Archiv revue:
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Sen o prolomení hranic

Michal Ajvaz: Zlatý věk

Praha, Hynek 2001


Nová kniha Michala Ajvaze v sobě svým způsobem zahrnuje vše, čím se tento prozaik, esejista a básník prezentoval od konce osmdesátých let, a to nejen okruhem témat, ale i žánrovým rozpětím. Což vybízí ke stručné rekapitulaci.

Michal Ajvaz debutoval básnickou sbírkou (Vražda v hotelu Intercontinental, 1989), poté následovaly povídková sbírka (Návrat starého varana, 1991), první román (Druhé město, 1993) a filozofický esej srovnávající koncepce J. Derridy a M. Heideggera (Znak a bytí, 1994). O tři roky později vydal esej (Tajemství knihy, 1997) a dvě novely v jednom souboru (Tyrkysový orel, 1997). Nakladatelství Hynek připravuje k vydání žánrově zřejmě těžko zařaditelné pojednání o J. L. Borgesovi.

Komu by z nějakých důvodů záleželo na určení žánru, měl by ostatně problémy už stextem Zlatého věku. Na filozofický či etnografický esej je příliš epický, na čistý román zase příliš viditelně sleduje určitý záměr, účel (totiž vymýcení jakéhokoli účelu z knihy), atento program, zhlížející se v některých momentech současné filozofické reflexe evropské racionality, naplňuje navíc velmi systematicky a metodicky. Avšak nepřijde si na své ani ten, kdo si potrpí na okázalé porušování všech dosud realizovaných literárních postupů či na „zaumnost" jazyka. Zlatý věk není jazykově ani kompozičně žádným neslýchaným experimentem, naopak, rozvitá souvětí jsou zcela ve službách srozumitelnosti složitých myšlenek či dějů, formulace jsou precizní, analyticky popisné pasáže jsou zřetelně oddělovány od výpravných. (O paradoxu jediné možnosti, jak rozbít určitý typ smysluplnosti jazyka a logiky — totiž pouze smysluplnými výpověďmi, bude ještě řeč.)

Nejobecněji lze říci, že Zlatý věk je jakýmsi pseudomemoárem, líčícím reálie, zvyky, politické zřízení a vůbec způsob života na fiktivním ostrově v Atlantském oceánu, tak jak utkvěly několik let po návratu z ostrova v paměti vypravěče. Celou první kapitolu vypravěč vyvrací podezření z motivovanosti, z toho, že by psal etnografickou studii, které by chtěl využít jako záminky ke kritice evropských poměrů. Nechce prý psát novou Utopii, jenom se na výzvu svých přátel dělí o své vzpomínky na ostrov (s. 7—11). Přes proklamovanou nepodmíněnost a bezúčelnost pamětí však do textu účel prosakuje — totiž být apoteózou bezúčelnosti. Tento zásadní paradox, prostupující textem, však na sebe bere — především tedy v druhé polovině knihy — podobu poutavého vyprávění plného neutuchajících nápadů a podnětů pro čtenářovu obrazotvornost, takže ho čtenář autorovi rád odpustí.

Knihu lze rozdělit na dvě části, které irozsahem zhruba odpovídají dvěma stejně dlouhým polovinám. V první nám je systematicky představován ostrov a život jeho obyvatel, ve druhé je převyprávěna epizoda z ostrovní Knihy, jediného literárního díla, které na ostrově existuje.

Jak už bylo naznačeno, první polovina se vyznačuje soustavností studie, vypravěč prochází postupně od jedné oblasti ostrovního světa k druhé, a tím před námi pozvolna otevírá obraz exotického společenství. Téměř každé téma má svou kapitolu: pojmenování a označování (Ostrov, především s. 15), reference jazykových výrazů (Slova a šelesty, s.48—53), písmo (Dobrodružství písmen, s.57—63), gramatika (Panoptikum gramatiky, s. 53—57), politické zřízení (Skrytý král, s.37—43), hry (Hrací desky, s. 118—123), příprava jídel a stolování (Labyrinty chutí, s.123—127).

Krok za krokem je popisována neplatnost fyzikálních, logických a sociokulturních zákonů, panujících v civilizaci vypravěče: Horní město ostrova je vestavěno do skály mezi třepící a tříštící se pramínky vodopádu, které v domech slouží jako dveře a stěny pokojů; jména lidí a názvy věcí se neustále mění, takže nic nemá svou stálou identitu; šumy hlásek nerozeznatelné od šelestění moře spolu s neustálým přeléváním tvarů bezmyšlenkovitě uplývají, aniž by je chtěl někdo zadržovat; existuje zde pouze přítomná chvíle, která je nahrazována novou a sama mizí v propadlišti zapomnění, takže ostrov nemá dějiny, smysluplnou kontinuitu ani žádné plány do budoucna; vládne zde král, který nemá žádnou moc.

Ostrovní realita postrádá spekulativně vytyčované demarkační čáry, vůči nimž je v naší civilizaci poslušnost vyžadována tím vehementněji (a jejich nutnost, správnost aužitečnost je deklarována tím více), čím jsou nahodilejší a neospravedlnitelnější. Na ostrově mizí hranice mezi jazykem a mimojazykovou realitou (slova „krystalizovala z hladin šelestů", nebyla „z jiné látky než ostatní zvuky", takže rozmluva se stávala pouhým „pokračováním hluků a šumů, vetkávala svou trochu tmavší nit do jejich tkaniva" — s. 51), mezi podstatným a podružným určením (kořen slova, označující stálou podstatu věci, se nejen neustále sám měnil, ale mizel jako takový pod množstvím předpon a přípon, které se k němu družily jako označení konkrétní okolnosti výskytu věci), mezi vládou a bezvládím (ostrované mají krále, ovšem vzhledem k měnlivosti jmen osob se volební debaty stávají nepřehlednými, pročež na trůn nasedne vždy ten, kdo má pocit, že často padalo jeho jméno, a abdikuje tehdy, když nabývá podle dalších hovorů dojmu, že jeho vláda skončila; o nic lépe to nedopadá s královskými výnosy, jsou překrucovány každým podáním, což však nevadí, protože králův příkaz vznikl beztak přeslechnutím či přeřeknutím), mezi pravdou a lží („dalo by se říci, že mnoho jmen bylo uváděno omylem, kdyby ovšem v této spleti ozvěn bylo možné určit nějakou pravdivou skutečnost, kterou by tento omyl překrucoval, a kdyby ostrované nepokládali omyl za vcelku dobrý důvod existence věci" — s. 38), dále mezi písmenem a věcí (věci pozvolna přecházely v písmena podobně jako šelesty ve slova), mezi obrazem a věcí (blíže s. 20—21), a tedy mezi skutečnem a neskutečnem.

Evropští kolonizátoři na ostrově neuspěli, mise, při níž nutili ostrovany přijímat jejich vědy a víru, ztroskotala, neboť matematika a logika se rozplynuly ve víru šumů a věroučná dogmata v ústech ostrovanů zcela ztratila svůj význam. Ostrovní bezstarostnost a absence smyslu pro jakýkoli řád vše vstřebala, včetně kolonizátorů, kteří se na evropský kontinent už nikdy nevrátili a splynuli s domorodci, stejně jako jejich zvěst.

Vypravěč upozorňuje na to, že na ostrově se nic zvláštního neděje, a připouští, že čtenář se může v první části oprávněně nudit. Obyvatelé kromě domácí těžby drahokamů nedělají nic, co by z našeho hlediska stálo za zmínku: sledují vlnění listů, poslouchají šelesty vodních stěn, hrají deskové hry, pořádají hostiny. Nedochází k žádným střetům, násilí, perzekuci, nikoli proto, že by ostrované byli tak příkladnými humanisty, ale protože jim chybí ideje, v jejichž jménu k takovým věcem dochází: „Morálka a humanita sice ostrovanům nic neříkaly, ale také neznali egoismus, a byli příliš zasnění a leniví, než aby páchali zlo." (s. 19)

Aby se samotný Zlatý věk nezvrátil v monotónní pojednání, vypravěč do první poloviny knihy vkládá několik příběhů z Evropy (např. o českém estetikovi v Paříži, s. 75—80) a ve druhé přistupuje k převyprávění epizody z ostrovní Knihy. Sami ostrované totiž sice neprožívali žádné příběhy, nesmýkali jimi vášně ani city, o to více času jim však zbývalo a o to více úsilí vynakládali na to, aby si vymýšleli spletité děje při psaní Knihy.

Porušování zavedených demarkačních čar pokračuje i tady, nutno však říci, že mnohem poutavěji. Ke slovu tu plně dochází vše, co známe už z novel Tyrkysového orla: fantastické příběhy vsouvající se jeden do druhého, kořeněné neotřelými a obskurními nápady.

Po kapitolách, v nichž se popisuje vzhled a podoba Knihy (Setkání s Knihou, Život stránek), její hypotetický původ a dějiny (Dějiny Knihy, Hledání začátku), jsme vrženi do příhod o králích, princeznách, spiknutích, lásce a pomstě.

Ostrovní Kniha má podobu varhánkovitého leporela a tenkost jejího papíru dovoluje připevňování nových leporel, takže jako celek tvoří složitý labyrint vsuvek v podobě svinutých stránek vložených do stránek hlavního, rámcujícího děje, přičemž však sám „hlavní" děj byl, či se v budoucnu stane, vsuvkou jiného rámcujícího příběhu. Kniha tedy nemá začátku (první stránka je vlastně také pouze odbočkou) ani konce (vsuvka na poslední rovině Knihy čeká na své rozvinutí a další odbočku), sama je „kapsou, která se otevřela ve skutečnosti světa" (s. 163). Hranice oddělující jedno vyprávění od druhého se smazává, protože i v té nejvzdálenější odbočce nacházíme ozvuky a pokračování dějů započatých v hlavní linii. Jsme postaveni v nekonečné možnosti a směry vyprávění, v každém z nich se můžeme setkat s neomezeným počtem nových odboček a dalších spletitých příhod, a přitom být svědky toho, že „každý příběh v sobě nějak zahrnuje všechny ostatní" (s. 211).

Ilustrativní příklad: při líčení vzniku bizarního gelového sousoší (samo líčení tvoří vsuvku), uvnitř s masožravými rybami, které pozřou hrdinu vyprávění o úroveň výše, se setkáváme se sochařkou Mii, která neopětuje lásku královského syna Foa, ten utíká do hor, kde v nalezené chýši na základě náhodně přečtené věty konstruuje celou plejádu příhod vymyšleného krále Drua (nová vsuvka). Vzápětí nás vypravěč Zlatého věku informuje o jiném setkání s příběhem krále Drua. Toto setkání proběhlo na vesnickém divadle v Brdech, jehož soubor nastudoval bizarní hru inspirovanou královou postavou, což vypravěči umožňuje rozvést úvahu o vlivu Knihy na evropskou literaturu a obráceně, a o existenci magického prostoru kolujících a rozpínajících se vyprávění, jejichž původ není možné určit (s. 260—265).

Proto by bylo knize Zlatý věk přiměřenější vůbec se nepouštět do psaní žádné recenze a raději z některých narážek (na to, že interpretační klíč knihy můžeme hledat právě v odbočkách — s. 197) a výzev (k tomu, aby si čtenář vymýšlel další příběhy z neotevřených leporel sám — s. 293) udělat ze samotného textu Zlatého věku vsuvku. A pojmout ho například jako vyprávění člověka, který se pomocí fikce pokouší pochopit ženu, se kterou se kdysi seznámil (to by koneckonců mělo i své oprávnění, neboť ostrovní dívka Karael zastupuje jakousi sebereflexi ostrovanství, tolik neslučitelnou s ostrovním naturelem, a tím nápadně nezapadá do popisu obyvatel ostrova a spíše odkazuje k ženským postavám z ostrovní Knihy), z čehož by se posléze vyklubala rovněž jen další vsuvka.

Zlatý věk je, metaforicky řečeno, lupou, pod níž vidíme věci pouhým okem nepostřehnutelné, věci a příběhy, které kupříkladu tím, že jsou za hranicí naší obvyklé viditelnosti, stojí i za hranicí námi ohraničené reality. Kniha vlastně explicitně rozvíjí výroky tří velkých postav evropské tradice, které cituje v úvodu (Platon, Meinong a Kafka), a naopak implicitně navazuje na myšlenky kupříkladu J.Baudrillarda, J. F. Lyotarda a jiných.

První polovina se stává svou snahou ozprostředkování jazyka a světa odpoutaných od evropské logiky a metafyziky jakýmsi wittgensteinovským žebříkem, který je třeba po dočtení odhodit. Za podobný počin by se nemuseli stydět ani autorem nejmenovaní současní kritici evropské racionality, kdyby byli požádáni o názorný příklad toho, jak si představují nekonfliktní uspořádání světa, akdyby byli takovými vypravěči, jakým je Michal Ajvaz.

Druhá polovina je naproti tomu neodolatelným bujením fabulace, při němž zapomínáme i litovat toho, že nějaká hranice přeci jen existuje (ta netkví v možnostech směrů apropojování příběhů ve vyprávění, ale v samotné možnosti vyprávět). Zlatý věk potlačuje takovou lítost. Každá touha fixovat na věčné časy něco, co je pouze součástí proudu a jen v něm může být tím, čím je, je při čtení pociťována jako absurdní. Proto by také čtenář nechtěl se čtením nikdy skončit. A vše se opakuje.

Na závěr bych chtěl připojit osobní hodnocení. Zlatý věk je podle mého nejlepší tam, kde nechává zapomenout na své myšlenkové pozadí. Z tohoto hlediska vzbuzují „čistší" radost i smutek z vyprávění (ve výše zmíněném smyslu) autorova dřívější díla, například novely ze souboru Tyrkysový orel.

Oldřich Vágner

 

 

 

NOVINKY



07. 02. 2013

Aluze 3/12

Vážení čtenáři,
třetí číslo loňského roku vyjde se zpožděním, za což se omlouváme, ale nepřijdete o něj. Do měsíce bude zveřejněno.

 Jiří Hrabal


20. 09. 2012

Aluze 1/2012

Právě jsme vydali nové číslo. A jako obvykle: číslo si můžete přečíst jak v HTML, PDF, tak v EPUB nebo MOBI, tedy formátech, které by měla zvládnout většina elektronických čteček.

 Pavel Kotrla


14. 05. 2012

Zemřel literární historik Petr Hora

Vážení čtenáři,
dovoluji si Vám oznámit, že po dlouhé a těžké nemoci zemřel dnes náš blízký spolupracovník a milý kolega Petr Hora. Řadu svých textů publikoval právě v Aluzi.

 Jiří Hrabal


27. 02. 2012

Připravujeme ALUZI 1/12

Vážení čtenáři,
připravujeme pro vás první letošní číslo Aluze. Mimo jiné v něm najdete: poezii Jonáše Hájka, studie: J. M. Lotman: Sémiosféra a problematika syžetu, Georges Poulet: Romantismus, pokračování cyklu studií Milana Exnera: Druhá úvaha o estetickém objektu, řadu recenzí a glos, v archiváliích tentokrát úryvek z Hopeova Vězně na Zendě v překladu Milana Orálka a jiné zajímavé příspěvky…

 Jiří Hrabal




 Atom  RSS 2.0

Powered by ExpressionEngine

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker