Ladislav Smoček: uzavřená kapitola

Ladislav Smoček: Činohry a záznamy.

Brno, Větrné mlýny 2002.

„Kdo chce utěšeně žít, nesmí vědět správně a hluboko. Běda postiženým tím, že vědí."

Kosmické jaro

Skromné, malé, zato však ambiciózní nakladatelství Větrné mlýny vydává především texty současných českých a světových dramatiků. Se zjevnou chutí objevuje neznámá jména, sází na „neprověřené koně". Poslední vydaný svazek se ale od dosavadní produkce mírně odchyluje. Nehledě na pozměněnou formu knihy — místo laciného papírového přebalu držíme v rukou pevné černé desky skrývající přes čtyři sta stran — přestává mít tato kniha nádech experimentu a novosti. Vydáním svazku Smočkovy tvorby postavilo nakladatelství autorovi úctyhodný piedestal, který každého zasloužilého divadelníka a divadelního pamětníka (historika) musí potěšit. Více než průkopnickou snahou seznámit čtenáře s autorem je kniha uzavřením a rekapitulací jedné podkapitoly v dějinách divadla. K vydání svazek připravil Přemysl Rut, který Smočkovy texty doplnil o úryvky z kritik a programů a o analýzy teatrologů. Vznikl tak pestřejší obraz autorova díla, který však také čtenáři podsouvá myšlenku, že před sebou má texty již nesčetněkrát analyzované a prověřované z nejrůznějších úhlů, že četbou oprašuje něco již přežilého. Jednotlivé analýzy ale nezasazují Smočka do širších literárních kontextů, jsou zaměřeny úzce jen na samotné texty, což vede i k opakování myšlenek vtěchto posbíraných reflexích.

Většina textů, povídek a divadelních her pochází ze zlatých šedesátých let — tedy z doby, kdy Ladislav Smoček s Jaroslavem Vostrým a Janem Kačerem formovali Činoherní klub. Jeho provoz byl zahájen v únoru roku 1965 Smočkovou hrou Piknik. Názorově spřízněné generační divadlo kladlo největší důraz na herce, jeho fyzické a psychické výrazové prostředky odvozené z jeho vlastní individuality. To znamená z individuality Čepkovy, Somrovy, Abrhámovy, Hrzánovy, Landovského, Pucholtovy a dalších. Herec se v roli nerozpouštěl, byl na jevišti stále přítomen svou osobností. Režie se pak omezovala na přesné vedení herců, na sdělování skrze precizní herectví. Smočkovy hry, psané na míru Činoherního klubu, odpovídají těmto požadavkům. Místo formálních a jazykových experimentů se dere do popředí dialog, dramaticky vyhrocená situace nutí postavy k sebeodhalení. Člověk vystavený tlakům nepřátelského světa, to je co nejobecněji formulované Smočkovo hlavní téma.

Existenciálně obtěžkané vidění světa šedesátých let snad nejsilněji prostupuje hrou Bludiště. Do kafkovsky laděné situace jsou zasazeni havlovští hrdinové — omezený prodavač lístků pouští zástupy lidí do bludiště, z nějž není východu. Z bezduchého a poslušného stáda se vydělí jeden člověk a začne klást otázky. Nakonec je však i on, i když nedobrovolně, do bludiště vehnán. Tato modelová situace nabízí škálu interpretací, z nichž tou nejkřiklavější je zřejmě problém svobody jedince.

Formálně hraví Milovníci opery variují model divadla na divadle, respektive hlediště na jevišti. Při realizaci reální diváci v hledišti sledují scénu s diváky v hledišti. Motiv násobení, vrstvení, nekonečnosti, známý mimo jiné z tvorby Jiřího Kratochvila (A babička slaví 99. narozeniny), vstupuje i do podružných detailů hry, kdy postava zločince donekonečna snímá své maskující paruky nebo kdy televizní obraz řetězovitě zobrazuje scénu na jevišti. Hrátky s formou však nejsou pro Smočka příznačné, jak už bylo řečeno, největší důraz klade na výstavbu dialogu a s tím související psychologii postav. Podrobně sleduje chování hrdinů v napjaté situaci. Nejpříznačnějším příkladem je hra Piknik líčící příběh americké hlídky z války s Japonci zasazená do nepřátelské džungle. Na omezeném prostoru se před námi intenzivně tvarují pokroucené charaktery. Bitva na kopci, proti potenciální dramatičnosti svého názvu, líčí banální situaci, která však nemilosrdně odhaluje nízkost v člověku. Malicherný spor dovádí lidské omezence až kohrožení života, když se chce každý prosadit na úkor druhého a přemoci ho bez ohledu na morální zásady. I Kosmické jaro líčí setkání a setrvávání postav v ohraničeném prostoru. Jde o několik lidí trávících čas na návštěvě usmrtelně nemocného muže v domě před demolicí. Na pozadí zániku a konečnosti se vyjevují různé způsoby chování lidí, jejich přístup k životu. Vysoké se spojuje s nízkým, osvícenost Pána domu vyděluje ze spolku žravých a přízemních hostů stín smrti. Nejdále co do statičnosti a nedějovosti stojí hra Smyčka prezentující úvahy spoutaného člověka, jehož hlava je zaklesnuta do smyčky provazu.

Ve Smočkových hrách převažují modelové situace zasazené do konkrétního místa. Mezi prostředím a postavami vznikají silné vazby, ať už symbolické, či jako součást dramatického dění. Nejsilněji je tento prvek přítomný v Pikniku, kde se džungle jakožto nezkrocená příroda vyjevuje především skrze chování postav. Nucené čekání na malém plácku v džungli probouzí strach a úzkost, která se vybíjí nebo zastírá agresivitou vůči okolí. Sešlý pokojík penzisty Burkeho v podnájmu u paní Outěchové v Podivném odpoledni je záminkou i předmětem sporu. Kvůli svatbě dcery Outěchové se starý Burke má po dvaceti letech vystěhovat. To pro něj znamená ztrátu všech jistot, dosavadních daností. Zahnaný do kouta proměňuje se tento stařík v sériového vraha v patřičném žánrovém zkreslení.

Komediálně laděné Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho představuje ve Smočkově tvorbě snad jediný text založený na situační komice. Starý pán s lehkostí likviduje všechny kolem sebe, aby pak bezvládná těla pěchoval do bezedné skříně. Tato absurdní situace je však také zatížena smutkem a tragičností.

Smoček s distancí a zároveň s pochopením pozoruje tápající lidi, kterým chybí cíl cesty, a tak ztrácejí síly v banálních sporech. Nejsou schopni komunikace, každý je příliš sobecký, zahleděný sám do sebe. Jakmile se tito lidé dostanou do těsné blízkosti druhých, odhaluje se pod povrchem konvenčně slušného vychování jejich živočišnost a ubohost. V Kosmickém jaru před absolutním rozkladem a ztrátou posledních hodnot varuje umírající, slabý stařec, jehož prorocký hlas však neprorazí zabedněné uši.

Smočkovy Činohry a záznamy podávají tedy ucelený obraz o autorově chápání světa, který je výrazně ovlivněn zkušeností šedesátých let. Jeho hry jen v malé míře překročily stěny Činoherního klubu a dnes jsou téměř zapomenuty; přesto vydání této sbírky není marnou snahou. Přinejmenším navodí vzpomínku na slavnou éru jednoho divadla. A takové sentimentální vzpomínaní má jistě své kouzlo.

Dora Víceníková