Na okraj Durychových
Polemik a skandálů

Jaroslav Durych: Polemiky a skandály.

Olomouc, Periplum 2002.

Věru, pramálo důvodů ke stížnostem na nedostatek nakladatelského zájmu mají ctitelé a čtenáři díla Jaroslava Durycha. V krátké době představují Polemiky a skandály (ed. Karel Komárek) už několikátou antologii z jeho kulturní i politické publicistiky a esejistiky. Takto zvednutá hladina zájmu však na svém hřebeni nese autorům antologií i přilnavou pěnu potíží s materiálovou selekcí. Byl to jmenovitě titul Jaroslav Durych publicista (Praha, Academia 2001; ed. Zuzana Fialová), který v tomto ohledu ovlivnil Polemiky a skandály, jak konečně uvádí sám editor (s. 284). Nemohlo totiž nedojít k duplicitě vydání některých zásadních statí, vzbudivších po svém uveřejnění tu polemické čertíky, tu dokonce i běsy. To se týká např. letáku „Výstražné slovo českým básníkům" (1919), známého protihusovského článku „Staroměstský ryňk" (1923), široce diskutované výzvy prezidentu Masarykovi, aby nově a jasně formuloval svůj vztah ke katolické církvi (článek „Spravedlnost", 1930), jež svému autorovi vinou Karla Čapka vynesla kárné řízení, a protičapkovského „Pláče Karla Čapka" (1937).

Antologie Polemiky a skandály sestává zněkolika částí. První je Durychova „kniha ironie" Ejhle člověk! (1928), druhou Polemiky a skandály z let 1919—1938. Jsou většinou doplněny fragmenty vybraných polemických, ale isouhlasných projevů, z nichž vzhledem k titulu nejspíše ty prvně jmenované mají tu své opodstatnění. Pokud se žánrového zařazení týká, lze v leckterém případě snad i upadnout do rozpaků, ale rozhodně je třeba odmítnout mínění editorovo, že jde o „studie". (s. 284)

Došlo tedy za nynějšího překotného vydávání z Durycha i na svazek hluboce subjektivních, spíše kritických nežli literárněkritických esejů Ejhle člověk!, o němž autor rok po vydání napsal: „Kniha má určité nedostatky… [Autor] sám považuje tuto knihu za sezonní. Není třeba ji vydávati znova, poněvadž budoucnost bude míti jiné aktuality a jinou subjektivitu, takže tato kniha bude po letech zbytečnou, ač nyní byla nutnou… Splnila úkol…" (Akord 2, 1929, s. 30—31) Soud o ní nezměnil ani po letech, když pro pražské Kuncířovo nakladatelství redigoval svoje Sebrané spisy. Tehdy napsal: „Z knih dosud vydaných zůstanou ze Sebraných spisů vyloučeny moje prvotiny Svatý Jiří a Jarmark života. Pak všecky práce divadelní a oratorní formou: Svatý Vojtěch, Lotr na pravici, Svatý Václav, případně Kvas na Boleslavi a Štědrý večer. Dále je vyřaděna kniha Nejvyšší naděje... Pak je vyřazena kniha kritik Ejhle člověk!, Naděje katolictví v zemích českých a všecko, co vyšlo v dominikánské edici Krystal." (Akord 5, 1932, s. 186) Jak velmi poučná je právě dnes nejen tato zde citovaná pasáž, nýbrž celý článek!

Durychova kritika děl vybraných osobností české literatury prvních let existence Československé republiky je ve svém druhém plánu kritikou duchovních hodnot, jejichž nositeli podle něj dotyčné osobnosti byly a od nichž se autor distancuje. Bez pardonu stíhá svou krutou ironií právě tak Karla Čapka jako Otokara Fischera, Antonína Sovu, Františka Langra či Jaroslava Haška nebo Fráňu Šrámka. Své kritiky přitom uskutečňuje obrácenými nástroji, inverzním postupem. Halasně chválí, ba velebí tam, kde chce co nejvíc pohanět. Problém je však v tom, že odmítá vžít se do myšlenkového světa těch, jež učinil objektem svých kritik. Něco podobného však nelze očekávat, protože by to bylo vnímáno jako symptom nákazy slabostí relativismu. Raději riskuje zjednodušení a křivdu. Zdaleka však nelze říci, že jeho postřehy postrádají psychologickou pronikavost a vtip, např. esej „Český pomník (Dobrý voják Švejk)", s. 51—59.

Texty Polemik a skandálů, právě tak jako i ostatní shora uvedené i ty nevzpomenuté výbory z Durychovy publicistiky jsou svého druhu jedinečným dokumentem prvorepublikové názorové plurality a jejího kolapsu za republiky tzv. druhé, pomnichovské, předprotektorátní. V této souvislosti je nutno připomenout, že je to v prvé řadě stále historie dvacetiletého vztahu Čapek—Durych, jež s neslábnoucí intenzitou vyžaduje nové zhodnocení. V Polemikách a skandálech ji urgují jmenovitě články „Povzdech časový" (s. 210n.), „Replika Karlu Čapkovi" (s. 236n.), „Spravedlnost" (s. 242n.) a „Pláč Karla Čapka" (s. 255n.). Jsou tu ale i jiné — a právě tak dostupné — pobídky, např. edice Marty Dandové a Milady Chlíbcové Karel Čapek. Přijatá korespondence (Praha, Nakl. Lidové noviny 2000) aj. Stranou však nelze ponechat ani ostatní tzv. sporné historické jevy a momenty. Ideové a ideologické projevy československé meziválečné politické pravice, k níž nesporně patřili i katolíci, a tedy i Jaroslav Durych, jsou dosud popsány trestuhodně nedostatečně, torzovitě a schematicky. Vpraxi totiž zdaleka nešlo o jednolitý proud. Zásluha Komárkovy edice spočívá právě vtomto připomenutí, v iniciativě.

V zájmu spravedlnosti je spolu s editorem Polemik a skandálů nutno zopakovat, že je poprvé v takto koncentrované formě uvedl na veřejnost Václav Durych III., syn Jaroslava Durycha. On také přišel s nápadem doplnit je o hlasy odpůrců a spojenců. Tady však podobnost definitivně, ale ku prospěchu věci končí. V úrovni edičního zpracování jeho samizdatů se s edicí Karla Komárka srovnávat nemůže ani zdaleka.

Petr Hora