Dvakrát Alois Musil
(Z podsklepí současné české biografistiky)

Miroslav Slach: Kavalíři pouště. Třebíč, Akcent 2000.

Zita Musilová-Štelclová: Pravda plodí nenávist.

Kojetín, Rudolf Kalovský - Katos 2002.

V kolika vědních disciplínách Alois Musil (1868—1944) působil, v tolika zanechal nesmazatelnou stopu. Někde přímo fyzicky hmatatelnou, jinde sice reálnou, ale spíše jen tušenou. Musilova životní dráha i jeho vědecký a beletristický odkaz strhují svou skvělostí představivost k úžasu. Život tohoto syna ze skrz naskrz zadlužené selské usedlosti vRychtářově na Vyškovsku, jehož pro evidentní „oslovství" (Reich, s. 14) nechtěli ani přijmout do primy vyškovského gymnázia, a posléze absolventa olomouckého bohosloví, kněze římskokatolické církve, starozákonního biblisty, cestovatele, geografa, kartografa, orientalisty, autora beletrizovaných cestopisů, historicko-politických studií a řady románů pro mládež atd. vzbuzuje úžas nad mysteriem života ve víře v trojjediného Boha, nad talentem, který sám sebe nepozřel, nýbrž sycen z nedohledně závratných hlubin vůle a celoživotně spartánsky pěstován nemohl než jediné, vystoupat nad evropské horizonty své doby a nejednou překročit hranici času směrem k budoucnosti.

Dramata vývoje vědních disciplín, v Musilově případě ještě ne zrovna společensky atraktivních a mnohdy ještě mimořádně odtažitých, málokdy přitahují zájem veřejnosti. Také proto převážná část Musilova literárního díla se začala postupem času svým způsobem uzavírat a znepřístupňovat, jak je s nečetnými výjimkami odnepaměti údělem všeho klasického v umění i ve vědě. Čtenářská obec se sice bezpochyby zúžila, ale po této zkoušce časem se i nezbytně zkonsolidovala aupevnila, takže např. šest svazků Musilova celoživotního vědeckého díla Oriental Explorations and Studies vydaných v letech 1926—1928 vNew Yorku tamtéž po půlstoletí dosáhlo reedice, tedy úspěchu vpravdě mimořádného. Nikdy také celkem nezapadlo ani jeho rozsáhlé popularizační a beletristické dílo. Kupodivu to byla poněkud paradoxně sedmdesátá léta 20. století, která přinesla v edici Karavana (nakladatelství Albatros) několik edic jeho románů pro mládež v kvalitní jazykové úpravě Zdeňka Heřmana, směřující především k jejich snazší čtenářské recepci. Z nich Cedry na Libanonu (1937; 1968) došly dokonce reedice (1973). Bylo by proto vědomým zastíráním skutečnosti tvrdit, že životní osudy i vědecké abeletristické dílo Aloise Musila jsou fenomény celkem neznámé. Avšak právě tak pošetilé by bylo tvářit se, že se této ve vší skromnosti světově proslulé anejvýše respektované osobnosti klasika orientalistiky dostává tolik pozornosti astudijního zájmu, kolik by odpovídalo jejímu významu. Z historie nám všem zůstává dluh vpodobě neuspořádané rukopisné pozůstalosti vLiterárním archivu Památníku národního písemnictví a ladem ležící, k tisku však ještě autorem připravené odhadem dvě desítky odborných i beletristických knižních titulů. Snad právě ke snížení tohoto znalostního deficitu chtěly směřovat dvě knižní publikace, jež v krátkém časovém odstupu nedávno vyšly vmimopražských nakladatelstvích. Bohužel se to ani jedné z nich nepodařilo. Jakkoliv jde otexty rozdílných poetik a zcela různých autorských intencí, mají mnoho společného, co je shodně kvalifikuje do podsklepí současné české beletrie.

I.

Dokoupilovo heslo „Slach, Miroslav" (Slovník českých spisovatelů od roku 1945 II/M—Ž, Praha, Brána a Knižní klub 1998, s. 383—384) registruje sice Kavalíry pouště jako román s vročením 1998, avšak tyto údaje neodpovídají zjištěné skutečnosti: jednak v žádném případě nejde o román, s jehož poetikou nemá kniha nic společného, jednak tiráž uvádí jako rok 1. vydání rok 2000. Že ovšem nejde o omyl autora hesla, je nabíledni.

Podstatná část díla Miroslava Slacha (1919—2001) sestává z beletristických životopisů (Usměvaví rebelanti, Zeptej se orlů, Dostavník do Výmaru aj.), mezi něž ex aequo náleží i (projednou v plném znění titulu) Kavalíři pouště aneb Alois Musil, šejch Músa ar-Rwejli, beduin z Rychtářova, kontra agent britské Intelligence Service Thomas Edward Lawrence of Arabia. Dobrodružný příběh. Biografický román s převahou literatury faktu (Třebíč, Akcent 2000). Jestliže již z titulu, podtitulu a vůbec z té usilovné autorské snahy definovat poetiku díla zrovna čiší bezradnost nad tím, jak obsáhnout, uchopit a do uměleckého a psychologicky úplného tvaru přetavit množství materiálu, ještě patrněji vyniká vsamotném textu, který není ničím jiným než ukázkou elementární řemeslné extinkce afrapantní demonstrací naprosté ideové neujasněnosti i tvárné nemohoucnosti.

Nápad s paralelními životopisy Aloise Musila a Lawrence z Arábie nejspíše vnukl Slachovi článkem „Moravský Lawrence" (ve sborníku příspěvků z mezinárodní konference, konané v Praze ve dnech 14.—16. 10. 1994, Alois Musil — český vědec světového jména; Praha, Globe 1995) Ernest Gellner. Dávné přání věnovat velikánu světové orientalistiky o pár řádků více, nežli dovoloval rozsah dávno publikovaného nekrologu literárního debutanta, konečně zrodilo myšlenku, již Slach z důvodu nedostatečné znalosti materiálu svými omezenými uměleckými možnostmi a nadto ve stavu přirozeného ubývání sil nebyl schopen zvládnout. Záměr vyžadoval především mnohem složitější syžet, který by funkčně řešil způsob vyjádření základní kvality vztahu obou kavalírů pouště, kteří se spolu fyzicky de facto nikdy nesetkali.

Původní autorskou naraci v textové koláži značně redukují rozsáhlé, často vícestránkové citace, např. z Bouře nad Asií T. E. Lawrence (s. 61—68), z Čapkových Hovorů s TGM (s.73—76), ze Světa včerejška Stefana Zweiga (s. 82—85) aj., jež jen chabě suplují důmyslnější výpravné gesto. Naopak jen zjevněji odhalují absenci smělejšího architektonického záměru, schopného úspěšněji odolávat vzdoru materiálu a nepouštět ho až za hranici bezradnosti nad realitou textu. Tak vznikl i neblahý vztah naprosté asymetrie ve vzájemném poměru Musila s Lawrencem (1888—1935), který velmi dobře vystihuje i poměr připojené fotodokumentace na konci knihy, kde je Lawrencova podobenka zastoupena jen jednou. Za povšimnutí stojí i připojená bibliografie, v níž figuruje několik čísel kdysi oblíbeného periodika 100+1 zajímavostí, jež vypravěč cele zužitkoval v lawrencovském pásmu, a sešit kuchařských receptů Slachovy matky, z něhož je rovněž citováno. Naproti tomu Musilovo dílo zastupují toliko dva opusy: Zdeňkem Heřmanem adaptované Cedry na Libanonu a cestopis Tajemná Amra. Vedle přiznaných partií citovaných (srov. připojený seznam použité literatury) se brožurou Edvarda Reicha Alois Musil, selský synek světovým cestovatelem (Praha, 1930) uplatňují i citáty latentní. Tento povýtce propagační spisek je sice zastaralý, přesto však z něj ve spikleneckém srozumění, že jeho existenci utají snad až do skonání světa, čerpají všichni. Slachovu koláž pak nedrží pohromadě docela nic než jen ta knižní vazba: četné explicitní historiografické exkurzy, autorské výklady i použitá témata a motivy nemají naprosto nic společného ani s Musilem, ani sLawrencem. Výklady rakouské dvorské politiky Karla I., čerpané mnohdy doslovně především z Osudu trůnu habsburského (Praha, 1983) Jana Galandauera a Miroslava Honzíka, i politiky meziválečného Československa už tak disparátní text jen dále ředí. Osvětlují sice objektivní společensko-politickou situaci, avšak nejsou zachyceny ve svých jedinečných vazbách právě na jedinečnou Musilovu osobnost a na její angažmá v překotném dějinném procesu vývoje vědy, politiky. Jejich funkce v naraci tím podstatně ztrácí na legitimitě. A Thomas Edward Lawrence dopadl ještě mnohem hůře: stal se bezcennou výpravnou rekvizitou všem na obtíž, vypravěči i čtenáři. Kudy tedy vede napětí mezi oběma kavalíry pouště? Jakou ražbu nese výraz jejich osobního konfliktu v rozběsněném moři světové války, aby dosáhl alespoň minimální ryzosti? Pátrání po chimérách. Místo toho jsou jen dvě paralelně vyprávěné fragmentární biografie sporné stylistické hodnoty, v nichž jsou místy i prokazatelná historická fakta přehlížena a překrucována. Tak Musil např. pocházel sice z pěti sourozenců, ale nikoliv z pěti bratří (s. 5), arcibiskup Theodor Kohn nebyl konvertita, tím byl už jeho děd Josef (s. 114) apod. Historické osobnosti v klíčových dějinných situacích se — snad iproti autorově vůli — mění v protivné, pitomé a sentimentální nebo žoviální panáky, na nichž jsou ze všeho nejdůležitější tituly, lhostejno, zda diplomatické nebo akademické — srov. Musilův dialog s prezidenty Masarykem a Benešem. Vypravěč sice tu a tam ve své titulofilii pochybí, to když např. Jeho Milost arcibiskupa obdaří titulem Eminence, náležejícím kardinálovi (s. 23), ale zato ji pěstuje důsledně až za hranice komiky: „Tatínek, prof. Karel Slach, si profesorsky [? — P. H.] zamnul ruce a vesele na nás zamrkal." (s. 134) Naprostou ztrátou schopnosti nadhledu a odstupu je komentář, připojený k citátu Musilova novoročního blahopřání Slachovic rodině. („Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, ovánocích i v novém roce 1944! Alois Musil." — s. 152) Zní doslova: „Kdyby tak gestapo četlo jeho vánoční a novoroční přání Slachovům do Všetat. Na štěstí nečetlo..." Vydávání gratulace zcela běžného obsahu za odbojový čin je prostě směšné, zvláště v kontextu zneužitého postavení svatováclavské tradice za protektorátního režimu.

Jakkoliv autor zdůvodňuje vznik Kavalírů pouště nutností dostát mladickému závazku asnaze pochopit a objasnit rozdílné místo obou osobností v historii, kořeny motivace jejich vzniku tkví přes veškeré ujišťování jinde: ve stařeckých vzpomínkách na vlastní mládí arodinu, k níž za jejího slovenského pobytu Musil jednou, v polovině srpna 1931, přijel na dvoutýdenní dovolenou. Ostatně Slach tuto brezenskou epizodu, líčenou v Kavalírech pouště na s. 135—136 a vypointovanou excerptem „z receptáře mé maminky paní Heleny Slachové" na „jablkový závin, který měl pan profesor Musil tak rád" (s. 138), připomněl ive svém palachovském elogiu Světlo vsoumraku (Kyjov, Gloria 1994, s.6). Autorovi Kavalírů pouště se nedostávala ani umělecká síla, ani řemeslná rutina k promyšlenějšímu výběru auspořádání materiálu, ke stavbě syžetu, jeho stylistické schopnosti, včetně těch nejrutinnějších, zcela ochably. Za vyprávěním o jiných je cítit starcovu touhu vzpomínat na idylu jednou provždy minulou, na zlatou dobu mladosti.

II.

Je-li možno Slachovy Kavalíry pouště přes všecky jejich uvedené i neuvedené nedostatky pokládat za pokus beletristický, byť jednoznačně nezdařený, za neodvolatelnou prohru, ale ve víceméně čestném zápasu, kniha Zity Musilové-Štelclové Pravda plodí nenávist (Kojetín, Rudolf Kalovský — Katos 2002) není ničím jiným než obludným produktem průniku tržní ekonomiky do nakladatelského a vydavatelského prostředí, a to i přes svůj pyšně vypínavý titul. Jestliže lze plným právem vytknout Slachovým Kavalírům pouště stylistickou bezbarvost a třebíčskému nakladatelství Akcent, že evidentně šetřilo na korekturách, které se staly nejnešťastnější obětí tohoto druhu podnikání nejen na Českomoravské vrchovině, nelze takovouto velkorysost projevit vůči nakladatelům knihy Zity Musilové-Štelclové. Muzika hrála sólo tomu, kdo zaplatil, lhostejno, že za nezastírané veřejné denunciace, za bezostyšné ostouzení mrtvých i živých. Výsledek vypadá podle toho.

Vytýkat stylistické či jen pouhé ortografické poklesky, jež tímto rodinným pamfletem — neboť jedině tak lze tento text žánrově kvalifikovat — hýbou jako červi zdechlinou, bylo by prací zcela daremnou, protože autorka výchozí verze rukopisu (*1917) již nežije. Zdálo by se tudíž přirozené, že se osoba, která se výchozího rukopisu ujala a rozšířila jej o některé lyrizující pasáže a odér astrologie (s. 240n.), chiromantie (s. 248n.) a rouhavé mystiky, zaměří na celkovou úpravu textu v tomto smyslu. To se však nestalo, ba lze mít za to, že k nedostatkům původním přidala své nové. Jak by se chtělo uvolnit ze řetězu furor orthographicus a dopřát mu vyřádit se do sytosti na tomhle subproduktu! Protentokrát však musí zůstat stranou jako Kraken v podmořském vězení, protože jinak by nejspíš mezi textem Štelclové a tímto vznikl poměr podobný tomu mezi Slávy dcerou a pozdějšími autorovými texty výkladovými, jichž je co do množství víc.

Úvodní kapitola Vzpomínky (s. 10—28) je v poměrné celistvosti zachovaný text Zity Musilové-Štelclové, neteře Aloise Musila ze strany jeho bratra Antonína, „kterého tolik miloval" (s. 14). Stylisticky jde v prvé řadě opopis. Pozoruhodná je volba prostředků, především výběr epitet: „Celé okolí oplývalo takovou bohatou krásou, že snad ani jeden ze všech těch jeho procházek a dnů [! — P.H.] mu neposkytoval jedno a to stejné, vždy se vše jevilo jinak a krásněji." (s. 14) Nebo: „Staré, původní koryto nechal zaplnit zeminou, vysel tam trávu a vyrovnal pozemek tak, že pohled i pocit nad tímto dílem, [! — P.H.] je nadmíru krásný." (s. 15) A o několik řádků níže opět: „…jen kout této přírody zkrásněl…" (s. 15) atd. Z ostatních Musilových sourozenců došla milosti v očích Zity Štelclové už jen sestra Karla, „jež zasvětila celý život jen a jen svému bratříčkovi" (s. 12; zcela totéž obšírněji na s. 78—79). O druhé sestře, Mařeně, a o bratru Robertovi, jemuž tak stroze dedikoval svůj cestopis V posvátném Hedžázu (Praha, 1929), se zde — aniž kde jinde — nepíše ani slovo. Dosti nepochopitelně se až na jedinou výjimku vytratila i slečna Anna Blechová, po čtvrt století Musilova písařka a sekretářka, jež jej všude doprovázela.

Následující kapitoly nejsou již tak jednoznačně idylické. Různou měrou sestávají zkoláží Musilových textů, z adaptovaných textů jiných autorů, z výchozího textu Zity Musilové-Štelclové a z pásma skrytého spoluautora. Rukopis a dikce skrytého spoluautora jsou dobře patrny, přestože dodržují základní ideu textu — tedy nepokrytě ostouzet a obviňovat všechny ostatní Musilovy příbuzné ze všech možných, ba i těch nejnemožnějších hříchů adokonce zločinů —, starosvětské pojmenování Musilovy osoby „pan strýček", jakož i romantický antagonismus pana strýčka a „jeho dítěte", tj. píšící neteře, zahalených voparu mystiky šeptaných a nahlas nikdy nevyslovených slibů, a okolního světa plazí přízemnosti a majetnictví s lájí hrabivých příbuz ných v čele. Lze to doložit z opakování motivů a jejich rozvíjení. Např.: „Asi půl hodiny jsem klečela před jeho otevřenou rakví, která byla vystavena ve staré budově, v malém přízemním pokoji. Zůstali jsme tam jen sami dva — jen on — ajá. Všichni ostatní přítomní se již dělili o jeho dědictví v protější místnosti — v kuchyni. — — Hanbou rudne moje líc!" (s. 25) Na s. 192 se čte: „Jsem sama, úplně sama v pokoji, kde on na mně [! — P. H.] čeká! Skládám k jeho nohám věnec ze samých květů hyacint, [! — P. H.] jako nepatrný pozdrav a vůni z jeho domova. Zůstávám s ním jen a jen já sama, ti všichni ostatní se dělí, [! — P. H.] v přilehlé místnosti o majetek. Vzhledem k tomu, že sa [! — P.H.] stávají až dosti hlučnými, nastává mně jasný obrázek [? — P. H.], co zde řeší. Připadám si jako host nezvaný, který nesmí znát žádné detaily." Ejhle jádro tohoto odpudivého pamfletu: uskřinutý vztah k dědictví po Aloisi Musilovi. Jiný důkaz? „Předkládá mě [!— P.H.] k podpisu list, jehož obsah je složen jen zjedné věty — a to — že právo autora nenáleží mé osobě — a všech jiných nároků vzhledem k pozůstalosti se vzdávám."(s.204) Kcharakteru palimpsestu odkazuje nejen opakování a rozšiřování týchž motivů, ale také změna osoby vypravěče. Není podstatné, že některé pasáže jsou vyňaty z Musilových autorských textů (knižních, publicistických či z korespondence), jiné jsou stylizovány do výpovědí Aloise Musila o sobě samém, určených neteři. Ta je zde vyjadřována ich-formou („dočkala jsem se", „zastavila mne síla osudu", „ocitla jsem se" atd.), ale také v roli vševědoucího vypravěče, který nějakým nedopatřením „vypadl z role" původně nastavené ich-formy. Je nemyslitelné, že by Zita Musilová-Štelclová napsala např. větu: „A vychovatel se svou malou žákyňkou zvedali se zkamenných křesel ve sluji, aby se vrátili do svých domovů." (s. 78) Podobně i dále: „Po uplynutí několika málo dní, [! — P. H.] opět si zve pan strýček své dítě k sobě." (s. 79) A tak podobně. Stylizace jejího vztahu k„panu strýčkovi" by nedovolila opustit ich-formu, neboť jen na ní postavila asní nezrušitelně spojila svou představu důvěryhodnosti vydaného svědectví.

Zvláštní informační hodnotu má druhé důležité téma textu: Musilův exodus z rodného Rychtářova na prahu druhé světové války ajeho tehdejší život soukromý i veřejný. Štelclová svým tvrzením, že v době, kdy byla s manželem vystavena represím gestapa, vzal na sebe „pan strýček" jakési jejich odbojové zásluhy, jež ovšem sama blíže neurčuje, azachránil tak život její i její rodiny před sekyrou v Kouničkách, naznačuje možnost kolaborace. To je závažné sdělení, zlé, jež zase jen pokládá nové a nové otázky. Třetím tematickým okruhem je pomlouvání, ba kriminalizace příbuzných, která je ostudná a s jasnými schizofrenními symptomy.

Uprostřed rychtářovského hřbitova stojí vysoký kříž, v jehož blízkosti se nachází hrobka s ostatky, jimiž si Zita Musilová-Štelclová pomohla po způsobu přesycených účastníků trimalchionských hostin. Co na tom, že tito dávali přednost pavím perům, namočeným vrůžovém oleji, či slonovinovým hůlečkám? Časy se změnily. Do černého leštěného kamene, tyčícího se od paty oné hrobky, je vtesána dodaleka čitelná prosba: „Hospodine, smiluj se nad rodinou Musilovou." Ano, Hospodine, smiluj se! Teď více než kdy jindy anedopusť nová protivenství podobně otrávených „pravd"!

Také Pravda plodí nenávist je textová koláž, navíc, jak už řečeno, přinejmenším tří vypravěčů a nejméně dvou autorských subjektů. Jakkoliv se tu často sahá k intertextualitě, jen málokdy se to explicitně přiznává. Jménem nevyvolán zůstal jak Karel Schulz se svým Kamenem a bolestí, včetně mota k prvnímu dílu, trojverší z Michelangelova „Sonetu XLIV" („Ó stíne smrti…", s. 207), tak Reichův náčrt Musilova života a díla, nejmenována zůstala Musilova kniha Poprvé v poušti a jeho cestopisy z třicátých let, aktuálně zcela neidentifikovatelná je citovaná epistolografie. Text Zity Musilové-Štelclové je mimo jakoukoliv pochybnost palimpsest.

Musilovské téma zůstává stále zdaleka nevyčerpáno a volá po kvalitním současném monografickém zpracování, vzhledem k povaze předmětu týmovém. Především je to jeho dílo, které si žádá nového všestranného zhodnocení. Cesta k Aloisi Musilovi vede skrze hluboké a ještě hlubší poznání jeho života a díla. Výše pojednané texty, jakkoliv se zaštiťují monografickou a memoárovou intencí, zklamaly na celé čáře, neboť postávají ještě před prahem svého tématu a jejich literární hodnoty jsou právě tak slabé jako ty partikulární cílečky, ke kterým směřují. Jistěže budou počteny do literatury o Aloisi Musilovi. Ale místo pro ně se najde vždycky jen vjejím podsklepí.

Petr Hora