Kruh se uzavírá
(Nad předposledním svazkem Spisů Karla Poláčka)

Karel Poláček: Povídky, sloupky, fejetony.

Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2001.

A je to kruh velkolepý, k němuž těžko vsoučasnosti hledat analogii: od roku 1994 vydalo Nakladatelství Franze Kafky už devatenáctý z plánovaných dvaceti svazků Spisů Karla Poláčka, nemluvě o vynikající Mědílkově sedmisetstránkové Bibliografii Karla Poláčka, jíž uvedený počet vzrůstá ještě ojeden. Jak titul napovídá, obsahuje devatenáctý svazek podstatný výbor z Poláčkových žurnalistických a publicistických projevů, jež nezařadil do některého ze souborů jím samým vydávaných ani sám autor a jež se nedostaly ani do edic pozdějších. Dosavadní antologie, Z. K. Slabého Doktor Munory a jiní lidé (1965) a Metempsychóza čili Stěhování duší (1969), vycházely za zcela jiné společenské situace a byly sestavovány podle jiného, totiž tematického klíče. A tak až přítomné vydání ve Spisech zpřesňuje představy o osobě Poláčka novináře, šíři jeho zájmů, bohatství látek, tematických preferencích i o rozsahu jeho novinářské produktivity. Přitom editorka Zina Trochová v závěrečných poznámkách zdůrazňuje, že přítomný svazek je svou podstatou rovněž výběrový. Stranou zůstaly jednak ty práce, „které vůbec nejdou nad primární výpovědní úkol novinového zpravodajství či poskytování dílčích věcných informací," přičemž není rozhodující, „zda jde o rozsáhlejší texty, nebo pouze o několikařádkovou glosu a drobnou noticku a zda jde o texty autorsky signované". (s. 1104) Vynechána byla dále i dubia, tj. texty, u nichž je Poláčkovo autorství sporné, soudničky, jež tvoří samostatný, osmnáctý svazek Spisů, aprojevy vztahující se k Poláčkově osobě úže a bezprostředněji, jež naplní obsah dvacátého svazku s titulem Deník, korespondence, dokumenty.

Větší část svého života působil Karel Poláček jako novinový redaktor, avšak jeho příspěvky nebyly striktně vázány na periodikum, v němž byl právě zaměstnán. Pronikaly i jinam a jejich výčet, uvedený jak ve zmíněné Ediční poznámce, tak v rovněž připomenuté Bibliografii, je značný. Podepisoval je jednak jménem svým, jednak několika pseudonymy a zkratkami. V přítomném svazku jsou řazeny v chronologickém sledu a jejich počet výrazně přesahuje čtyři stovky. Jejich žánrová rozmanitost je bohatá, od denních zpráv přes entrefilety, causerie a fejetony ksoudničkám, povídkám atd., a právě tak bohatá je i jejich škála tematická, ačkoliv je v prvém plánu závislá především na každodennosti, prožívané zejména jako osobní konflikt se životním stereotypem, se světem zároveň neomezeně bohatým i nesnesitelně ritualizovaným. Odtud onen poněkud melancholický humor. Podněty stereotypů jsou si velmi často podobné, nejsou-li právě tytéž. To vysvětluje i dvojí, či dokonce vícerý žurnalistův návrat k látce i tématu (srov. fejetony „Bolení zubů" — s. 27n. a„Obolení zubů" — s. 649n., sloupky „Na plovárně" — s. 94n. a opět 479n., či řadu textů, reflektujících člověka v závislosti na proměnách ročních dob). Jakkoliv jde o žurnalistické projevy staré tři čtvrtě století, překvapují mnohdy svou aktuálností a navíc jednak potvrzují, že tu už všecko nejméně jednou bylo, jednak vyvracejí samu podstatu oprávněnosti ke steskům po starých dobrých, zlatých časech (srov. např. sloupek „Vlna láce" — s. 125n., „O nepřiměřené reklamě" — s. 876n., entrefilet „Školní knihy aneb Kdo tomu rozumí?" aj.):

„Tuhle jsem prohlížel v knihkupectví nynější školní knihy. Jsou o mnoho rozmanitější a pestřejší, než bývaly naše školní pomůcky. Mají barevné obrázky a hojně zábavných příběhů. Knihkupec se však mračil nad tou haldou knih a pravil: ,Pane, mně už jde z té školní literatury hlava kolem. Podívejte se. Tadyhle mám slabikáře vydání A aB. V některých školách se žádá A, v jiných B. Jaký je v nich rozdíl, nevím. Někde nemohou potřebovat ani jedno z nich a předpisují dětem Poupata od Kožíška. Domníváte-li se však, že jsou jenom jedna Poupata, pak se mýlíte. Jsou dvě vydání. Obě vyšla v roce 1929, ale jedno z nich má obrázky od Mudrunka, druhé je ilustrováno Fischerovou-Kvěchovou. Jedno stojí jedenáct Kč, druhé však z neznámých důvodů už čtrnáct Kč padesát haléřů. To jsou čítánky pro první třídu obecnou, vydané Státním nakladatelstvím. Kromě Státního nakladatelství vydala slabikáře také Unie. A to hned dvě vydání. Pro venkovské školy je slabikář U nás, městské děti mají jinou knížku. Nevím, proč by venkovské děti se musily učit jinak než městské. Jinak jsou úplně stejné až na to, že čítánka pro venkovské děti stojí 11 Kč apro městské děti 15 Kč padesát haléřů.

To jsou tedy slabikáře. V čítánkách pro vyšší třídy je zmatek ještě větší...‘" (s. 714—715)

Látkou Poláčkových textů bývá „psychologie drobných věcí" (entrefilet téhož titulu na s. 377n. aj.) a sociální signály projevů individua a jeho činností, mnohdy zcela triviální (např. „O balení" — s. 382n.), ať jde o„řeč těla" (držení těla, mimika, gestikulace apod.), ať zvláštní způsoby chování (např. „Sprosťáctví jako společenská forma" — s.743), či „řeč" civilizačních a kulturních atributů (klobouky, kapsy, kuřivo a kouření atd.). Přestože se struktura společnosti ajejích projevů za ta uplynulá desetiletí změnila, přesvědčuje autor každým slovem o výjimečném pozorovacím talentu, psychologických schopnostech a znalostech sociálních poměrů jako základu jeho aplikované sociální typologie.

Významným látkovým pramenem Poláčkova díla, projevy žurnalistické nevyjímaje, byly i zážitky z dětství a branné zkušenosti z míru i války, filmové i slovesné umění ikaždodenní jazyková praxe. Smyslem pro vytříbenost mluveného i psaného projevu, zájmem o marginální slovesné žánry („Píseň o slavném loupežníku Rinaldinovi" — s. 55n., či „Píseň o tom nejnovějším mordu" — s.198n. aj.) a nesmiřitelným postojem vůči mluvě všelijak nepřirozené, strojené a frázistické se Poláček čestně řadí k ostatním příslušníkům své generace, kteří často aktivně vstupovali do filologických diskusí. Poláčkův trvalý zájem a péče o „nástroj myšlení a dorozumění" (Fr. Trávníček) do takto naznačených historických souvislostí plynule zapadá. Výrazněji se v těchto textech profilují tři okruhy: obecně úvahový (např. entrefilet „Utrpení jazyka" — s.464n., sloupek „Pane rado, já vám nelhu!" — s. 693n. aj.), etymologický (interpretace ustálených rčení a úsloví, např. „Kůl v plotě" — s.230n., „Platil jako mourovatý" — s.1038n., podruhé 1041n. aj.) a sémantický (např. „,Vzláště jemné Vůřtičky‘" — s. 88n., „O uvozovkách" — s. 267n., „Tři tečky" — s. 276n. aj.). Všecky tři spojuje autorovo satirické nazírání a rezistence vůči frázi. Poláček však dokázal vtipně reagovat i na podněty méně závažné, zdánlivě fádní a studené, objevit je v nečekaných souvislostech a vztazích a prohřát svým nezaměnitelným humorem. Jako příklad může posloužit entrefilet o rubrice ztrát a nálezů v brněnské mutaci Lidových novin pod titulem „Poctivé Brno":

„...Tato rubrika vykazuje vždycky veliký počet všelijakých předmětů, které jedna část brněnských obyvatel během dne poztrácela a druhá nalezla a na policii donesla. Neprávem bychom soudili z tohoto výpočtu ztracených předmětů na lehkomyslnost Brněnských, kteří věnují nedostatečnou pozornost a péči svému majetku. Nikoliv: brněnský národ není bezstarostnější, nedbalejší i bezhlavější například Pražanů. V Praze se přece také ztrácejí věci, avšak Pražák zdvihnuv nějaký předmět, o kterém by právem mohl souditi, že mu nepatří, klidně jej zastrčí do kapsy a jde svou cestou... Brňák nalezne domovský list, holičský abonentní lístek, vysvědčení zachovalosti, klíč od domu i všelijaké jiné věci a všecko odevzdá. Jsou i případy, že poctivě přihlásil u policie i menší částku peněz. Tuhle jsme dokonce četli, že se v elektrice nalezl maličký Brňáček v peřince; i ten byl nálezcem na policii deponován. Možno souditi, že se ho matka chtěla zbaviti, aby mohla opět slouti poctivou. Tak veliký je v Brně fanatismus poctivosti! Nedivme se pak, že byla v tomto městě zřízena nejvyšší soudní instance…" (s. 67—68)

Poláčkův humor sice úspěšně odolal zubu času a neubral nic ani na přesnosti směru jeho kritiky. Čas však podstatně změnil některé reálie jeho současnosti (entrefilet „Omístech vzdálených" — s. 314n.), takže ji bez pardonu navždy proměnil v minulost. To je významný, a snad i nedosti zdůrazňovaný rys antologie, její hodnota dokumentární, jejíž podíl bude v plynutí proudu času narůstat. Asi tak, jako bude narůstat význam činu Nakladatelství Franze Kafky. Vždyť přece: kruh se uzavírá.

Petr Hora