Kultivovaně nevzrušivý příběh kacíře

José Jiménez Lozano: Podobenství a nápovědi rabiho Izáka ben Jehudy.

Přeložil Jiří Kasl. Brno, Nakladatelství L. Marek 2000.

Španělský spisovatel José Jiménez Lozano podává ve své knize Podobenství a nápovědi rabiho Izáka ben Jehudy (1325—1402) obraz originálního myšlenkového dědictví židovské komunity na Pyrenejském poloostrově, jejíž existence už dnes patří minulosti. Ostatně — ve své předmluvě píše Josef Forbelský osoučasné španělské kultuře jako osyntéze tří historických proudů: křesťanského, muslimského a právě judaistického. Trojice velkých monoteistických náboženství se v této oblasti dostala do úzkého kontaktu, a třebaže konkurenční boj nakonec přežilo jen jedno z nich (samozřejmě často za cenu mimořádné brutality), potlačené myšlenky zůstávají dosud ve spodních proudech vědomí — a snad i to je důvodem, proč na nás španělská kultura ve svých vrcholných projevech působí nezvyklým, někdy až neevropským dojmem.

Izák ben Jehuda je v knize prezentován jako skutečná historická postava, ovšem informace o jeho životě jsou dosti kusé. Jako mnoho jiných myslitelů prožil existenci outsidera; živil se jako podomní obchodník, často přicházel do styku s nejspodnějšími vrstvami tehdejší společnosti. Jeho životní příběh, jak ho představuje Lozano, nabízí mnohé analogie s Ježíšem, od zázračného zrození přes konflikty se světskou mocí až po mučednickou smrt. Jeho originální názory místy připomínají orientální mudrce a jejich zálibu v paradoxech a ironii, svět je podáván jako místo věčného zápasu člověka sBohem. Současníci ben Jehudovu koncepci přijímali se značným odporem a nakonec ho v Kolíně nad Rýnem ukamenovali — kronikář podotýká, že tato událost se stala základem nebývalé svornosti mezi křesťany aŽidy v tomto městě, autority obou církví si totiž uvědomily, že v tomto případě jsou na jedné lodi, neboť jejich monopol na pravdu je narušován podvratným lidským intelektem. Rabi Izák mnohdy předjímal moderní deismus svými výklady o bezmocném Bohu, který ztratil veškerý vliv na pozemské záležitosti — právě proto je ho ovšem nutno milovat, protože zbožnost logicky musí být nezištná. Nabízí se otázka, zda vtěchto pasážích autor poněkud nefabuloval a nedopustil se občasných anachronismů (a je-li jeho kniha míněna jako mystifikace, usvědčuje se tedy v těchto místech znedůslednosti). V jednom z Izákových apokryfů například stavitelé babylonské věže vystoupí až do nebes, kde však nenajdou nic, co by odpovídalo jejich představě o božství; je tam jenom kříž... (Existovalo vůbec ve starém Babyloně ukřižování — a i kdyby, co má tato symbolika společného se starozákonním příběhem?)

Talmudické texty mají vedle náboženské i značnou literární a filozofickou hodnotu („Hospodinův hněv trvá přesně jeden 58 588. díl hodiny, a kdyby trval o jednu tisícinu více, svět by to nevydržel a byl by zničen třpytem jeho pohledu," dočteme se mimo jiné v Lozanově knize) a z této tradice čerpalo i hodně nekonvenčních individualit. Upozornit na tuto skutečnost je jistě chvályhodné, nicméně Lozano nepíše historický traktát, ale beletrii a je nutno říci, že v tomto směru vyvolává výsledek jeho snažení spíše rozpaky. Autorovi se vlastně nedá nic zvláštního vytknout — jednotlivé epizody z rabínova života zpracoval umně, se smyslem pro dobové reálie. Přesto však vpozadí zůstává stín Isaaca Bashevise Singera či Šmuela Josefa Agnona, kteří zpracovali podobné téma — autoritativní starozákonní tradice a zoufalá snaha individua najít v jejím rámci svůj životní prostor — podstatně dříve a Lozano k tomu vlastně nic nového nepřidává. Kniha má několik velmi silných míst (jako je třeba příběh rabiho manželství s Ajšou), celkově však převládá dojem jakési fragmentárnosti a nedořečenosti, hlavní hrdina ani nepůsobí jako postava z masa a kostí. Kázání Izáka ben Jehudy jsou podávána stylem, jemuž filmaři přezdívají „mluvící hlavy", bez autorského ozvláštnění či stanoviska. Krutost středověkých křesťanů vůči Židům je obecně známým historickým faktem; Lozano ji podává v několika karatelsky jednoznačných obrazech, nicméně chybějí obecnější vývody ozdrojích lidské krutosti jako takové, otom, proč obvykle vzbuzuje jakákoli odlišnost takovou iracionální nenávist.

Autor píše kultivovaným a poetickým stylem, který místy upomíná na kvality jiného stylu typického pro hispánskou oblast, magického realismu — avšak právě jenom upomíná, aniž by přidával něco vlastního. Vpředmluvě se píše o „biblickém magičnu" a nacházejí se paralely s obrazy Marca Chagalla (ty byly ostatně použity i jako ilustrace ke knize). Jenomže to všechno působí jako odvozenina, až příliš vázaná na tradici a na zakořeněné zjednodušené představy o židovství. Podobný dojem evokuje připomenutí, že v pozůstalosti Franze Kafky se našly písemnosti odkazující právě k Izáku bin Jehudovi… Jistěže — nic proti Kafkovi nebo Chagallovi, nicméně to všechno působí jako kalkulace se zaklínadly, která na určitou část intelektuálního publika zapůsobí bez rizika. Lozanova kniha jako by byla účelem sama sobě a komunikace se čtenářem se jaksi ne a ne dostavit. Příčina snad může být i v tom, že svět ortodoxního judaismu byl svou bezvýhradnou koncentrací na Boha výjimečný ive středověku; pro současného člověka je už velmi těžké najít s tímto světem jakýkoli společný jmenovatel. José Jiménez Lozano ustoupil coby autorský subjekt do pozadí; bohužel tím ztížil komunikaci mezi čtenářem a příběhem Izáka ben Jehudy.

Snaha připomenout osobnost originálního myslitele, který byl coby jinověrec odsouzen k zapomenutí, je nepochybně sympatická. Žánr biblického apokryfu však není zdaleka novinkou a úvahy rabiho Izáka nepůsobí na současného čtenáře až tak provokativně, aby se dala koncepce knihy založit jenom na nich. Celek tak působí spíše dojmem skici, která slíbila více, než mohla splnit.

Jakub Grombíř