé malosti. Princip, kterým Krug ze srdce opovrhoval, srazil mohutného ducha na kolena. Okamžik vítězství se proměnil v okamžik největší potupy. Je jasné, že nitkami loutkové persifláže vládne nikoli duchovní mrzáček Paduk, ale někdo zcela jiný, kdo náhle mění vítězství v prohru a stejně tak náhle promění neúnosné utrpení ve stav dětského ráje hry na školním dvoře a ve stav Krugova blaženého šílenství. Z tohoto hlediska je pak Ve znamení levobočka synonymem nečekaného ďábelského zvratu, který jedním mávnutím mění svět v jeho karikaturu. Kreátorem románu je sám jeho autor, který prostřednictvím vypravěčské masky vyjadřuje svůj poměr k Prozřetelnosti jako nekonečně proměnlivé hře vyšší síly s jedincem. A v tomto případě je tvůrcem hry On — Autor. Ovšem takovéto situování do pozice Kreátora, Tvůrce, nelze chápat nijak jinak než jako zoufalství, zoufalé kopírování hry vyššího řádu. Svět románu Ve znamení levobočka je světem kruté hry, parodie Tvůrce a panoptikální kreace, náhlého zvratu a klamných iluzí z vítězství. Zvýrazněná rovina cizoty román přiřazuje k žánru antiutopie jen okrajově. Pohlédneme-li na Nabokovův román z žánrového hlediska, pak mnohé scény jsou založeny na hereckých výstupech blízkých buffonádě — satirické nadsázce, gagu, hrubé komice a podbízivých tricích. Vážná tematika antiutopie je konfrontována s burleskním ironickým zlehčením a posouvá tragédii na hranu komických a fraškovitých příběhů, lehce rozehrané improvizace, travestie a karikatury. Hrubá komičnost je zasazena do ponuré a nehybné atmosféry ruského středověkého šera. Takto pojatá satirická fantazie je blízká krutým vizím ruského románu v podání Saltykova-Ščedrina. Za žánrem románové antiutopie prosvítá buffonáda a burleska, za řadou přímočarých scén totalitní reality prosvítá unavená tvář člověka obrácená k zlověstným konturám motivického pozadí existenciální paralely. Prolínající se kontexty románových vrstev pak nedovolují jednoduché žánrové určení, i když se jednoduchá řešení okatě nabízejí.

Román Ve znamení levobočka přispěl kpopisu nabokovovské cizoty, avšak celkově nedosahuje umělecké úrovně vrcholných děl Vladimira Nabokova. Fakt, že kniha není schopna plnohodnotně umělecky promluvit ke čtenáři, dokazuje i skutečnost, že v pozdějších vydáních připojil Vladimir Nabokov vlastní komentář, v němž vysvětluje svůj záměr. Ve znamení levobočka je románem, který potřebuje i vysvětlení. Závěrečnou scénu sšíleným Krugem a jeho vytržení z času na školním dvoře však řadíme k vrcholným momentům Nabokovovy tvorby. Z výborného překladu Pavla Dominika je zřejmá komplexní znalost Nabokovova jazykového záměru a celkové estetické koncepce.

Zdeněk Pechal