Románové „obouvání paměti"

Zdeněk Rotrekl: Světlo přichází potmě.

Brno, Atlantis 2002.

V eseji Zdeňka Rotrekla o kulturní diskontinuitě a českém románu z roku 1979 čteme: „Proč mluvím o románu? Vidím v něm totiž jednu z velkých možností českou kulturní diskontinuitu rozrušit aspoň na ploše postav vjejich společenských a dějinných souvislostech avazbách… Při troše rozhlédnutí se mně zdá, že náš národ je tvořen nejméně pěti miliony románových postav s českou zažitou zkušeností z okupací, převratů, iluzí a deziluzí, svobody a ztráty svobody, ztráty ceny života analezení jeho ceny, s vůlí k pravdě pod tvrdými tlaky mocenských faktů, s tvorbou charakteru i s podléháním bezmoci, ze statisíců v koncentrácích, z neuvěřitelné síly oběti volené a vědomé… krátce, je toho na tomto prostoru jako v pařeništi napěchováno tolik, že zahraniční autor, komíhající své postavy mezi obehranými trojúhelníky manželského apseudomanželského typu, vsazenými případně i do vztahů s mimozemskými civilizacemi, by nutně zbledl závistí." (Citováno zknihy Barokní fenomén v současnosti, Praha, Torst 1995, s. 36—37.) A Rotrekl takový román nejen navrhl, ale i napsal: jeho kniha Světlo přichází potmě, vydaná letos jako druhý svazek autorových sebraných spisů, čerpá z tragické historie posledního půlstoletí a přispívá k onomu „obouvání paměti", po kterém Rotrekl volá ve svých básních. Jak se dočteme v závěrečné poznámce, próza s tímto titulem vznikala už na přelomu padesátých a šedesátých let ve věznicích Bytíz a Leopoldov, ale definitivně byla přepracována teprve v letech 2000—2001. Tím si můžeme vysvětlit její rekapitulační charakter a vyrovnaný nadhled autora nad líčenými událostmi.

Rotrekla evidentně inspirovaly jeho dramatické osobní prožitky: útěk z totálního nasazení a odbojová činnost za války, dlouhé nezákonné věznění za komunismu, společenská degradace po propuštění a prchavá naděje na změnu k lepšímu koncem šedesátých let. Mocným impulsem byl též fenomén udavačství, které ho provázelo za všech režimů, reprezentováno často týmž člověkem: postava konfidenta Šantrocha měla být původně ústředním tématem románu. Intenzitu osobních zkušeností můžeme odvodit i z toho, že některé události vyprávěné v románu Rotrekl zpracoval už dříve v kratších prózách. Je to především apokalyptický obraz osvobození Brna v květnu 1945 (zde na s. 44), který obsahuje už povídka „Zpráva o pádu města", napsaná roku 1946: v té je líčeno řádění sovětských „osvoboditelů" ještě názorněji asnad i působivěji. Dále je tu vzpomínka na rodný dům pod Špilberkem v době večerního klekání, kdy se zvuk zvonů a zpěv jeptišek mísil s kvikotem vepřů a troubením večerky vkasárnách (s. 201); tento lyrizovaný výjev známe už z prózy „Okno — la fenętre" zroku 1980. A do textu románu se dostal i„Zčásti neproslovený projev v ovocnářsko-zahrádkářské organizaci ve Cvilíně", psaný vpolovině sedmdesátých let; jeho zařazení je dokladem výše zmíněného rekapitulačního charakteru díla.

Souvislosti děje románu s Rotreklovým životopisem, známým z řady interview, slovníkových hesel i osobních sdělení, mohou vyprovokovat závažnou otázku: nakolik je platné autorovo ujištění, které najdeme za titulním listem, že „všechny děje, události, příběhy apostavy jsou zcela vymyšlené"? Už jsme tu naznačili, že některé události rozhodně vymyšleny nebyly. Ještě lépe to lze ukázat na postavách. Tak třeba kněz Padre Silvio, který spoluvězňům dává lekce tomistické filozofie, není jistě nikdo jiný než katolický teolog Silvestr Maria Braito (pro zajímavost: v jiném vězeňském románu, v Deníku marnosti od Dominika Pecky, má Braito pseudonym Mario Silva). Podobně spoluvězeň „Karel, velitel pražského povstání" (s. 138): takto jednoznačně identifikovaná postava je zajisté historická a ne fiktivní. Jde tedy o román, nebo spíš obeletrizované paměti? Autobiografická vrstva se dá vtextu dobře určit. O žánru románu zase svědčí prokomponovaný děj: viz např. průběžný motiv zimníku od krejčího Schlesingra nebo závěrečné zjištění, že estébák Viktor je zřejmě onen chlapec, narozený na počátku románu v blízkosti operující partyzánské skupiny.

Text románu je bohatě strukturován areliéfizován: aktuální vyprávění se střídá sretrospektivním, je prokládáno záznamy snů acitáty rodinné korespondence a dobových dokumentů. V nepřeložených latinských a španělských pasážích se projevuje jednak Rotreklova záliba ve filologii, jednak záměrná tajuplnost abásnivost výpovědi. Román vůbec svědčí o tom, že Rotrekl je především básník, jehož poezie je ale i přes svou abstraktnost důkladně ukotvena v hmatatelné realitě.

V úvodu citovaný Rotreklův esej obsahuje ještě další myšlenku, užitečnou k výkladu jeho románu: „V každém případě mně v českém literárním prostředí chybí gesto oběti. Oběti dobrovolné, úmyslně volené gesto zástupnosti oběti ve svrchované osobní vůli." (Barokní fenomén v současnosti, s. 39) Motiv oběti, ukteré je navíc pravděpodobné, že si jí většina bližních ani nebude vážit, pokládám za hlavní poselství Rotreklovy knihy, poselství podepřené vlastním životem.

Karel Komárek