Výbor z kostnické recepční estetiky: více i méně

Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky.

Brno, Host 2001.

Další svazek Strukturalistické knihovny, vydávané brněnským Hostem, nese titul Čtenář jako výzva a přináší soubor šesti studií, jež vprůběhu více než dvou desítek let vznikly v okruhu tzv. kostnické školy recepční estetiky (podtitul knihy zní Výbor z kostnické školy recepční estetiky). K vydání jej připravili Miloš Sedmidubský, Miroslav Červenka aIvana Vízdalová, přičemž posledně jmenovaná je také jeho hlavní překladatelkou (přeložila pět ze šesti textů, autorem zbylého překladu je Miroslav Červenka). Závěrečný komentář sportréty jednotlivých badatelů připravil Jiří Holý.

Český čtenář tak vlastně vůbec poprvé dostává možnost, aby se blíže seznámil s tímto zřejmě nejvýznamnějším německým příspěvkem do historie poválečné literární vědy vurčitém vzorku. Už vzhledem k této skutečnosti plní soubor směrem k českému kulturnímu prostředí jakousi reprezentativní funkci. Ovšem tato „reprezentativnost" má amusí mít své meze a vykazuje určité problémy. Nejde zdaleka jen o to, že jakýkoliv výbor zůstává vždy jen více či méně výstižným výborem a že v podstatě vždy lze svýběrem textů polemizovat. Počátek všeho můžeme hledat zřejmě ve faktu, že už samo označení „kostnická škola recepční estetiky", kterého se vcelku běžně užívá, je problematické. Hostovský výbor otevírá v této souvislosti více otázek, o kterých je nutné se zde zmínit.

Na prvním místě se musí nutně vynořit otázka, co recepční estetika vůbec je, kde jsou její hranice a koho lze považovat za její představitele. Druhý otazník, který se objeví, se pro změnu týká vymezení označení „kostnická škola". Zde je pak důležité zjistit, zda se uskupení nazývané kostnická škola kryje s pojmem recepční estetika, jak nám vlastně sugeruje podtitul. Obě otázky nás pak nutně přivádějí zpět k výběru textů. Tím však nejsou všechny problémy, na které v souvislosti s koncepcí výboru i celé řady narazíme, vyčerpány: dalším je např. vztah recepční estetiky ke strukturalismu, zejména ke strukturalismu českému (což vlastně otevírá rovněž otázku, zda tento výbor vůbec patří do Strukturalistické knihovny).

Odpověď na otázku, co je to recepční estetika, není tak jednoduchá, jak by se snad mohlo zdát. Problém spočívá mimo jiné vtom, že termín bývá chápán i začleňován do problematiky metod a směrů literární vědy různě, v různém rozsahu, přitom se někdy hovoří o směru, jindy o teorii či metodě. Většinou bývá recepční estetika chápána jako součást nějaké vyšší kategorie, která se zabývá problematikou literární recepce. Za takovou kategorii lze považovat tzv. „Rezeptionsforschung". Pod tento pojem zahrnují Rainer Baasner a Maria Zens ve své knize Methoden und Modelle der Literaturwissenschaft vedle recepční estetiky i tzv. historické a empirické zkoumání recepce. Paralelně s označením recepční estetika ovšem používají také pojem „Rezeptionsgeschichte", neboť koneckonců jejímu zakladateli Hansi Robertu Jaußovi šlo do značné míry o to radikálně proměnit psaní dějin literatury. K pojmu recepční estetika pak Baasner s Marií Zensovou připojují rovněž termín „Wirkungsästhetik", tedy estetika účinku, již formuloval Wolfgang Iser. Jinak se na věc dívá Detlev Schöttker v Grundzüge der Literaturwissenschaft (sestavili Heinz Ludwig Arnold a Heindrich Detering, Mnichov 1996), který v kapitole Základní otázky recepce textu jmenuje recepční estetiku vedle tzv. „Rezeptionsforschung" (kam pak řadí historické a sociologické přístupy) a empirickou literární vědu jako jednu z recepčních teorií.

Poněkud jinak se na věc dívá Heinz Antor, sestavovatel hesla „Rezeptionsästhetik" v nejnovějším a velmi dobře připraveném Metzler-Lexikon Literatur- und Kulturtheorie (hlavní red. Ansgar Nünning) z roku 1998 (2. přepracované vydání 2001). Antor recepční estetiku vzásadě ztotožňuje s tím, co se v angloamerickém kulturním a jazykovém prostoru označuje jako „reader-response criticism". Hovoří o směru konce šedesátých let, který se paralelně vyvíjel v německém a angloamerickém kontextu, a tak vedle Jauße a Isera jmenuje Američany Stanleyho Fishe, Normana Hollanda, Davida Bleiche či Francouze Michela Riffaterra. Tomu odpovídá i Antorova představa o prehistorii (autor je anglista). Každopádně o českém příspěvku k této problematice (oněmž podrobně zpravuje Jiří Holý ve svém doslovu), o Mukařovském a Vodičkovi, mlčí.

Nejširší pojetí pojmu naznačuje v Německu velmi známý a stále vydávaný výbor textů, který s názvem Rezeptionsästhetik sestavil vroce 1975 Rainer Warning. Spolu s teoretickými studiemi a praktickými aplikacemi Hanse Roberta Jauße, Wolfganga Isera a Karlheinze Stierleho (a své vlastní) sem Warning zařadil vedle prací „inspirátorů" či předchůdců — Romana Ingardena, Felixe Vodičky aHanse-Georga Gadamera — také texty, které vznikaly paralelně v jiných kulturních kontextech: Michela Riffaterra a Stanleyho Fishe. Odsud také sestavovatelé českého výboru přebírají texty Hanse Roberta Jauße a Wolfganga Isera a přetištěna je zde rovněž studie Stierleho (kterou však přebírají z časopisu Poetica).

Zatím jsem se dovolával — a to spíše namátkově — především novějších syntetických prací, jejichž význam spočívá mimo jiné vtom, že přispívají k fixaci obrazu vývoje literární vědy. Existuje samozřejmě i celá řada německých monografií věnovaných problematice recepce, které začaly vznikat od poloviny sedmdesátých let (a v této době zažívá zkoumání recepce v Německu svůj boom). Ty však zdaleka nereflektují jen „recepční estetiku", ale všímají si čtenáře obecněji, zejména jako sociologického nebo psychologického fenoménu. Je však pozoruhodné, že se povětšinou staví na kritickém, či spíše polemickém postoji zejména vůči Jaußovi ajeho koncepci. A tak vlastně pouze práce Američana Roberta C. Holuba Reception Theory z roku 1984 (který se k problematice vrací ještě o osm let později v knize Crossing Borders s podtitulem Reception Theory, Poststructuralism, Deconstruction) se soustřeďuje právě na recepční estetiku Jauße a Isera. V tomto ohledu je zajímavé, že o Stierlem (a jeho přístupu nejen k recepci, ale i literatuře obecně), který je zastoupen jak u Warninga, tak v českém souboru, už hovoří jako oalternativě k recepční estetice. Holub pak na rozdíl od Antora recepční teorii (příp. „reception of aesthetics") odlišuje od „reader-response criticism" ahovoří o dvou skupinách, které vznikly i pracovaly samostatně anijak se neovlivnily.

Jak se v tomto světle můžeme dívat na brněnský soubor? Na jeho počátku — podobně jako na počátku toho, čemu se říká kostnická škola recepční estetiky — je text romanisty Hanse Roberta Jauße „Dějiny literatury jako výzva literární vědě". Jde původně o nástupní přednášku pro čerstvě založenou univerzitu v Kostnici z roku 1967, která nezasáhla jen oblast literární vědy, ale ovlivnila i reformu univerzitního studia literatury v Německu. Tento text do souboru bez diskuse patří, bez něj si výbor nelze dokonce ani představit: jde o text zásadní, programový, v němž Jauß na prvním místě formuluje základní postuláty svého recepčněestetického konceptu, zaměřeného zejména na literární historiografii a její postavení v soudobém literárněvědném kontextu. Zároveň nám prozrazuje, v jaké metodologické dialogické situaci tento koncept vzniká, odhaluje hlavní inspirační zdroje i hlavní protivníky, proti nimž se obrací. Stojí za zmínku, že Jauß svou přednášku několikrát přepracoval, a je škoda, že sestavovatelé sáhli po zkrácené, poněkud syntetizované verzi, která pochází z již zmíněného Warningova výboru Rezeptionsästhetik. Osobně bych dal přednost verzi z roku 1970, což je mírně upravená, doplněná a precizovaná verze původní přednášky z roku 1967, která vyšla vJaußově souboru studií Literaturgeschichte als Provokation (tedy, abychom se drželi překladu Ivany Vízdalové, Dějiny literatury jako výzva). Tato verze podle mne lépe postihuje situaci, v níž Jaußův text vznikal, což je myslím pro pochopení tehdejšího kontextu velmi poučné i významné. Ukazuje jeho hledání „třetí cesty" mezi směry, které považoval za aktuální a dominantní, mezi marxismem a formalismem. Jaußova kritika formalismu se na jedné straně ohrazuje proti jednostrannému zdůrazňování synchronie ve zkoumání literatury a na straně druhé vyčítá Tyňanovově (aJakobsonově) koncepci literární historie, založené na střídání systémů, že postrádá historický rozměr. Polemizuje rovněž s René Wellkem (Wellka nijak nespojuje s pražským strukturalismem) a jeho skepsí vůči dějinám literatury jako takovým (jde o jeho studii „The Theory of Literary History" z roku 1936, která vyšla v Travaux, a příslušnou kapitolu v jeho Teorii literatury). Na marxismu pak kritizuje — velmi zkráceně řečeno — jeho zjednodušené odvozování literárního vývoje z ekonomických poměrů. Svou kritiku obrací i proti jednomu zdalších pilířů marxistické estetiky, teorii odrazu. Tato problematika je nejpodrobněji pojednána právě ve verzi textu z roku 1970. Zatímco v roce 1967 ještě vycházel spíše ze sekundární literatury (Werner Krauss), v roce 1970 už lze hovořit o kritické analýze, v níž jde až k samotnému Marxovi a všímá si i jeho pokračovatelů v oblasti literární vědy, především v německém kontextu nejvlivnějšího Georga (Györgye) Lukácse. Z původně jednoznačného odmítnutí dospívá k diferencovanějšímu pohledu, který rozlišuje mezi vulgárním marxismem a marxismem, jenž byl v té době u nás odmítnut jako revizionistický. Jako představitele oné druhé skupiny jmenuje Wernera Krausse, Rogera Garaudyho a Karla Kosíka, jehož Dialektiku konkrétního (která vyšla německy už v roce 1967) vícekrát cituje i v pozdějších pracích. Tyto pasáže významné pro pochopení dobového kontextu však ve verzi zWarningova výboru, kterou přináší český výbor, chybějí. U obou směrů, u marxismu iformalismu, pak kritizuje opomíjení recepce. A protože mu jde především o rehabilitaci dějin literatury (na počátku přednášky z roku 1967 si stěžuje, že špatná pověst dějin literatury není nezasloužená), sám chce pokračovat tam, kde „se obě školy zastavily", protože chápaly „literární faktum v uzavřeném kruhu estetiky produkce a zobrazování" a opomenuly dimenzi, která „nutně patří k jejímu estetickému charakteru i k její společenské funkci: dimenzi její recepce a účinku", a chce tak „překlenout propast mezi literaturou a dějinami, historickým a estetickým poznáním". (s.7)

Pro Jaußovu koncepci je zásadní, že se zdráhá chápat dílo substanciálně, odmítá metafyzické významy textu, odmítá historický objektivismus. Navazuje proto na postulát R. G. Collingwooda (The Idea of History, 1956), který říká, že „historie není nic jiného než znovuustanovení minulého myšlení v historikově mysli" (s. 10), a tvrdí, že pro literární dějiny to platí ještě více, protože „literární dílo není žádný nezávislý objekt, který každému pozorovateli skýtá stejný pohled". Proto, jak se říká v Jaußově první tezi, „dějinnost literatury nespočívá na festum vykonstruované souvislosti ,literárních faktů‘, nýbrž na předchozí zkušenosti". (tamtéž)

Odpor proti substancionalismu řadí Jauße zcela nepochybně po bok českého strukturalismu, ale na milost ho mohou vzít i postrukturalisté, zejména dekonstruktivisté, s jejichž teoriemi Jaußovo dílo paralelně vzniká. V této souvislosti není bez zajímavosti, že k americkému vydání Toward an Aesthetic of Reception (1982) napsal přemluvu Paul de Man, vůdčí představitel Yaleské školy dekonstrukce. Ten zde vedle sympatií vůči recepčněestetické koncepci opakuje svou nechuť k hermeneutice, na níž je ovšem Jaußova koncepce postavena, pro její substancialismus. Co se českého strukturalismu týká, ten započal svůj boj proti substancionalismu o několik desítek let dříve. Pro Jauße jsou v souvislosti s jeho pojmem „horizont očekávání" nejzajímavější Mukařovského úvahy o estetické normě, jeho rozlišení artefaktu a estetického objektu a pak strukturalistická koncepce literární historiografie Felixe Vodičky, již vypracoval v rozsáhlé studii „Literární historie, její problémy a úkoly" (vyšla původně ve sborníku PLK Čtení o jazyce a poezii, 1941) a aplikoval nejen v řadě svých dalších literárněhistorických prací, ale také ve druhém dílu tzv. akademických dějin. Se vztahem pražské školy ke kostnické je však nutno zacházet velmi opatrně. Jiří Holý tak ve svém komentáři povětšinou činí. Vliv pražského strukturalismu na kostnickou školu byl spíše okrajový a přišel až po vzniku „skupiny" Poetik und Hermeneutik, z níž Jauß vychází. Paralely a analogie je zde jistě možno nalézt: např. i tato skupina badatelů se vyznačovala podobnou interdisciplinárností jako svého času Pražský lingvistický kroužek. Nicméně vycházela ze zcela jiných premis azůstala přes třicet let svého působení — přes dílčí kontakty se strukturalisty — orientovaná hermeneuticko-fenomenologicky. A na tom nic nemění ani fakt, že Jurij Striedter, slavista a jeden z členů skupiny, český strukturalismus znal, analyzoval jej, zprostředkovával jej svým kolegům a také se zasloužil o vydání některých textů (v řadě Theorie und Geschichte der Literatur und der Schönen Künste; např. práce Vodičky nebo Červenky). Rovněž Jauß vděčí za informace o českém strukturalismu Striedterovi, což také nezapomíná připomínat.

Není pochyb, že to nebyl český strukturalismus, který by Jauße inspiroval. V roce 1967 mu byl (český) strukturalismus pojmem spíše neznámým. V pozdní verzi programové studie, která je zde přetištěna, už Jauß o českém strukturalismu věděl přece jen více, znal už práce Mukařovského, které mezitím vyšly ve dvou německých výborech (1967 a 1970), iVodičkovy. Přesto svůj klíčový text v tomto ohledu neaktualizoval, což jinak nezřídka dělával. Jaußovu znalost některých strukturalistických textů, ale i respekt vůči jejich přínosu dokládá spíše jiná jeho významná studie „Geschichte der Kunst und Historie" (Dějiny umění a historie), kterou nalezneme v již zmíněném souboru Literaturgeschichte als Provokation z roku 1970 (bohužel však nikoliv v českém výboru). V deváté části této studie referuje o některých pracích a pojmech francouzské Nouvelle Critique (sem řadí Gennetta a Starobinského) a pražského strukturalismu. Pražskou školu chválí za to, že došla snad nejdále „za dogma neslučitelnosti strukturální a historické analýzy" a překonala substancionalismus tradiční literární historie (Literaturgeschichte als Provokation, s. 246). Připomíná Mukařovského pojem „estetický objekt" a zejména Vodičkovo pojetí „konkretizace" („Tímto pojmem pražský strukturalismus přijal vklad Ingardenovy fenomenologické estetiky a historizoval jej" — tamtéž, s. 247). Neznamená to však — ani pro pozdější léta —, že by se Jauß stal pokračovatelem pražské školy, že by navázal na její myšlení, metodu nebo že by alespoň dále rozpracovával některé pojmy. Jauß v ní pouze hledal (a našel) podporu pro některé své názory, protože i její myšlení bylo zaměřeno proti latentnímu platonismu. Jeho cesta je jiná, hermeneutická, vroubená dvojicí „otázka—odpověď". Nastoupil ji už ve svém disertačním spisu Zeit und Erinnerung in Marcel Prousts „Ala recherche du temps perdu" (Čas a vzpomínka v Proustově Hledání ztraceného času, 1952). Zde sice používá pojem struktura, ale v jeho pojetí nemá se strukturalismem nic společného. Markantní je zde spíše jeho nechuť vůči teoretickému diskurzu. Kritizuje např. tehdy aktuální morfologickou poetiku Günthera Müllera, na niž navázala známá německá větev teorie vyprávění (Lämmert, Stanzel). Půdu pro zdůraznění aktivní role čtenáře mu tedy nepřipravili ani Vodička, ani Mukařovský, nýbrž především Hans-Georg Gadamer svou prací Wahrheit und Methode (Pravda a metoda, 1960). Jauß z jeho pojmu „splývání horizontů" formuluje vlastní pojem „horizont očekávání" a využívá ho jako jakýsi heuristický konstrukt: „Souvislost událostí literárního dění je primárně zprostředkována vhorizontu očekávání literární zkušenosti současných a pozdějších čtenářů, kritiků a autorů." (Čtenář jako výzva, s. 11)

V pořadí druhým textem, který soubor přináší a který lze — pokud uznáme názor, že estetiku účinku lze sloučit s recepční estetikou — chápat jako komplementární příspěvek k recepční estetice, je studie anglisty Wolfganga Isera „Apelová struktura textů" spodtitulem Nedourčenost jako podmínka literární prózy" I tento text je původně nástupní přednáškou na kostnické univerzitě, přednesenou tři roky po Jaußovi, v roce 1970. Iser sice zůstává na straně čtenáře, avšak svou pozornost přesunuje z literárněhistorického procesu k textu. Zkoumá status uměleckého díla a hledá místa, která umožňují jeho různá čtení. Zatímco Jauß se obrací ke Gadamerovi a hermeneutice, Isera inspiruje Ingarden afenomenologie. Iserovým protivníkem, s nímž se střetá, není koncepce literární historiografie, nýbrž po druhé světové válce populární imanentní analýza textu, „umění intepretace", pěstovaná na německých univerzitách v tradici Emila Staigera aWolfganga Kaysera autoritativními vykladači, interpretace, která má přinést jediný správný výklad uměleckého díla. Iser využívá Ingardenovy teorie „míst nedourčenosti" apřetváří z ní teorii „prázdných míst", kterými označuje sémantickou nedourčenost vtextu, jež při četbě nutně vyžaduje čtenářovu aktivní spolupráci (v této souvislosti je nepochybně zajímavá paralela Ecova Otevřeného díla i jeho koncepce čtenáře vepsaného do textu, do značné míry již inspirovaná Iserem, formulovaná v knize Lector in fabula). Nejde samozřejmě jen o přejmenování ingardenovského termínu, ale o jeho podstatný posun. Zatímco Ingardenovi sloužila „místa nedourčenosti" k označení rozdílu mezi realitou a jejím schematickým zobrazením (avkonečném důsledku „konkretizace" uznával jen správnou nebo špatnou interpretaci), Iser v„prázdných místech" hledá zdroj polysémantičnosti textu. Iser má blíže ke strukturalisticko-sémiotickým postupům než Jauß, ale český strukturalismus mu kříží cestu jen velmi výjimečně (v knize Der implizite Leser z roku 1972 přebírá jeho pojetí estetické normy, vpozdějším opusu z roku 1976, nazvaném Akt des Lesens, ho zajímá Mukařovského pojetí básnického jazyka).

Iserova teorie implicitního čtenáře využívající narativní teorie Wayna C. Bootha a jeho pojmu „implied author" nemá v určitém ohledu daleko k Nové kritice (problematika „affective fallacy", Wimsatt a Beardsley). Snad právě proto (ale snad i protože je anglista asvé teorie aplikuje především na angloamerické literární tradici) je to Iser, a nikoliv Jauß, kdo je v angloamerickém kontextu známější a citovanější a kdo bývá dáván do souvislosti s rozvojem již jmenovaného „reader-response criticism".

Teď bude asi nutné dva texty českého výboru vynechat — Warningův „Imitatio aintertextualita" a Striedterův „Český strukturalismus a současná diskuse o estetické hodnotě" —, neboť je (podobně jako závěrečný text Renaty Lachmannové „Intertextualita a dialogičnost") nelze pod pojem recepční estetiky dost dobře subsumovat. Sestavovatelé podle všeho soubor koncipovali na základě generační příslušnosti (Jauß je ročník 1921, Iser a Striedter 1926, Striedter a Lachmannová 1936), logice výboru to však příliš nepřispívá. Snad by bylo lepší, kdyby texty seřadili podle chronologie vzniku nebo podle tematických celků. K problematice recepčněteoretické tematiky lze přiřadit až pátý text výboru, velmi propracovanou studii Jaußova nástupce na kostnické romanistice Karlheinze Stierleho, nesoucí název „Co je recepce fikcionálních textů" (převzatou sice z časopisu Poetica, ale rovněž obsaženou ve Warningově Rezeptionsästhetik) z roku 1975. I Stierle se odchyluje od modelu svého učitele a zejména v sedmdesátých letech se nechává ovlivnit lingvistickou pragmatikou a svou koncepci textu staví na teorii jednání (důkazem je soubor studií Text als Handlung). V té době ho zajímá spíš strukturalismus a sémiotika francouzské provenience (Greimas, Barthes) než hermeneutika nebo český strukturalismus (výjimkou, co se týká pražské školy, je snad jeho studie „Existuje básnický jazyk?" z roku 1982). Zájem o recepci je však ve Stierleho „handlungsorientierte" koncepci omezený azůstává epizodický. A tak se Stierle na jedné straně přiřazuje k recepční teorii, avšak vkonfrontaci s Jaußovým hermeneutickým východiskem je zjevné, že se pokouší o vlastní přístup, o vlastní alternativu, kde recepce nehraje dominantní roli. Později, snad i v souvislosti s ústupem strukturalismu ze scény (ité německé) se při zkoumání podstaty uměleckého díla přece jen více přibližuje khermeneutickým východiskům a klade do popředí tradiční hermeneutický pojem „porozumění" (Ästhetische Rationalität, 1997).

A s tímto textem ve výboru končí „recepční estetika" a zůstává snad „kostnická škola". Další dva texty, Warningův pochází z roku 1982 a Lachmannové dokonce z roku 1990, spojuje zájem o intertextualitu, přístup, který se rozvíjí zejména od osmdesátých let. Oba opouštějí jak oblast hermeneutiky, tak strukturalismu (v tomto zejména Lachmannová), jsou psány už v silovém poli poststrukturalismu (byť Warning usiluje o jeho sémiotizaci). Warning se pohybuje mezi sémiotickým Lotmanem, dialogickým Bachtinem a dekonstruktivistickým Derridou, Lachmannová, která ve zde přetištěné práci podává vlastně základní výklad o tom, co to intertextualita je, čerpá z podnětů Bachtinových (dialogičnost) a následně Kristevové. Chceme-li oba texty ještě nějak spojit s Jaußem, tak snad prostřednictvím pojmu „dialog", obávám se však, že každý ze jmenovaných jej používá v rámci jiného literárněvědného žargonu.

Poslední text, který zbývá, je Striedterova studie (mimochodem rozsahově svazku dominuje) „Český strukturalismus a současná diskuse o estetické hodnotě". Jde o studii velmi důkladnou, dokládající autorův hluboký vhled do kategorií českého strukturalismu ipřehled o jeho recepci ve světě (tady jsme snad u tématu recepce). Svým způsobem je však její zařazení do souboru poněkud matoucí: podobně jako u Warninga a Lachmannové nemá nic společného s recepční estetikou (jistě, je dílem člena kostnické školy) apak, jako by nám chtělo její zařazení v této textové konstelaci sugerovat, že český strukturalismus a kostnická škola recepční estetiky, nebo jenom kostnická škola jsou snad nějakými pokrevními příbuznými (myslím, že ani vztah strýce se synovcem by nebyl výstižný). Osobně vidím věc poněkud skeptičtěji a trochu mě zlobí snaha tuto příbuznost sugerovat (ovšem neméně mne zlobí ignorance některých „odborníků" na strukturalismus, kteří ten český tak rádi ignorují). Jisté je, že český strukturalismus na počátku sedmdesátých let získal právě díky Striedterovi (a později i díky Květoslavu Chvatíkovi, který v Kostnici rovněž působil) a nejen ve slavistických kruzích v Německu vysokou prestiž, byl respektován, reflektován i aplikován, ale nakonec spíše mimo kostnickou školu.

Závěrem: Je nepochybnou zásluhou Jaußovou, že skutečně vyvolal zájem, ba přímo explozi zájmu o problematiku recepce a čtenáře, do té doby relativně opomíjenou. Platí to alespoň pro Německo (neboť ve Francii nebo v USA byl ohlas zcela minimální — viz Holub). Sám prohlásil recepční estetiku — možná přece jen poněkud přehnaně — za změnu paradigmatu v literární vědě ve smyslu Kuhnově, tedy za radikální změnu konstelaci názorů, hodnocení („Paradigmenwechsel in der Literaturwissenschaft", Linguistische Berichte, 1969). O nějaké kompaktní škole či směru však lze hovořit jen těžko. Jeho koncepce totiž paradoxně vyvolala především reakce, které s ním vřele nesouhlasily, neboť pro jeho hermeneutické tázání neměly pochopení. To bylo pro většinu badatelů v oblasti recepce málo exaktní. Těžiště zkoumání se přesunulo jinam: čtenář a jeho reakce byli podrobeni zkoumání z hlediska sociologického, psychologického, své k problému řekli iliterární vědci, kteří viděli spásu myšlení oliteratuře v teorii systému (např. „radikální konstruktivisté" kolem Siegfrieda J. Schmidta). Východoněmečtí marxisté pak získali vJaußově hermeneutické koncepci recepce nový objekt své kritiky bužoazní literární vědy (zejména Manfred Naumann).

Jaußova recepční estetika oživila diskuse ivně literárněvědného kontextu, neboť iniciovala dokonce reformu výuky literatury, a to nejen na kostnické univerzitě, ale na německých univerzitách vůbec. Reforma se nakonec prosadila zejména na nových univerzitách, které vznikly v šedesátých letech, kde dostávaly větší prostor nové metody a přístupy vliterární vědě, interdisciplinárnost a později také intermedialita. V Kostnici pak Jauß vytvořil klima, které bylo příznivé pro otevřenou metodologickou diskusi. A tak se zde setkávají nejen hermeneutika, fenomenologie, strukturalismus či intertextualita, ale nejnověji také směry orientované na tzv. culture studies, např. postkoloniální literární věda. Jmenovat je možno např. anglistku Aleidu Assmannovou, která dokonce v jedné ze svých studií „Kanonforschung als Provokation der Literaturwissenschaft", kde se zabývá otázkami kánonů ve vývoji literatury, a to právě z hlediska moci akultury, parafrázovala název Jaußovy proslulé přednášky (In: Kanon — Macht — Kultur. Theoretische, historische und soziale Aspekte ästhetischer Kanonbildung. Sestavila Renate von Heydebrand. Stuttgart 1998). Podíl kostnických je patrný také např. na nedávno vydaném českém překladu Úvodu do literární vědy (sestavil Miltos Pechlivanos), který literární vědu rovněž posouvá do oblasti zkoumání kultury.

Pokud chtěli sestavovatelé výboru zachytit tuto rozmanitost literárněvědného bádání vKostnici, pak právě tato nejmladší generace zde chybí. Pokud chtěli představit „kostnickou školu", tedy skupinu nejen literárních vědců, ale i filozofů, kunsthistoriků a historiků, která pořádala přes třicet let tematické konference, jejichž příspěvky vydávala ve sborníku Poetik und Hermeneutik (tomu by odpovídala i komentovaná bibliografie konferenčních sborníků, která je součástí komentáře Jiřího Holého), pak ve výběru zcela chybějí osobnosti vně literární vědy. Pokud hodlali představit recepční estetiku, jež vznikla na kostnické půdě, pak výbor naopak obsahuje texty a autory, kteří tam spíš nepatří než patří (Lachmannová, Striedter, Warning: pak nejen čtenář jako výzva, ale např. i cizí texty jako výzva). Zřejmě jim však šlo také o to, aby ukázali význam českého strukturalismu za hranicemi Československa (explicitně to naplňuje Striedterův text), zejména pak v Kostnici. Všechno ale asi dohromady nejde, a tak výbor trpí jistou vágností „dramaturgie".

Rád uzavírám své kritické úvahy pozitivně, a proto děkuji i za problematické stránky výboru. Vyvolávají totiž řadu otázek, a jistě nejen ty, jež jsem zde naznačil. Ovšem jeho přínos — ať už se na něj díváme, z které strany chceme — spočívá nepochybně vtom, že po více než třiceti letech uvádí (alespoň jako výbor) do českého kontextu recepční estetiku, která u nás zůstávala doposud opomíjena.

Jan Schneider