Osobní vyznání Mojmíra Trávníčka

Mojmír Trávníček: Skryté letokruhy.

Vsetín, Nakladatelství Dalibor Malina 2001.

Mojmír Trávníček (nar. 1931), literární kritik, autor monografií o Václavu Renčovi aJanu Čepovi, editor děl Čepových, Durychových, Zahradníčkových a dalších, hrdina českého samizdatu, doplnil svou literární činnost osobním vyznáním. V roce svých 70. narozenin vydal knihu vzpomínek Skryté letokruhy (Nakladatelství Dalibor Malina, Vsetín 2001; některé pasáže vyšly v minulých číslech Aluze); chtěl v ní především vyprávět osvých setkáních s literaturou a s literáty. Po jejím dopsání si ale uvědomil, jak se přiznává v úvodu, „že celá tato písemnost svědčí víc o mně a proti mně než o těch a pro ty, o nichž jsem chtěl psát s láskou a vděčností". (s. 7) — To vůbec nebude vadit, řekl jsem si hned po přečtení těchto slov. Mojmír Trávníček je totiž člověk tak skromný, že kdyby nenapsal tuto knížku vlastních vzpomínek, která aspoň mezi řádky vypovídá také o něm, neměli bychom žádný jeho slovesný portrét.

Trávníčkova kniha je tedy v první řadě neplánovaným autoportrétem skromného služebníka literatury a nenápadného průvodce jejích známých osobností. Autor stál po boku tolika spisovatelů takového významu, že by si ze svých kontaktů mohl snadno budovat image důležitého činitele, který každého znal a u všeho byl. Nic takového však v jeho vzpomínkách nenajdeme; ani hořké stížnosti, které by ovšem v jeho případě byly zcela oprávněné, že za komunistů nesměl studovat a akademicky působit; ani dodatečné vyřizování účtů za dávné křivdy, jak se to v memoárech dělává. Nahlížíme--li zde do soukromí několika literátů — Trávníček věnuje nejvíce prostoru svému přátelství s Františkem Křelinou a Bedřichem Fučíkem —, jsme svědky jak příkladné shovívavosti k jejich povahovým zvláštnostem, tak i potřebné kritičnosti vpravý čas. Trávníček se od mnoha „řadových" pracovníků literárního zákulisí lišil tím, že svěřené texty nejen opisoval, třídil a redigoval, ale také do nich viděl zevnitř jako interpret akritik. Proto v jeho knize působí zcela přirozeně, když třeba konstatuje výrazovou nevyrovnanost některých Křelinových textů nebo stereotypnost pozdních básní Františka Lazeckého. Podobně právem zasvěceného účastníka vstupuje do starého osobního sporu Ivana Slavíka s Bedřichem Fučíkem (s.92), případně neváhá nazvat Josefa Jelena „neblahým" a jeho dílo „škvárem" (s. 21). Nepočítáme-li poslední křiklavý případ, není těmito poznámkami nijak narušena ona láska a vděčnost, s níž chtěl psát o svých přátelích.

Dalším typickým rysem Trávníčkových vzpomínek je jeho pochopení pro tzv. okraj literatury čili pro literární zjevy tkvící svým významem a ohlasem v malých poměrech. Nejde o dodatečné křečovité přehodnocování „neprávem zapomenutých" a jejich zveličování jenom proto, že pocházeli z téhož zapadlého kraje. Je to jakési širší, celkovější a ovšem velkomyslnější vidění literárního světa a uznání hlubších souvislostí jeho centra a periferie. Sám Trávníček se přece pohybuje ve „vyšších patrech" písemnictví — na tom nic nemění ani jeho celoživotní trvalý pobyt na valašském venkově —, ale zároveň ve své knize konstatuje, že jeho ponětí o literatuře utvářeli též různí dopisovatelé kalendářů Vincentina či pábitelé typu Františka Smočka a Franty Krúpů, jejichž podivínské literární aktivity jsou zde líčeny sdecentním vtipem. Možná právě tato vnímavost pro věci zasuté a přehlížené uzpůsobila Trávníčka k tomu, že později učinil významné objevy ve sféře „velké" literatury — např. když doložil Čepův autorský podíl na známém pamfletu „Jiří Wolker po deseti letech" (1934).

A ještě jedna vzácnost v Trávníčkově knize stojí za zvláštní povšimnutí: je to jakési exaktní vysvětlení toho, jak se člověk stane čtenářem, milovníkem či znalcem literatury. To vysvětlení zajisté není nijak standardní, vžádných studiích o rozvoji čtenářství bychom ho nenašli a Trávníček sám ho podává víceméně jako individuální zážitek, ale řada vyspělých zájemců o literaturu by možná jeho platnost potvrdila. Podle Trávníčka tedy budoucí čtenář bývá v útlém věku zaujat čistě vnějšími jevy: vzhledem knížky, barvou obálky, tvarem písmen. A nejen zaujat, nýbrž téměř magneticky přitahován. Díky této vnější přitažlivosti pak vstupuje do vnitřního světa literatury. Sám Trávníček tuto teorii takto výslovně neformuluje; odvodil jsem si ji z jeho líčení toho, jak jako dítě sám bez pobízení kramařil ve školní knihovně nebo jak tajně odnášel z babiččina reterátu knížky určené k… Podobně přínosné jsou jeho postřehy v závěrečně kapitole, kdy vzpomíná už ne na osoby či na události, ale na jednotlivé verše, které ho magneticky přitáhly k dílu určitého básníka: ano, může to být jediný verš, na který člověku náhodou padne zrak a on se za něj přichytí jako za příslovečný háček k celému dílu…

Kdo se s Mojmírem Trávníčkem setkal jako se seriózním badatelem, zcela ponořeným do svých knih a papírů, bude příjemně překvapen vtipným stylem a jemnou ironií jeho knihy. Její dokumentární hodnota pak spočívá ve svědectví o těch partiích české literatury, které kdysi Zdeněk Rotrekl nazval její „skrytou tváří". Prostředí katolických literátů, z nichž mnozí byli léta nevinně vězněni, jistě nebylo uchráněno lidské nedokonalosti, osobních problémů a konfliktů. Trávníček takové nepříjemnosti nezatajuje ani neomlouvá. Na druhé straně zjeho knížky můžeme vyčíst, že není zvláštní důvod líčit zrovna tuto vrstvu umělců jako spolek bizarně smýšlejících škodlivých fanatiků, jak se to dodnes dělává. Trávníčkovo svědectví vyznívá jinak.

Karel Komárek