Dvojí konfrontace
s logikou Orwellova románu 1984

Jan K. Bázler

Román George Orwella 1984 náležel před listopadem 1989 k nejzakazovanějším mezi zakázanými. Jeho někdejší novost, jasnozřivost i otevřenost je však dnes už zcela ta tam. Proč by ho jinak ležely celé stohy vantikvariátech a ve výprodejích? Zdá se, že je to jen jeden z neodmyslitelných paradoxů dneška, zlomyslný žertík, jímž se vševládný pan Trh vysmívá literátu, který, ač výborný psycholog i politolog a zcela jistě i mistr hororu, v konfrontaci s realitou byl shledán pouhým utopistou. Právě ekonomické zákony nedaly totiž jeho vidění světa zapravdu.

Marxistické schéma, dle nějž kolem dějin otáčí páka ekonomiky, se v praxi ukázalo jako jednostranné a v mnoha aspektech deformující. Ostentativně opomíjet tento úhel pohledu na svět však nelze. Zákony výroby a trhu vždy spolehlivě zmaří každý pokus o uskutečnění různých nerealistických myšlenek, ať už utopických, nebo jen nešťastně předběhnuvších dobu. Za mnohými vzestupy na trůn i za četnými případy mučednictví lze přímo nahmatat působení „neviditelné ruky" hospodářských zájmů. Absolutně jinou kvalitou je však pozitivní či negativní mravní energie obsažená v ideji, neboť ta se na ekonomických zákonech projevuje značně nezávisle. Většina osobností vdějinách uctívaných se musela bez přízně trhu či tržiště konec konců obejít, přičemž nezřídka šlo dokonce i o otevřený konflikt. Ani Ježíš, ani Buddha neprokázali sílu svých idejí hromaděním bohatství, nýbrž pravým opakem. A naopak: o nejednom mocném minulosti se dnes mluvívá více než často sopovržením a bez ohledu na eventuální dobré národohospodářské výsledky. Leckomu je známo, že císař Tiberius byl krutovládce aktomu sexuální deviant, zato o neobyčejně dobrém hospodářském stavu římské říše za jeho vlády ví málokdo. Ekonomika není hybnou pákou kola dějin, je spíše setrvačníkem stímto kolem pevně spojeným. Pracovní schopnosti tohoto setrvačníku jsou za všech okolností vždy schopny spolehlivě paralyzovat veškeré ukvapené pokusy o změnu rychlosti nebo směru pohybu a je přitom lhostejné, zda tyto pokusy motivuje ušlechtilost, či ničem nost. Nesmlouvavý ekonomický setrvačník kola dějin způsobil, že ani Orwell se nestal prorokem a zůstal pouze utopistou, třebaže excelentním. Epocha totalitarismu byla shledána před soudem věčnosti trapnou epizodou dříve, než totalitní moc stihla dosáhnout zrůdné dokonalosti anebo dokonalé zrůdnosti, prognózované Orwellem. Neuspěly reálné totality, tím spíše orwellovské „supertotality" musely zůstat toliko na papíře.

Prvním a zásadním Orwellovým omylem je postulát explicitně formulovaný v „knize Emanuela Goldsteina", avšak implicitně přítomný v celé knize Orwellově, že „všestranný růst bohatství hrozí zničit — a v jistém smyslu opravdu zničil — hierarchickou společnost". „Supertotality" právě proto vedly permanentní válku. Aby zbrojení a vůbec plánovité ničení produktů lidské práce „pohltilo každý přebytek, který by mohl vzniknout po uspokojení základních potřeb obyvatelstva" aaby bylo možno záměrně „udržovat dokonce ifavorizované skupiny skoro na pokraji nouze, protože všeobecný stav nedostatku zvětšuje význam drobných privilegií".

Skutečnost reálných totalit je ovšem taková, že ničení materiálních hodnot nevyrůstalo ani tak z ďábelských plánů jako z prachobyčejného babráctví. Finálním efektem ničení hmotných hodnot totalitami bylo nakonec jejich sebezničení, nikoliv jejich upevnění. Ikonečný pád „reálného" socialismu byl do značné míry ovlivněn tím, že vlivná část členů vládnoucích „vnitřních stran" dala přednost před málo dostupnými, ale fakticky „drobnými privilegii" totality méně nápadným, ale ve skutečnosti rozsáhlejším privilegiím šedých eminencí posttotality. Komunistický prominent mohl stavět moc na odiv řadovým občanům, avšak majetkově (až na bokem ulitá konta) jim příliš nadřazen nebyl. Postkomunistický prominent, ač nemá absolutní politickou moc, může vládnout hospodářsky a také hospodářsky vládne.

Konkurent totalit a konečný vítěz nad nimi, svobodná (v běžném smyslu toho slova, ač do jisté míry relativním) společnost západního typu, docílila absolutního vítězství právě díky nepoměrně vyšší tvorbě materiálního bohatství. Hierarchická společnost byla na Západě v jistém smyslu opravdu zničena, a to redukcí hierarchických rozdílů na diference převážně kvantitativního charakteru mezi „nižšími" a„vyššími". Tovární dělník se od člena správní rady téhož podniku liší nižším stavem konta, méně nákladným bydlením, levnějším autem a lacinější dovolenou. Za těchto okolností nemá přílišných námitek proti podřízenému postavení na pracovišti ani proti omezeným možnostem ovlivňovat vysokou politiku. Ale ani člen správní rady nemá zájem dělníka „pauperizovat", dokonce ani „proletarizovat", neboť to přímo vylučuje zájem stability podniku. Kvalitativního charakteru mohou rozdíly nabýt až po více krocích na pomyslném hierarchickém schodišti. Nebyl-li podstatný rozdíl mezi průměrným dělníkem a členem správní rady, o dělníkovi z filiálky v rozvojové zemi, včetně bývalého východoevropského bloku, už to neplatí. Avšak mezi ním a členem správní rady mezinárodního koncernu je již tolik hierarchických stupínků, že odstup, provázený často i vzdáleností geografickou, není vnímán natolik negativně, aby byl zdrojem revolucionizující nespokojenosti. Podstatné je, aby sousední stupně hierarchického žebříčku nebyly nepřekonatelné. Všeobecný stav nedostatku sice zvyšuje význam drobných privilegií, jak Orwell tvrdí prostřednictvím „zakázané knihy E. Goldsteina", ale na druhé straně praxe prověřila, že alespoň relativní blahobyt snímá zprivilegií odium nespravedlnosti a umožňuje jejich uchování s dobrovolným souhlasem neprivilegovaných. Proto tvorba materiálních hodnot společenský řád posiluje, zato ničení hodnot jej nenápadně, ale účinně rozvrací. Pád totalit byl vždy jen otázkou času a nejdéle činná evropská totalita sovětská vděčila za svůj vysoký věk kromě jiných faktorů hlavně také zaostalosti předchozího carského režimu, vůči němuž vystupovala zejména jako ekonomicky vyšší. Více než návyk obyvatelstva na carskou knutu zapůsobily ve srovnání s civilizovanější částí světa nevýrazná, avšak v ruských podmínkách obdivovaná vylepšení. Uvedený Orwellův omyl byl v různých modifikovaných podobách i omylem mnoha jiných teorií, které s vítězstvím totalit počítaly nebo před ním chtěly varovat. Orwellův román je v tomto smyslu proroctvím o zkáze Ninive; tím, že bylo vysloveno, napomohlo tomu, že na něj nedošlo. Předpověděná katastrofa se však neuskutečnila především díky neúprosnému působení ekonomických zákonů, jejichž univerzálnost sám „prorok" podcenil. Jeví-li se dnes tento omyl jako zásadní, byla právě zmíněná skutečnost v době vzniku díla, totiž pár let po válce, podstatně méně zřejmá. Vývoj však dokázal, že absurdity, dané dobou autorova života a tvoření, byly skutečně jen úchylkou, která nemohla zůstat trvalým stavem, protože nemálo příznaků vzbuzovalo avlastně dodnes vzbuzuje obavu z opaku.

Zjevná nefunkčnost „politické ekonomie supertotality" je největším omylem románu 1984 v konfrontaci se skutečností. Vedle ní je nedocenění společenských souvislostí vědeckotechnického rozvoje největším Orwellovým omylem v konfrontaci se sebou samým. Jde o nezvládnutí technické stránky absolutně dokonalého fízlovacího systému. Stát, jako byla fiktivní „Oceánie", by si o podobném komfortu mohl jen dát snít v nereálných plánovacích direktivách. Skutečné totality jsou režimy vědě a technice nepřátelské a neskutečně tupě brzdí normální zdravý rozvoj. Lze důvodně předpokládat, že „supertotalita" musela být v tomto smyslu o pořádný krok dále směrem k horšímu. Proto například je zhola nemožné velkoplošné cenzurování patnácti procent obyvatelstva nepřetržitě fungujícími obrazovkami a s kamerami zabudovanými na sídlištích, kde výtah „i v lepších časech zřídka fungoval" a kde se velmi často „v rámci úsporných opatření" musí vypínat elektrický proud.

Ano, totality mohly svými technickými prostředky zajistit luxusní život členům „vnitřní strany". Totality mohly dát instalovat nákladnou odposlouchávací techniku k vytipovaným odpůrcům svých režimů. Mohly také vybavit svá „ministerstva lásky" mučícími nástroji špičkových parametrů a dokonce mohly dát vybudovat kolosální výkladní skříně svých vědeckotechnických úspěchů (což už není orwellovská realita), mezi něž bezesporu náležela i sovětská kosmonautika. Ale to vše mělo své proklatě nízko posazené meze, jak bylo shledáno později. Věda a technika byly a zůstaly v totalitách v úloze služtiček ideologie a politické moci, což je odsoudilo k postupné degeneraci.

Existuje tedy faktický rozdíl mezi Hitlerovým a zejména Stalinovým systémem, kdy za jedním tvůrčím vědcem stálo několik politicko-policejních úředníků, a restaurací totalitarismu brežněvovské éry? V metodách a prostředcích ano, jinak ani omylem ne! Model totalitou ovládané vědy, založený na držení vědce pod dohledem politruků ve více nebo méně donucovací laboratorní pracovně, byl za Brežněvovy éry zefektivněn cílenou výchovou inteligentů, kteří byli sami sobě dráby. Osobnosti typu Sacharova musely být likvidovány pokud možno již ve stadiu studia. Student se sklony ke kritice nebo pocházející z politicky nespolehlivých rodinných poměrů byl likvidován rychlou kádrovou metodou, student oportunistický byl likvidován méně zjevně, ohlupujícím penzem schůzí, manifestací a jiného balastu, narušujícího nejen mravní integritu, ale rovněž intelektuální niveau. „Nová socialistická inteligence" byla pak sice mocným méně nebezpečná, ale zároveň i výrazně méně produktivní. Konečně totality maoistické a polpotovské likvidovaly inteligenci způsobem, jaký nebyl vídán vžádném dosud známém diktátorském režimu.

Vraťme se však k Orwellově antinomii. Orwell nemohl počítat s tím, že totalitní stát nemůže dosáhnout dostatečně produktivního rozvoje vědy a techniky. Proto se technická vyspělost cenzurních a represivních orgánů „Oceánie" brání logice poznání. Mohly být „opravovány" opravdu všechny výtisky všech minulých vydání všech novin? Winstonu Smithovi stačila ostrá tužka a „paměťová díra". Kdo doručil nový text na správné místo do archivu každého okresu? Kdo konfiskoval texty staré a kontroloval jejich skartaci? Snad ne superpočítače?! Čím byly napájeny televizní obrazovky určené k odposlechu, když byly nezávislé na mizerném centrálním rozvodu elektřiny? Kdo je vyrobil? Snad ne automaty?! Kdo zajišťoval jejich distribuci a bezchybnou údržbu? (Na to může navazovat už hodně speciální otázka, byli-li tito údržbáři členy „vnitřní" či „vnější" strany nebo pouzí proletáři.) Jakým způsobem byly výsledky odposlechu archivovány a vyhodnocovány?

Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Každá z nich by mohla být námětem pro samostatné pokračování románu. Orwell zobrazil svou imaginací specifický svět, který by mohl politicky existovat, avšak jehož technická existence, a tudíž i reálná uskutečnitelnost nikdy nebude — a ani nemá schopnost stát se ničím jiným — nežli vždy a jedině fikcí.

Orwell-psycholog, ač je skromnější a nevystupuje tolik do popředí jako Orwell-mistr horroru, je z hlediska vypovídací schopnosti díla silnější a přesnější. Právě drobné, ale vlastní empirií získané postřehy jsou bezesporné a nadčasové. Zobrazují totiž taktické fígle jakékoliv politické moci, nikoliv nutně výlučně totalitní.