Živel

Miloš Urban: Paměti poslance parlamentu – sexyromán.

Praha, Argo 2002.

Na slavnostním vyhlášení výročních knižních cen Magnesia Litera působilo vystoupení Miloše Urbana (1967), který přebíral cenu za román Hastrman, nejspíš tak nepatřičně, že jeho vtipná agitka „Volte zeleně!" byla z televizního záznamu dokonce vypuštěna. Lze se jen domýšlet, co by se dělo, kdyby autor začal na pódiu číst z první části své nové prózy (například následující věty: „Byli jsme ve výboru čtyři. Konzervy tu seděly taky ve čtyřech. I Hybridi byli čtyři, jenže každý za svoji malou stranu: Křesťany, Svobodné, Spravedlivé a Minikonzervy. Dohromady tvořili koalici a pořád se hádali." — s. 12). Paměti poslance parlamentu s podtitulem „sexyromán", vydané v únoru 2002 (jak uvádí tiráž) nakladatelstvím Argo, sice mohou působit dojmem načasovanosti do období nastávajících parlamentních voleb, ale již od druhé části knihy začíná být čtenáři více než zřejmé, že zde jde o víc než o poněkud drsné karikatury představitelů moci, jakkoli právě ty možná vyvolají diskusi.

Autor románů Poslední tečka za rukopisy (1998), Sedmikostelí (1999) a „zeleného románu" Hastrman (2001) v úvodní poznámce svého „sexyrománu" říká: „PPPéčko je variací mých předchozích knih", a nelze mu nedat za pravdu. Paměti poslance parlamentu vykazují řadu podobných rysů zejména s Hastrmanem — místo vlhošťského viklanu zastupuje periferní plynojem, utajený střed všeho dění. Místo pohanského bůžka Odradka alidové slovesnosti obsazuje starozákonní Bůh-ničitel a citáty z bible a konečně místo mstitele Hastrmana přejímá opoziční poslankyně Eliana Dimitrovová s podobně neortodoxními, teroristickými, leč zřejmě jedinými účinnými metodami. To hlavní, čím se PPP odlišují od Hastrmana, je však proměna živlu se vším, co s tím může souviset — tak, jako Hastrman vládl vodě, vládne Eliana ohni as ohněm je tato žena spojena takřka ve všem, co říká a činí: „…když na to přijde, zahoří třeba i voda. Oheň vzniká a zaniká stejně jako láska. Pochází i ze stejnýho zdroje." (s. 144)

Je to právě láska, ohnivá a spalující vášeň, která umožní postupnou proměnu a zasvěcení bezejmenného vypravěče, pětadvacetiletého poslance za „Sociálky". V pěti oddílech Pamětí, ďábelsky gradujících zcela v duchu pěti částí antické tragédie (a nesoucích rovněž jejich označení), jsme zpočátku svědky nechutných a, jak se zdá, běžných politických praktik parlamentní demokracie ovládané Varanem, šéfem Konzerv, a Becherem, šéfem Sociálek. Na tomto předem zdecimovaném bitevním poli krystalizuje ve zdánlivě bezvýchodné situaci milostný vztah mezi mladým poslancem a charismatickou Elianou. Příběh, zvolňující, avšak zniternivší se, se přesouvá ze City do Středohoří (nechybí v Hastrmanovi dominující ekologický apel). V lůnu přírody ahlavní ženské protagonistky zraje plán, zpomalení děje je klidem před bouří, vše směřuje k nutné očistě ohněm, k finální a triumfující katastrofě.

Urbanův styl v Pamětech, úsečnějších adynamičtějších než předchozí romány, nabývá jasných kontur. Ironie a sarkasmus, grotesknost a velmi černý humor, postupy příznačné pro druhou knihu Hastrmana a pro první část Pamětí, jsou zjevně odpovídající reakcí na bezútěšnost a marasmus doby, proti nimž nelze bojovat jinak než radikálně. V ostrém protikladu k těmto cynickým pasážím pak stojí nesporně vážně míněná osudovost Urbanových příběhů a velmi uvěřitelné a dávnověké tajemno. Zprvu nesrozumitelné narážky a symboly se zvolna rozplétají a dávají plastický obraz výjimečných osobností, vládnoucích přírodním silám, a obraz bezohledného prospěchářského stáda. Náprava je možná, ovšem za cenu konečné oběti. Bez ní by neměla smysl práce Tomáše Mora, budujícího Utopii v Hastrmanovi, ani sebenalezení mladého a zatím nezkaženého poslance z Pamětí. V Pamětech je tento boj líčen snad ještě lapidárněji a jednoznačněji než v Hastrmanovi, nepůsobí však naivně — jen je nahlížen optikou ohně, nesmlouvavou optikou požáru.

Motiv ohně je v Pamětech všudypřítomný — od rudé barvy automobilu či oblíbeného drinku Eliany Dimitrovové — koktejlu Molotov — přes její plamenné projevy v parlamentu až po plynojem neustále hrozící výbuchem. Přesto se s tímto motivem nezachází prvoplánově a až ve třetí části knihy začíná mít čtenář pocit, že pokud je nějaká cesta z malosti abanálnosti, pak vede jedině ohněm. Konkrétní dobový podtext, patová politická situace pak slouží jako podklad, jako dno, od nějž je možno (a nutno) se odrazit. Oba postupy, karikování povrchností a analýza hlubokých citů, se přitom navzájem prolínají, neexistují pevné hranice obou území — nápadné vršení ohnivých motivů místy pokouší čtenářovu ochotu věřit vážnému tónu vyprávění, a naopak i zdánlivě nijak nebezpečná stupidita politiků vyvolává při domyšlení jejich zodpovědnosti a moci mrazení v zádech. Paměti poslance parlamentu tak nejsou dílem s černobílým viděním, jakkoli se právě ostré střihy mezi světem přízemnosti a světem opravdovosti stávají pro Urbanova díla příznačnými.

Paměti poslance parlamentu jsou v první řadě milostným románem, mnohem méně pak „podivným politickým spiskem, příběhem napsaným jako nejbizarnější a nejanarchističtější odsudek demokratické totality, jak ji známe z posledních let", jak knihu poněkud komerčně ohlašuje nakladatelství. I pozoruhodná grafická úprava a ilustrace Pavla Růta sledují výše nastíněnou dvojakost, více prostoru se však dostává rovině politické a otevřeně sexuální. Na čtenáři je pak ponecháno, k jakým účelům použije zápalku, která je ke knize přiložena.

Radek Malý