Hry prachu

Martin Mareček (režie): Hry prachu

Česká republika 2001

Student dokumentaristiky na FAMU Martin Mareček na sebe upozornil už svými předchozími filmy Javor 98 a Metody vejce. Český film v něm našel výrazný talent, obdařený humorem, drzostí a schopností hledat neotřelá témata. Jeho celovečerní film Hry prachu se vrací k humbuku okolo pražského zasedání Světové banky v září 2000. Název filmu pochází z toho, že na esemesce (jedno z mnoha děsivých slov naší doby) lze snadno zaměnit prachy jako pekuniární hodnotu aprach jako cosi bezcenného, ba přímo nepříjemného, leč z čeho jsme všichni pošli avco se obrátíme.

Zákulisí akce, jako je zasedání MMF, nabízí množství bytostí neuvěřitelně bizarních, především zpravodajce jisté soukromé televize či ředitele kina Blaník, kreatury neuvěřitelných kapacit. Zatímco představitelé mediální sféry v Marečkových předchozích filmech byli spíše politováníhodní, zde se stáváme svědky něčeho monstrózního, co se vymyká jakýmkoli kritériím. Kreténismus takových rozměrů se již stává něčím mimolidským, obludným jako ňadra Lolo Ferrari. Mladé publikum má tendenci reagovat na tyto scény hurónským smíchem, nabízí se však hrozivá otázka: odkud se bere ono racionálně nijak nezdůvodnitelné sebevědomí těchto příslušníků establishmentu? Esenciální „píár“ byrokrat, až neuvěřitelně připomínající činitele jakešovské éry ve své samolibé tuposti a bohorovné shovívavosti k podřízeným, do nichž zahrnuje veškeré lidstvo, by působil děsivě i ve funkci hajzldědka, nicméně vědomí, že někdo takový pracuje ve sféře kultury a médií, tj. spoluvytváří „veřejné mínění“, je nadmíru děsivé. Přesněji než já vyjádřil tyto pocity Pascal Bruckner ve své knize Pokušení nevinnosti: „Naše doba už studium a vzdělání neuctívá. Její idoly se nazývají pozlátko, čachrářství, naparování. Televize, nejoblíbenější z médií, v tomto ohledu dosahuje na některých kanálech naprostého mistrovství v nicotnosti, před níž člověk musí fascinovaně nebo otupěle zmlknout. I když blbost zůstává hrůzou těch, kdo se obávají žvástů, automatismů, samolibé namyšlenosti, nezbývá už mnoho z hanby, kterou byl ještě nedávno zahrnován chamtivec a hlupák. Naopak v některých médiích vládnou jak páni noví líní králové, kteří se za svou nevědomost nejenže nečervenají, ale naopak se jí chlubí. Ještě hůř: jsou mluvčími militantní nenávistné pitomosti, kteří duchovní obory ze srdce nenávidí.“ Právě v tom lze však spatřovat i náznak naděje: za tou nenávistnou arogancí lze totiž spatřovat i strach a špatné svědomí, takže snad dosud není všechno ztraceno…

Převládající pocit z Marečkova filmu nelze označit jinak než jako znechucení všeobecnou ubohostí. Městská část Praha 4 uspořádá besedu, na které nahnaným studentům vysvětlují čísi pohůnci v rouše politologů, že se hlavně nemají do ničeho zaplést; když jim dojdou argumenty a neplánovaně se začne ozývat druhá strana, objeví se na pódiu jako deus ex machina Jan Kalousek se svými hity. Činitel Světové banky bodře vysvětluje špatnou češtinou blahodárnost projektů SB a na kameru popírá těžbu ropy v Čadu, kterou se tatáž instituce chlubí na svých internetových stránkách. Objeví se však ale okamžiky pozitivní, jako ve scéně s milovníky vojenské historie z Jeseníků, kteří přijeli podpořit protiglobalizační demonstraci — jako by se zde tápavě a spíše instinktivně rodila občanská společnost, projekt, který dosud zůstává jen v rovině líbivých a nezávazných frází: aby i neprofesionálové neboli „ulice“ projevovali konstruktivní zájem o věci veřejné, to je koneckonců příliš nepohodlné pro ty nahoře i pro ty dole.

K nejsilnějším místům filmu patří scény, v nichž se konfrontuje česká mentalita s problematikou globální vesnice a mohutné ideologické srážky se proměňují v selankovitou parodii v duchu hospodských rvaček z Ladových obrázků. Abstraktní ideje jdou občas stranou; několik aktivistů proniklo až na rampu Pakulu (říkejte tomu tisíckrát Kongresové centrum, ale původní účel stavby se nezapře), kde přátelsky pobesedují s překvapenými finančníky. Náhle spatřujeme, že jsou-li lidé oproštěni od diktátu nadosobní víry — a právě středoevropský prostor nabízí četné neblahé zkušenosti s těmito vírami — dokážou se kupodivu dosud chovat jako sice omylní a trošku směšní, ale přece jen lidé.

Mareček jde v mnoha ohledech ve stopách Karla Vachka: nepředkládá divákovi jasnou informaci, pouze provokuje a zaznamenává reakce. Mnohdy je tato metoda velmi účinná, kupříkladu zpravodaj jisté komerční televize odhaluje svoje ledví skutečně unikátním způsobem. Těžko může někoho překvapovat, že mediální zpravodajství o „událostech“ bylo natolik zkreslené, pokud známe intelektuální i morální úroveň zaměstnanců těchto institucí — to vlastně ani není manipulace, protože média už vůbec nejsou schopna uvažovat v kategoriích, jako jsou pravda a lež, dobro a zlo. O mnohém vypovídá také rozhovor s hosteskou, která nic neví a nic ji nezajímá, zasedání finančních institucí je pro ni jenom možnost, jak si přivydělat. V závěru filmu ovšem absence autorského stanoviska poněkud vadí a celý dokument vyznívá do ztracena. Takovýto přístup k dokumentu klade na diváka určité nároky ohledně fantazie a schopnosti vlastního úsudku, občas se však zdá, že některé scény jsou ve filmu dost zbytečné, např. rozpačité reakce pražských chodců na happening jakéhosi pouličního umělce s dlažebními kostkami — o čem má tato scéna vypovídat? O určitých myšlenkových stereotypech, o neochotě zaujmout stanovisko, nebo jen o tom, že podobný druh „akčního“ umění má ve skutečnosti silně omezený rádius?

Výpověď o současném světě je v Marečkově filmu chaotická a poněkud efektní, ovšem nejsou tohle charakteristické vlastnosti právě tohoto světa? Přes shora uvedené výhrady zaslouží režisér tohoto snímku uznání za pohotovost a otevřenost; škoda jenom, že zůstal ve zpracování tak výsostně dokumentaristického námětu osamocen, konfrontace několika filmařských pohledů by určitě nebyla bez ceny.

Jakub Grombíř