Kniha jménem Fantazie

Pavel Brycz: Sloni mlčí

Most, Hněvín 2002

„Město, ve kterém bychom chtěli s Karolínou žít, chová na útraty radnice slony. Každý zdejší obyvatel to věděl, ale my to netušili, přespávali jsme na střeše paneláku ukryti před větrem zástěnou z plachty a náhle se ozvaly podivné zvuky."

Lepší začátek si pro svoji první obsáhlejší prózu Pavel Brycz snad ani vymyslet nemohl. Jsou zde totiž zavinuty všechny základní tematické, významové i výrazové složky, které určují ráz celého textu: milostný příběh, pohádkovost, exotičnost, básnický jazyk (zde konkrétně užití básnického epiteta, které se nadále pravidelně opakuje: město, ve kterém bychom chtěli s Karolínou žít). Ale nepředbíhejme.

Roudnický rodák, duší Severočech av současnosti Pražan se po třech povídkových sbírkách rozmáchl k delšímu prozaickému útvaru, který bychom snad mohli alespoň pracovně nazvat novelou. Přestože autor vyjíždí na četná autorská čtení nejen po zemích českých, ačkoliv je od roku 1999 nositelem Ceny Jiřího Ortena, i když tato kniha vznikla za přispění grantu UNESCO při pobytu ve Francii (čímž autor rozšířil řady věhlasnějších českých prozaiků, kteří získávají podobné granty spojené s pobytem v zahraničí a s konkrétním „výstupem" — uveďme namátkou Jiřího Kratochvila nebo Jáchyma Topola), je Brycz stále naší kritikou až na maličké výjimky naprosto opomíjen. Jako by v dnešní době, kdy je literatura téměř striktně druhově rozdělena na lyrickou poezii aepickou prózu, chyběla ochota zabývat se něčím tak meziběžným, jako je lyrická próza psaná nebývalým poetickým jazykem a využívající pohádkových motivů. A to má autor spadeno ještě i na formu románovou: pro letošní rok získal finanční příspěvek od Českého literárního fondu na román Patriarchátu dávno zašlá sláva.

Recenzovaná próza je rozdělena na čtyři knihy pojmenované dle ročních období a ty jsou dále strukturovány na 93 velmi krátkých kapitol (průměr je 2,5 strany, nejdelší desetistránková byla jako ukázka otištěna v Hostu 2/2002), přičemž dějovým těžištěm je Kniha třetí — podzim, která zabírá téměř polovinu celkového rozsahu. Kapitolky jsou relativně samostatné, což proklamují jejich víceméně monotematické názvy (např. Studie o hercích, Historie námořních plaveb kolem Afriky, Ženský příběh, Sloní historie, Tajemství, Vánoce), jejich svorníkem a hlavním dějovým úhelníkem je soužití bývalého, „mrtvého" básníka a současného zaměstnance reklamní agentury (to je také vlastní Bryczova profese) Kryštofa Rybáře a učitelky na základní škole Karolíny.

Nejvýraznějším momentem celého textu je hmatatelné napětí mezi reálným prostředím současného světa přelomu tisíciletí a mezi exotickými prvky a bizarními situacemi, které jsou sice vypravěčem (či vypravěčkou, protože některé kapitoly vypráví Karolína) líčeny jako zcela běžné, ale vzhledem k okolnostem naší současnosti, do níž je děj zasazen, se jeví jako zcela absurdní. Nabízela by se zde jistá paralela k magickému realismu, ale Bryczova výpověď zjevně směřuje k žánru pohádkovému. Tomu nasvědčuje jednak bezelstné setrvávání na straně dobra, pravdy aspravedlnosti, dnes pro leckterého čtenáře poněkud staromilecké, jednak značná poetičnost, typická zejména pro moderní či umělé pohádky pro děti i dospělé. Uveďme v této souvislosti, že moderní pohádka (tak jak ji unás známe už od dob Čapkových, Vančurových či Ladových) při nahlížení existujících aktuálních problémů ani zdaleka nevylučuje přímé zrcadlení reality, tedy odehrává se v reálném a nám dobře známém prostředí (viz Luisa Nováková vČeské literatuře 2/2001, s. 210).

Kryštof s Karolínou žijí ve městě, „ve kterém by spolu chtěli žít". Žijí tam ale na střeše paneláku kryti před větrem plachtou z bývalé lodi přítele Jirky. Přitom při jejich zaměstnání je nepředstavitelné, aby si ti dva prostě nesehnali byt či podnájem (Kryštof navíc pracuje jako reklamní textař dočasně, právě jen kvůli penězům). Naopak, Kryštof odmítá možnost koupit domek na předměstí na hypotéku apoté, co Karolína otěhotní, odváží ji za svou matkou do Sivovic a vrací se do města sám. Nejprve bydlí ve svobodárně, ale po sebevraždě svého spolubydlícího přijímá podnájem u staré paní, aby nakonec přišel o práci kvůli pohřbu cikánského barona. Připočteme-li k tomu ještě epizodu společného přebývání v zeměpisném kabinetu, nevyloučenou možnost Kryštofovy spoluviny na smrti mladého kuchaře a celou řadu dějových odboček, vznikne nám vskutku podařená historie s nereálnou „logikou" vršící na sebe jednu absurditu za druhou.

Asociativní ráz většiny digresí, kterými se některé méně podstatné jevy hlavní epické linie vysvětlují s pomocí exotických reálií, či zřetelná (ne-li přímo vančurovská) radost z vyprávění mohou odkazovat až k poetistické tradici. Prostý fakt, že při opalování tří přátel se pokožka jednoho z nich zabarví do ruda (jedná se o Kryštofa; na rozdíl od snědé barvy Jirkovy a bronzové Karolíniny), je vysvětlen jeho indiánským původem. Jeho prapředek prý sloužil na Kolumbově Santa Marii a těsně před smrtí na mučednickém kůlu zplodil se starou Indiánkou dítě. Po devíti měsících se narodil chlapec, který byl na rozdíl od všech Indiánů bílý, „ale na slunci šel do ruda". Naprosto originální je vysvětlení přítomnosti slonů ve městě a jejich podivných pastýřů. Město totiž proslulo těžbou stříbra a bylo natolik poddolováno, že ze země vyrostly vulkány dštící jedovaté plyny. Tehdejší vládce Viktor I. přivedl na radu alchymisty Romara tři sta afrických slonů, kteří byli vycvičeni dýchat ústy a choboty vysávat otravné plyny. Po desíti letech záchranných prací se podařilo město vyčistit, ovšem za cenu smrti desítek slonů, kteří se neopatrně nadechli chobotem. A protože sloni mají dobrou paměť a ve městě tolika smrtí nebyli schopni nadále se rozmnožovat, byl zřízen důležitý úřad sloního pastýře a pastýřky, kteří se den co den milují před zraky slonů, aby jim připomněli „jejich povinnost".

Celý příběh by se mohl zdát jako nesoudržný, přitažený za vlasy, prostě nepravděpodobný, ovšem ne v případě Bryczovy fantazie, která je sice přebohatá, ale nikterak bezuzdná či nespoutaná. Náš reálný svět zde funguje jako pevné podloží, na které autor přiloží jakousi průsvitku či fólii. Na ní jsou některé vztahy mezi skutečnostmi zvýrazněny a některé naopak vymazány, a výsledkem je pak nelogický fiktivní svět s pohádkovým řádem vítězství dobra nad zlem a lásky nad nenávistí, který umožňuje právě ona transformace reality. Na konci příběhu mají ostatně dobro a láska jednoznačnou převahu: posádka lodi pytlačící se sloními kly je zlikvidována policií, kamarád Jirka se vrací ke své bývalé ženě a dvěma dcerám… a Kryštof? Ten přece přijede za Karolínou do Sivovic na slonech, a řekněte sami, kdo by pak chtěl žít ve městě bez slonů?!

Erik Gilk