Tříšť vzpomínek a vztahů

Libuše Moníková: Ledová tříšť

Přeložila Renáta Tomanová. Praha, Hynek 2001

Když před čtyřmi roky v Berlíně předčasně zemřela česká spisovatelka Libuše Moníková, bylo její jméno známé a uznávané v odborných germanistických a bohemistických kruzích, ale nezasvěcený čtenář mohl její dílo poznat pouze zprostředkovaně např. z životopisného dokumentu uvedeného Českou televizí či z některých novějších literárních příruček. Příčina je nasnadě — tato autorka evropského formátu, jejíž dílo bylo v zahraničí vícekrát oceněno (jmenujme např. Cenu Franze Kafky z r. 1989 či Berlínskou literární cenu z r. 1992), psala své romány i eseje výhradně německy. Je tedy s podivem, že až v roce 2001 se u nás našlo nakladatelství, konkrétně pražský Hynek, které zahájilo vydávání jejích na Prahu fixovaných románů v češtině — a to třetím z autorčiných děl, románem Ledová tříšť (Treibeis, 1992). Otázkou zůstává, kdo se po Hynkovi ujme vydání knih dalších. (Stěžejní dílo Fasáda ovšem vydalo česky již dříve nakladatelství Sixty-Eight Publishers; v nakladatelství Franze Kafky pak rovněž v roce 2001 vyšla přeložená sbírka esejů Eseje o Kafkovi.)

Libuše Moníková jako čerstvá absolventka germanistiky a anglistiky na Karlově univerzitě v roce 1971 emigrovala do Spolkové republiky Německo, kde žila až do svých dvaapadesáti let. Nejprve působila na německých univerzitách, od roku 1981 pak jako spisovatelka z povolání žila v Západním Berlíně. Svůj první román, Eine Schädigung (Újma, 1981), sice začala psát česky, ale záhy se rozhodla pro němčinu, která jí umožnila získat nutný odstup od tématu, jímž se ve všech svých románech zabývá — ztráta a hledání vazeb k městu akzemi, které autorka opustila.

Praha a Čechy se buď stávají centrem dění přímo a odehrává se v nich děj, jak je tomu v prvním románu Eine Schädigung, vrománu Verklärte Nacht (Zjasněná noc, 1996) nebo v posledním díle, ve fragmentu Taumel (Závrať, 2000); nebo je ztracená vlast nazírána zvenčí, ať už z Německa (Pavane für eine verstorbene Infantin — Pavana za zemřelou infantku, 1983), z daleké Sibiře (druhý díl románu Fasáda, 1987) či z Grónska a Rakouska v případě Ledové tříště. Právě v románu Ledová tříšť, v tomto do značné míry autobiografickém díle, krystalizují autorčina ústřední témata (ztráta domova, osudový vztah ke krajině, ale i láska a smrt a smysl lidského bytí) do jasného a velmi čitelného tvaru. Tak může Ledová tříšť do značné míry nejlépe připravit českého čtenáře na intelektuálně náročnější autorčiny romány a od nakladatelství Hynek je to moudrý tah, že začalo s překladem právě tohoto díla.

Ledová tříšť nabízí v základní dějové linii příběh střetu dvou odlišných světů vzešlých z téhož prostředí a hledání cesty mezi nimi, v důsledku pak marnost hledání možností návratu do něj. Čtenář na osudech učitele Jana Prantla a mladé herečky Karly poznává nejen příčiny obou vln české poválečné emigrace (po roce 1948 a 1968), ale především, a to díky minucióznímu, všestrannému a totálnímu vylíčení, její důsledky, s nimiž se Moníková prostřednictvím postav svých románů vyrovnávala po celý život. Obsesivní a magická posedlost Prahou a vlastí, jaká už ovšem neexistuje, v druhé polovině románu čiší z každé výpovědi obou hrdinů, na konci pak i z jejich mlčení. Bylo by však mylné domnívat se, že v případě díla Libuše Moníkové narážíme na bariéru ohraničující vnitřní svět komplexů přístupný možná zkušenému psychoanalytikovi. Naopak, autorka nás do své „kafkárny" uvádí po cestách velmi schůdných — pomocí jasného a srozumitelného jazyka a v podstatě čtivého děje.

Ten se začíná odehrávat v Grónsku, kde někdejší příslušník protifašistického odboje komunisty vyštvaný do exilu, nynější učitel Jan Prantl svádí dobrovolný donquijotský boj s eskymáckými žáky. Záhy se však přesouvá do rakouských Alp, kam je Prantl vyslán na pedagogický kongres a kde se za bizarních okolností (zachraňuje před útokem obrovského orla ženu přikovanou ke skále) sbližuje s podstatně mladší českou emigrantkou Karlou, která odešla z vlasti po roce 1968. Začnou se otvírat staré rány; oba jsou životem v exilu a faktem emigrace poznamenáni natolik, že jejich hovory a myšlenky se postupně zaměřují na jediné: na snahu o rekonstrukci někdejší Prahy, která je jim ve své současné podobě nedostupná. Toto úsilí však zákonitě ztroskotává na odlišnosti světů, ve kterých oba vyrůstali. Přes poslední pokus vybájit si Prahu prostřednictvím vzpomínek na kina afilmová představení „se dopracovávají k bodu, kdy si každý představuje jinou zem, kterou každý nazývají Československem, někdy s úšklebkem i ,domovem‘". (s. 213)

„,Znáš jiný kina, jinou Prahu! My se spolu nedomluvíme ani vo tom městě! Co máme vůbec společnýho?‘

Dívá se na ni. Ví, že její bolest a truchlení nad zemí, kterou opustila, je větší a čerstvější než jeho. Ona je pryč teprve krátce, nemůže si zvyknout. On své vzpomínky uložil už před dvaceti lety k ledu, do hlubokého kontinentálního ledu Grónska." (s. 188)

Praha a celé Československo se svými pohnutými dějinami, na něž je neustále odkazováno, nabývají v kontextu celého díla Libuše Moníkové i v očích autorky mytických rysů. Tyto mýty a rituály Moníková oživuje v nejrůznějších podobách v dnešní době, což pak často směřuje k bizarnostem (viz např. úvodní scéna Ledové tříště s obřím ptákem, ale i scéna finální — symbolické rytířské klání Karly a Prantla v plné zbroji v muzeu v Grazu). A rituálem, který každá postava vykonává po svém, je i souboj se smrtí, který je pro oba hrdiny Ledové tříště posledním východiskem v momentě, kdy si přestávají rozumět a každý upadá do vlastního vnitřního světa.

Moníková představuje svým evropským čtenářům Československo takové, jaké by ho chtěla mít sama ve svých představách, ale jaké být nemůže; zejména obě pražská okupační traumata a objasňování jejich důsledků ve spojitosti s řadou historických faktů pak přispívají k výslednému obrazu, který je zdánlivě roztříštěný, ale niterně velmi precizně vybudovaný. Neustálé napětí mezi východem a západem, postavení pěšce v šachové hře cizích mocností, ve kterém se Praha vždy nacházela, je tak vedle emigrace druhým významným faktorem, který znemožňuje postavám románů Libuše Moníkové nalézt klid. Ten je stejně nedosažitelný jako vysněná Praha, do níž není návratu. Román Ledová tříšť tak jako více či méně všechny knihy Libuše Moníkové v samém závěru klade, ale neumí ani nechce zodpovědět otázku zásadní — otázku po smyslu lidského bytí vůbec.

Radek Malý