Román jako metafora nahodilosti
aneb Recenze na knihu, kterou nebudete číst

B. S. Johnson: Nešťastníci
Přeložil Jiří Hrubý. Praha, Argo 2002

Když v roce 1969 vyšel Johnsonův román Nešťastníci, měl už za sebou autor tři romány (Travelling People, 1963; Albert Angelo, 1964; Trawl, 1966) a pověst enfant terrible anglického románu. A podobně jako jeho předchozí díla, ani tento román se neobešel bez bouřlivé a tentokrát převážně negativní reakce odborné kritiky. Je takřka typické pro Johnsonova díla, či spíše pro jejich kritickou recepci, že cílem útoků nebývá ani tak jejich obsah, jako spíše jejich forma nebo ještě lépe způsob (re)prezentace jejich obsahu.

Příčina leží nejspíš v tom, že celým svým dílem se B. S. Johnson pokouší programově narušovat tradiční realistické postupy anglického románu a zároveň se nesmlouvavě, až agresivně hlásí ke kritikům britského třídního systému. Na jedné straně se tedy svým důrazem na formální experiment vymyká zařazení mezi pokračovatele „mladých rozhněvanců", na straně druhé je takřka nemožné vjeho románech nepostřehnout okázale na odiv stavěné plebejství, poněkud nezvyklé pro typické představitele formálně experimentální moderny. Tato nezařaditelnost je navíc umocněna Johnsonovým obdivem kteoriím a autorům francouzského nouveau roman, jejichž pojetí vztahu pravdy, reality a literatury se usilovně snaží uvést do praktické literární tvorby. Avšak na rozdíl od Natalie Sarrautové či Michela Butora se o to pokouší v konzervativní Anglii, vprostředí, kde „dobrý román" znamená zpravidla „dobře vyprávěný příběh" a kde narativní postupy směřující ke zrušení příběhu a k vypravěčskému solipsismu jsou kritikou ičtenáři spíše trpěny než oceňovány.

Ani francouzský nový román však není pro Johnsona konečnou odpovědí na potřebu rozbít zkostnatělou podobu soudobé románové tvorby na britských ostrovech. U kořenů mnohých jeho formálních výbojů stojí „praotec anglického meta-románu" Lawrence Sterne se svými vypravěčskými komentáři, doprovázenými typografickými experimenty anezaměnitelnou autorskou sebeironií. Právě silný Sternův vliv, objevující se výrazně především v raných Johnsonových dílech, bývá často předmětem kritických komentářů, obviňujících Johnsona z nepůvodnosti a povrchnosti.

Mnohé z těchto typických rysů Johnsonovy tvůrčí metody lze nalézt i v jeho anti-románu Nešťastníci. Na rozdíl od svých předchozích děl však autor tentokrát sáhl koriginálnímu pojetí materiální stránky textu a zvolil pro něj zcela nezvyklou podobu „románu v krabici".

Nešťastníci jsou autobiografickou zpovědí, zachycující vzpomínky na zemřelého Johnsonova přítele Tonyho Tillinghasta, které vyvolala autorova náhodná návštěva Tonyho působiště v Nottinghamu. Od běžné konfesijní literatury se však román liší přinejmenším v jednom zásadním ohledu. Jeho narativní složka, respektující přirozený proces rozpomínání se na události a prožitky dávno minulé, je natolik rozvolněna, že umožňuje rozčlenění textu na vzájemně pouze nahodile související celky. Základním principem výstavby Johnsonova románu je tedy autorova-vypravěčova paměť, jejímž charakteristickým rysem je arbitrárnost a nelineárnost, která více než jasnou a logickou stavbu vytváří náhodné shluky vzpomínek apředstav, které se na jedné straně prolínají, opakují a doplňují a na druhé straně se vzájemně ruší, zpochybňují a znejisťují. V důsledku toho se autor rozhodl vydat román jako sadu 27 jednotlivě svázaných oddílů umístěných do lepenkového přebalu, navozujícího představu krabice dopisů či nesourodě řazených záznamů. Čtenář je navíc vyzván k tomu, aby sám tyto oddíly libovolně seřadil, přičemž zůstává zachováno řazení pouze Prvního aPosledního oddílu, které tvoří jediný pevný rámec románu. Právě tímto způsobem se Johnson pokouší přímo fyzicky reprezentovat způsob vzniku textu. V jednom z rozhovorů o tom říká: „Nejdříve jsem se pokoušel psát tradičním lineárním postupem, ale asi po 20 stranách jsem zjistil, že to nedokážu. Snažil jsem se zachytit, jak moje mysl pracovala v oněch osmi hodinách, kdy se mi vybavovaly vzpomínky na Tonyho, prolínala se minulost spřítomností, naprosto nahodile a bez jakékoli chronologie."

A právě tady se otevřel Johnsonovým kritikům prostor pro odmítnutí tohoto odvážného experimentu. Kritika totiž právem namítala, že využití principu nahodilého přeskupení jednotlivých částí textu samotným čtenářem na začátku četby nemůže dokumentovat ani zpřístupnit způsob fungování autorovy paměti. Protože zatímco autorova paměť rekonstruuje — byť nahodile, nelogicky a nespolehlivě — dávné apolozapomenuté obrazy, čtenářova paměť před zahájením četby neexistuje, aproto je čtenář a priori odsouzen ke konstruování obrazů od „bodu nula". Promíchání jednotlivých kapitol v tomto ohledu pozbývá smyslu, přinejmenším jako ilustrace fungování paměti či autorské zkušenosti. Tento argument sice sám autor tvrdošíjně odmítal, avšak ani jeho zastánci zpravidla nenalézali uspokojivé řešení tohoto nevyhnutelného rozporu.

Pokud však Johnson zcela neuspěl ve svém pokusu představit podstatu fungování lidské paměti, podařilo se mu, snad pouze mimochodem, uvést v život zcela ojedinělý fenomén, který spojuje na jedné straně problematiku modelování čtenářské zkušenosti a na druhé straně prezentuje novou formu nezávislé existence textu. Román Nešťastníci totiž právě díky své nezvyklé podobě nutí čtenáře k neustálému tázání se a k přehodnocování reprezentovaných situací, postav a dojmů, přičemž text samotný nemůže dát odpověď na otázku po jejich hierarchii. Každá nová informace zapadá a zároveň nezapadá do lineárně budovaného obrazu textu a tento rozpor je dán nejen autorem zdůrazňovanou neschopností dopátrat se nějakého smysluplného centra zkušenosti, ale také nemožností vytvořit zpředloženého textu jakoukoli, byť individuální interpretaci, která by si mohla činit nárok na nějakou formu objektivity, nebo, lépe řečeno, stability. Subjektivita čtenářských interpretací je zde totiž ještě umocňována subjektivitou textu, který se proměňuje s každým novým čtením a s každým novým čtenářem.

Johnsonovi Nešťastníci tak nejsou pouze románem s nezvyklým uspořádáním, jsou vyjádřením samotné podstaty lidské zkušenosti, která je neukončená, eluzivní a neopakovatel ná. Je to kniha, kterou budete, a přesto nebudete číst. Právě tímto svým charakteristickým rysem překračuje B. S. Johnsonův román definitivně hranice modernistického experimentu a řadí se ke klasickým dílům postmoderní literární tvorby.

Libor Práger