Normativita a neurčitost
(Ke kritickým poznámkám Tomáše Marvana)

Petr Koťátko

V Aluzi 1/2001 se Tomáš Marvan (dále jen „Tomáš") vrátil k mé knize Význam a komunikace (Praha, Filosofia 1998; dále jen „má kniha"). Jeho námitky považuji za vesměs oprávněné, a navíc inspirativní: v mé odpovědi tedy nepůjde ani tak o polemiku, jako spíš o pokus navázat na Tomášovy poznámky adodatečně napravit některé chyby či opomenutí, na něž mě upozornil.

Nejzávažnější námitka se týká Quineovy teze o neurčitosti překladu, která je vyústěním jeho úvah o radikálním překladu, tj. o problémech, které před námi vyvstanou, pokoušíme-li se od základů rekonstruovat zcela neznámý jazyk nějakého společenství (analýza těchto problémů představuje Quineův specifický způsob, jak přistupovat kzákladním otázkám teorie významu). S Tomášovým výkladem Quineovy teze vcelku souhlasím. Oba samozřejmě konstatujeme to, co je notoricky známo (já na s. 230, Tomáš na s. 162), totiž že evidenční báze překladatele, jíž je chování mluvčích a jeho pozorovatelné okolnosti, bude podle Quinea vždy ve stejné míře slučitelná s různými komplexními systémy překladu („překladovými příručkami"). To znamená, že samotný poukaz na evidenci nemůže rozhodnout soutěž mezi alternativními překlady (neeliminuje všechny „překladové příručky" až na jednu). Na jednom místě jsem na to chtěl zkráceně odkázat zmínkou o „neschopnosti radikálního překladatele rozhodnout se pro určitý překlad" (s. 231) — ale uznávám, že to je typický příklad odbyté formulace, která může vzbudit dojem, že překladatel se vurčité fázi nutně musí „zaseknout". Měl jsem samozřejmě říci „neschopnost rozhodnout se na čistě behaviorální bázi" (hned vdalší větě snad zkreslující vyznění své formulace přece jen trochu oslabuji, když připomínám, že quineovskou neurčitostí překladu se myslí jeho „nedourčenost behaviorální evidencí"). Souhlasím s Tomášem, že quineovský překladatel se reálně musí rozhodnout a že jde jen o to, že se stejným oprávněním by mohl volit i jinak. Samozřejmě souhlasím i s tím, že rozhodnutí pro určitý systém překladu musí být konsekventní (nemůžeme přebíhat ad hoc od jedné „překladové příručky" k druhé), ale zároveň tady vidím zásadní problémy: platí-li neurčitost i uvnitř mého vlastního jazyka (přejdeme-li od teze o neurčitosti překladu ktezi o neurčitosti významu, jak to původně učinil Quine), není jasné, kde vezmu prostředky pro rozlišení alternativních překladů a pro fixaci jednoho (jako toho, který volím). A uplatníme-li zde wittgensteinovsko-kripkeovské skeptické úvahy o jednání podle pravidla (v citované knize se tím zabývám vkap. B/VI), není zřejmé, co rozhoduje otom, zda v interpretaci jednotlivých promluv zachovávám původní volbu překladové příručky, nebo se od ní odchýlím. Tyto problémy přede mnou nevyvstanou, spolehnu-li se „nekriticky" na svůj smysl pro kontinuitu (zejména pro to, co to znamená „pokračovat stejným způsobem"), na osvojené způsoby vyhodnocování evidence, principy identifikace a reidentifikace předmětů či situací a na další součásti své výbavy, které snad můžeme zahrnout pod Wittgensteinův pojem „životní formy" („form of life"): pak ale odpadne i quineovská neurčitost překladu. To je jeden z hlavních bodů mé úvahy oneurčitosti v Quineově smyslu, na niž Tomáš polemicky odkazuje. (K problémům spojeným s Quineovou verzí teze o neurčitosti viz zvláště stať Donalda Davidsona „The Inscrutability of Reference". In: týž: Inquiries into Truth and Interpretation. Oxford, Oxford UP 1985.) Tomáš se zmiňuje o známé analogii, k níž sahá Davidson, když chce zdůraznit, že quineovská neurčitost nepředstavuje pro interpreta fatální problém: rozdíl mezi alternativními překlady srovnává sudáním hodnoty nějaké veličiny v různých jednotkách (teploty ve stupních Celsia nebo Fahrenheita, délky v kilometrech či mílích atd.). To zní přesvědčivě, může to však také vzbudit dojem, že neurčitost překladu či reference (pro stručnost je zde shrnuji do jedné kategorie) je banalita, o níž se nadělalo zbytečně mnoho řečí. Navíc zde vyvstává problém, o kterém jsem mluvil před chvílí: co to znamená zvolit určitou měrnou soustavu, vztáhneme-li neurčitost ina náš vlastní jazyk?

Podívejme se aspoň na jednu demonstraci neurčitosti, založenou na Quineově ideji „zástupných funkcí" (v češtině viz Quine, Willard Van Orman: Hledání pravdy. Přel. Jaroslav Peregrin. Praha, Herrmann & synové 1994, § 12, 13; následující jednoduchý příklad ovšem přejímám — pro jeho borgesovský půvab — z výše citované Davidsonovy stati): Mějme interpretační teorii T1, v níž všem jménům (a dalším singulárním termínům) jazyka L přiřazujeme určité objekty a všem predikátům třídy takových objektů. Předpokládejme, že naše teorie je uspokojivá v tom smyslu, že tato referenční schémata spolu s naší rekonstrukcí struktury jazyka L nám umožňují určit pravdivostní podmínky všech (indikativních) vět jazyka L způsobem, který je slučitelný s dostupnou evidencí: jinými slovy, máme všechny důvody se domnívat, že výsledná určení pravdivostních podmínek jednotlivých vět se kryjí sokolnostmi, za nichž uživatelé L považují tyto věty za pravdivé. Přesně stejnou oporu vbehaviorální evidenci však bude mít i alternativní interpretační teorie T2, kterou získáme, když referenty jmen a extenze predikátů nahradíme nějakými koreláty, učiníme-li tak systematickým způsobem, vněmž se jednotlivé substituce navzájem kompenzují (takže pravdivostní podmínky vět zůstanou zachovány). Omezme se na fyzické objekty, předpokládejme, že každý má svůj stín a uvažujme o této jednoduché permutaci: jestliže vT1 jméno referuje kobjektu x, referuje vT2 ke stínu objektu x, a jestliže v T1 je predikát pravdivě aplikovatelný na každou věc, která je P, je v T2 pravdivě aplikovatelný na stín každé takové věci. Pak jestliže podle T1 je nějaká věta pravdivá právě tehdy, když Jan je sňatkový podvodník, je podle T2 tatáž věta pravdivá právě tehdy, když Janův stín je stínem sňatkového podvodníka. Tyto pravdivostní podmínky jsou samozřejmě ekvivalentní: je-li tedy první interpretace ve shodě s behaviorální evidencí, platí to přesně ve stejné míře iodruhé interpretaci. Zobecníme-li to na vztah mezi teoriemi T1 a T2, musíme konstatovat, že mezi nimi nelze rozhodnout na čistě behaviorální bázi; zároveň se snad shodneme, že rozdíl mezi T1 a T2 je přesto zásadní, přikládáme-li jim aspirace teorie významu, které dalece přesahují nárok na extenzionálně správné vymezení pravdivostních podmínek.

Dejme tomu, že pro jazyk L nějakého společenství zvolíme teorii T2 jako adekvátní nástroj interpretace jazykového chování jeho členů, se všemi implikacemi pro výklad mimojazykového chování (předpokládáme-li, že chování každého uživatele L vykazuje elementární jednotu) a se všemi implikacemi pro způsoby, jakými uživatelům L připisujeme přesvědčení, záměry či přání (předpokládáme-li spolu s Davidsonem souvislost mezi postoji mluvčích a významy jejich promluv). Vytváříme tak obraz společenství, které se liší od našeho mnohem podstatněji, než se liší ti, kdo měří teplotu podle Celsia, od těch, kdo ji měří podle Fahrenheita. Zatímco my udělujeme jména lidem, zvířatům či věcem, oni pojmenovávají jejich stíny; tam, kde my predikujeme vlastnosti věcem identifikovaným (více či méně) přímo, oni je připisují věcem jakožto nositelům (primárně identifikovaných) stínů; zatímco my lovíme zajíce jako potenciální pečeně, oni loví chlupaté vrhače stínů jako potenciální pečené vrhače stínů. Nemáme-li zvláštní důvod k domněnce, že v ontologii uživatelů L hrají stíny tak zásadní roli, nemáme-li zvláštní důvod pochybovat o tom, že výstižně charakterizujeme jejich postoje, když říkáme, že X má rád zajíce, a že výstižně popisujeme jejich chování, když užíváme obraty typu „X loví zajíce", jinými slovy, není-li tady nic, co by nás nutilo předpokládat, že uživatelé L se od nás v těchto ohledech zásadně liší (že jejich postoje, promluvy i mimojazykové chování se odehrávají v říši stínů), nemá smysl odchylovat se od našeho běžného způsobu vyhodnocování promluv natolik, že budeme stínům připisovat roli výlučných referentů jmen a třídám stínů roli výlučných extenzí predikátů. Právě tak je to sdalšími známými příklady: není-li tady nic, co by nás nutilo předpokládat, že postoje ipromluvy uživatelů L se nevztahují ke konkrétním individuím, ale k univerzu minus konkrétní individua (tj. k doplňkovým třídám individuí; viz k tomu Hledání pravdy, § 13), nebo že se nevztahují k jednotlivým zajícům, ale k prostoru, který zaujímají (případně kjejich neodděleným částem, časovým instancím atd.; viz Word and Object, kap. II), nejsou interpretační schémata přisuzující těmto více či méně bizarním entitám privilegovanou roli v určování významů promluv nic než artistní konstrukce: na tom nic nemění ani fakt, že jsou slučitelné s behaviorální evidencí a v tomto smyslu přípustné. (Srov. Hledání pravdy, s. 42.)

Vraťme se k davidsonovské ideji teorie významu budované pro jednotlivé jazyky podle vzoru Tarského teorie pravdy. Mějme teorii pro jazyk L, která každé větě L přiřazuje pravdivostní podmínky, a to způsobem, který je extenzionálně adekvátní v tom smyslu, že uživatelé L skutečně považují jednotlivé věty za pravdivé tehdy a jen tehdy, když nastávají podmínky vymezené teorií. Jak ukázali různí autoři a jak konstatoval sám Davidson, tento fakt ještě teorii pravdy nezaručuje status teorie významu (srov. stati J. Fostera a B. Loara a úvod editorů ve sborníku G. Evans — J. McDowell (vyd.): Truth and Meaning. Oxford, Oxford UP 1976; viz též Davidsonovu stať „Reply to Foster" ve výše citované Davidsonově knize). Teorém typu „,Its raining‘ je pravda tehdy a jen tehdy, když prší a Salieri otrávil Mozarta nebo Salieri neotrávil Mozarta" je jistě slučitelný s veškerou dostupnou evidencí o tom, za jakých podmínek uznávají uživatelé angličtiny za pravdivou větu „Its raining.". Evidentně nám ale nepodává její adekvátní interpretaci: to ukazuje, jak velká je distance mezi specifikací pravdivostních podmínek a určením významu. Naděje, že by formální restrikce uvalené na teorii pravdy vyloučily teorémy tohoto typu, se ukázaly liché. Davidson amnozí jiní jsou přesvědčeni, že teorie pravdy si může dělat nárok na status teorie významu jen v rámci širokého interpretačního projektu, v němž slaďujeme sémantické hypotézy (o pravdivostních podmínkách promluv) s psychologickými hypotézami (o postojích mluvčích) tak, abychom porozuměli komplexnímu jazykovému i mimojazykovému chování mluvčích. V tomto rámci je vzdálenost mezi pojmem pravdy a pojmem významu překlenuta za účinné pomoci psychologických pojmů, jako jsou přesvědčení azáměr.

Pokud jde o skepsi ve věci „jednání podle pravidla" („rule-following"), Tomáš poukazuje na mé přiznání, že „nevím, jak skeptikovi uspokojivě odpovědět". Něco podobného vknize skutečně říkám, a to v kontextu, který bych rád stručně reprodukoval. Skeptikovi můžeme samozřejmě odpovědět, že jeho pozice je sebedestruktivní, a to tím nejbanálnějším způsobem: je-li důsledkem jeho argumentace to, že nelze zafixovat žádné principy, které by mohly determinovat významy promluv, není jasné, jak může zároveň doufat, že nám říká něco určitého; jeho pokus vyložit své skeptické stanovisko je tedy ze své podstaty inkoherentní. Je ale rozdíl mezi tímto konstatováním a schopností ukázat — tváří v tvář skeptickým argumentům — zdroj určitosti a závaznosti principů determinujících významy promluv. Jinými slovy, je rozdíl mezi znemožněním skeptika a překonáním skepse. Ukážeme-li (cestou reductio ad absurdum), že na jistých skeptických argumentech nelze založit udržitelnou pozici, nepřestává tím platit, že tyto argumenty přesně vyznačují mezeru v naší schopnosti zdůvodnit principy, na něž se spoléháme. K tomu bychom museli odhalit chybu v předpokladech či konstrukci těchto argumentů, což je něco jiného než poukázat na jejich destruktivní důsledky. V knize přiznávám, že nevidím jiné východisko než přijmout to, co se běžně označuje jako wittgensteinovské řešení: předpokládat, že oadekvátním způsobu uplatnění pravidel ainterpretace promluv rozhodují v poslední instanci naše návyky zabudované ve sdílené formě života. Zároveň ale připouštím, že to znamená zavřít oči před skeptickou výzvou, protože ani určitost našich návyků asdílení formy života nejsou imunní vůči skeptické argumentaci.

Konečně, Tomáš právem konstatuje, že „nechávám mnoho důležitých otázek otevřených, případně se jich ani nedotýkám"; dokumentuje to těmito slovy: „Čtenáře by především zajímalo, jak k ustavení norem vnějaké jazykové komunitě vůbec dochází, které principy takové ustavení umožňují; chtěl by vědět, jak normativita v praxi funguje a jak si účastníci veřejného diskurzu normativní postoje osvojují." Čtenáři, kterého zajímá právě tohle, musím především přiznat, že se zaměřuje na to nejpodstatnější; potom ho odkážu na kap. B III, a zčásti ikap. B II své knihy, kde se o tom pokouším něco říci. Zabývám se tam způsobem, jakým Lewis vykládá funkci a relativní stabilitu jazykových konvencí a jakým Grice a Schiffer (mohli bychom přidat ještě Strawsona) vykládají vývoj od promluv s komunikativní funkcí ad hoc k fixaci konvenčních významů jazykových výrazů. Konstatuji tam, že v těchto případech přísně vzato nejde ovznik principů s normativní silou, ale ovznik pravidelností udržovaných sdíleným věděním, vzájemným očekáváním a obecným sklonem ke konformitě (jako nejbezpečnější cestě kdosažení našich běžných cílů). Hned ale dodávám, že přechod od těchto pravidelností k normativitě je velmi plynulý apřirozený: ustaví-li se v nějaké komunitě pravidelnosti právě uvedeného druhu a závisí-li na nich důležité společenské funkce, lze jistě předpokládat, že jejich porušování bude hodnoceno (a sankcionováno) jako nepatřičné nebo přímo nepřípustné. V této souvislosti je důležité striktně rozlišit několik věcí:

/1/ tvrzení, že jisté typy pravidelností (odlišující se od jiných právě uvedeným způsobem fixace) snadno nabývají normativní síly;

/2/ tvrzení, že normativní soudy lze odvodit ze soudů nenormativních (popisných);

/3/ tvrzení, že normativní platnost nějakého institucionálního faktu (např. faktu, že promluva X znamená p) je determinována aktuálními postoji osob, které jsou v tomto faktu angažovány (např. intencemi a přesvědčeními mluvčího nebo adresáta);

/4/ tvrzení, že v determinaci významu promluvy mohou hrát relevantní roli hypotézy o intencích mluvčího;

/5/ tvrzení, že chceme-li vyložit platnost normativních principů v nějakém společenství, neobejdeme se bez referencí k přesvědčením, dispozicím, preferencím atd. jeho příslušníků.

Před chvílí jsem se přihlásil k tvrzení /1/, aniž bych je chtěl vydávat za filozoficky fundamentální výklad normativity: v knížce se jen snažím ukázat, že rozvineme-li poněkud Griceův či Schifferův výklad vzniku standardního významu a připojíme-li intuitivně přijatelnou tezi /1/, normativita jazykových konvencí nebude v našem výkladu fungování jazyka „viset ve vzduchu". K tvrzení /2/ (které, jak známo, rozhodně odmítl David Hume) se v knize nevyjadřuji. Tvrzení /3/ odmítám (spolu s Tomášem, jak čtu na s.162), v rámci svého kritického postoje kodvozování významu promluvy z aktuálních postojů mluvčího či adresáta. To mi nebrání přijmout tvrzení /4/: domnívám se, že teorie významu musí respektovat fakt, že v rozsáhlých sférách komunikace jde o to identifikovat záměr mluvčího spíše než určit, jak se promluva „počítá" podle jazykových konvencí. Vknize proto navrhuji připustit mezi legitimní principy determinace významů promluv itento: propoziční obsah a výpovědní sílu promluvy určuje komunikativní intence, kterou jsme oprávněni připsat mluvčímu podle společenských standardů racionálního připisování postojů jiným osobám. Tento princip nemá nic společného s rigidním intencionalismem ve smyslu tvrzení /3/ (aneměl by být zaměňován ani s tím, co se vteorii literární interpretace označuje jako „hypotetický intencionalismus"). K tvrzení /5/ se v knize hlásím: snad je to zřejmé už z toho, co jsem řekl výše o svém vztahu k Lewisovu, Griceovu aSchifferovu pojetí konvenčního významu. Kromě hypotézy o nadpozemském původu norem, která mě neuspokojuje, nevidím ktezi /5/ žádnou alternativu. Fatální problém, s nímž se podle mě musí vyrovnat normativní pojetí významu, jsem popsal výše: jak vyložit normativní sílu jakýchkoli principů tváří v tvář wittgensteinovsko-kripkeovským úvahám o jednání podle pravidla. Obecně vzato, normativní pojetí významu je velmi rozšířená pozice a může mít dvojí podobu: buď budeme normativitu jazykových pravidel a jejich relevanci pro určování významu promluv prostě předpokládat, nebo si obojí postavíme jako hypotézu, která se musí konfrontovat s výzvami právě uvedeného druhu. Tomáš mi snad přizná, že jsem se dal druhou cestou.

Měl jsem dojem, že moje posedlost vymezováním pojmů (kulminující ve slovníčku na konci knihy) a moje záliba v citacích aodkazech (která si vyžádala ke dvěma stům poznámek) přesáhla únosnou míru a musí čtenáře odpuzovat. Tomáš mou obavu rozptýlil: naopak se zdá, že podle jeho měřítek je moje obsese příliš lehká. Bezpochyby má pravdu, když říká, že zmiňuji-li se (byť jen okrajově) o antirealismu jako obecné filozofické pozici, měl jsem tento termín vyložit, a je na místě, když mé opomenutí napravuje. Ale moje zmínka o antirealismu v teorii významu (s. 129, pozn. 3) přece jen nezůstává zcela bez vysvětlení: charakterizuji ho tam jako pozici, podle níž věty vypovídající o významech nemají pravdivostní podmínky, ale nanejvýš podmínky oprávněného asertivního užití („assertibility conditions").

Další Tomášova poznámka se týká explicitních performativních vět, tj. vět s performativním slovesem, které je (typicky) vprvní osobě indikativu prézentu aktiva, např.: „Slibuji, že přijdu." Austin chápal performativní sloveso v těchto kontextech jako indikátor výpovědní síly fungující v podstatě stejně jako jiné indikátory (např. slovesný způsob nebo slovosled). Tato interpretace dnes ustoupila „systematickému" sémantickému pojetí, v němž se příspěvek performativního slovesa pro význam věty apromluvy posuzuje podle stejných pravidel jako v případě jiných sloves. Zvláštní funkce performativních sloves v uvedeném tvaru se nechápe jako sémantická, ale pragmatická charakteristika, zachytitelná pomocí pojmu nepřímých mluvních aktů: užitím věty „Slibuji, že přijdu." tedy doslova tvrdím (či deklaruji), že slibuji, že přijdu, aprostřednictvím tohoto aktu (v Searlově verzi: prostřednictvím sebeverifikující povahy takového aktu) zároveň vykonávám slib, že přijdu. Není tak úplně pravda, že se otom v mé knize mluví, „aniž je uveden nějaký odkaz na odbornou literaturu" (s.162): na s. 75, k níž Tomáš Marvan referuje, odkazuji na „zlomovou" stať, v níž se Searle přiklání ktomuto stanovisku (zatímco předtím byl nejvýznamnějším zastáncem pojetí austinovského). Jde o článek „How Performatives Work". Linguistics and Philosophy, sv.12, 1989. Austinovský výklad předtím — v polemice se Searlem — radikálně odmítl Dennis Stampe ve své vlivné stati „Meaning and Truth in the Theory of Speech Acts". In: P. Cole — J. L. Morgan (vyd.): Syntax and Semantics, sv. 3. New York — San Francisco — London, Academic Press 1975; obšírnou argumentaci ve prospěch „standardního sémantického pojetí" a četné odkazy na literaturu najde čtenář v knize F. Récanatiho Meaning and Force. Cambridge, Cambridge UP 1987, část I, II, III. Tím snad vyrovnávám deficit, na nějž poukázal Tomáš; na svou omluvu dodávám, že obhajoba mého chápání mluvních aktů by byla jednodušší, kdybych mohl setrvat uaustinovského výkladu performativ: poukazuji--li tedy na to, že toto pojetí bylo převážně opuštěno, poněkud si tím komplikuji situaci (srov. kap. II/2/e).