První dva svazky edice
Utváření Evropy

Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství.

Přeložil Alexej Klusák. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001.

Josep Fontana: Evropa před zrcadlem.

Přeložil Jiří Kasl. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001.

„Utváření Evropy" — tak zní název edice, kterou nyní zpřístupňuje českému čtenáři Nakladatelství Lidové noviny. V době, kdy se téma Evropy stává obsedantním tématem politiků, žurnalistů, ideologů, viziologů a stavitelů jediných správných cest, se spojilo pět velkých evropských nakladatelství, aby založením společné edice a za přispění mnoha odborníků mohla položit lepší základy pro diskusi o budoucnosti a osudu Evropy. Záštity nad touto edicí se chopil francouzský historik Jacques Le Goff, který všem jejím svazkům předesílá předmluvu, v níž praví: „Evropa nám vyrůstá před očima. Ato je velkou nadějí. K jejímu naplnění však dojde pouze tehdy, nepřipravíme-li ji o její dějiny." Představením těchto dějin a jejich porozuměním „v celosvětovém kontextu" má být právě předkládaná edice; cílem celého podniku je podle Le Goffa přispět k zodpovězení typicky evropské otázky — Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Náplň edice netvoří pouze čistě historická pojednání, ale i zkoumání duchovních dějin Evropy, jak dosvědčují např. knihy U. Eca Hledání dokonalého jazyka nebo P. Rossiho Zrození moderní vědy v Evropě.

Evropa osvícenců

Prvním svazkem edice Utváření Evropy je kniha německého historika Ulricha Im Hofa Evropa a osvícenství (Das Europa der Aufklärung, původně München 1993). Text je rozdělen do devíti částí a Im Hof se v něm pokouší o co možná nejširší pohled na různé aspekty života a kultury evropské společnosti v 18. století.

Po obecném úvodu nazvaném Doba přichází část Společnost v přerodu, v níž Im Hof líčí poměry v evropských panovnických dynastiích a život u dvorů. Zajímavý je pokus osociologickou analýzu postavení jednotlivých společenských vrstev — tradiční i úřednické šlechty, duchovenstva, městského obyvatelstva, obchodníků, řemeslníků, zemědělců anakonec i nejnižších vrstev společnosti: domkářů a námezdních sil. V třetí části Evropa a evropské státy líčí Im Hof politickou situaci na starém kontinentu ve zkoumané epoše. Čtvrtá část, vhodně nazvaná Protagonisté osvícenství, popisuje činnost učených společností, akademií, salonů, čtenářských a všeobecně prospěšných spolků, zemědělsko-hospodářských sdružení, zednářů — líčí tedy celé institucionální zázemí usilovné snahy urychlit pokrok a probudit dosud neosvícené masy. Pátá část Utopie areforma se zabývá především představením velkých osvícenských iluzí o podobě budoucí společnosti, jako byla představa přirozeného a rozumného křesťanství, idea přirozeného práva a lidských práv, idea osvíceného absolutismu, idea vědami udržovaného pokroku či idea výchovy jako vhodného prostředku buzení ospalých myslí. V další krátké části Okno do širokého světa se Im Hof pokouší alespoň nastínit vztah osvícených Evropanů k jiným kulturám. V sedmé části Emancipace je probírána především emancipace Židů a diskuse o emancipaci žen, na něž bylo 18. století bohaté. Osmá část se věnuje problematice radikalizovaného osvícenství a zejména reakci tradičních společenských a politických struktur na přehnané nároky příliš horlivých osvícenců, která se částečně odrazila i ve vzniku romantického hnutí. V poslední části se pojednává odůsledcích osvícenství pro další století: okontrastu mezi osvícenským kosmopolitismem a nacionalismem 19. století a o vztahu mezi osvícenstvím a revolucemi.

Im Hof zjevně usiluje o to, aby práce nepůsobila suchopárně, a proto se snaží knihu protkat konkrétními příklady: osudy a postřehy konkrétních lidí (s. 166) nebo popisy činnosti konkrétních institucí (např. s. 117—120). Ovšem právě dlouhé citace a podrobná líčení, která mají navodit atmosféru osobního dojmu, působí poněkud nudně, nezajímavě a zejména sterilně, protože nemají žádnou jinou než ilustrační funkci. Proti těmto zdlouhavým popisům stojí v ostrém kontrastu výčty jmen osob či názvů institucí (s. 126n.) nebo knih (133n., 193n.), které nevypovídají o ničem jiném než o mnohosti a rozšíření daného jevu. Jindy je zase výklad záplavy informací a dosti komplikovaných souvislostí podán ve zkratce, jaká je vlastní spíš slovníkovému heslu. (s. 76n.) Pokaždé je však přítomná patrná snaha po úplném vyčerpání tématu, byť by to bylo za cenu zkratkovitosti nebo dokonce pouhého výčtu: nic nesmí být ponecháno stranou, zachycen musí být sumární celek. Jako by metodologická výzbroj osvícenství pronikala i do Im Hofova textu. Tato inverze osvícenství do textu, který je popisuje, je patrná i v Im Hofově snaze vysvětlit najednou velké množství různých fenoménů, a současně nepůsobit pedanticky a únavně, ale spíš originálně, duchaplně, zajímavě a současně encyklopedicky — což je vpravdě osvícenská potřeba.

Im Hofova kniha je jakási metodicky nepodložená koláž, která se sice snaží o podání co nejplastičtějšího a nejvšestrannějšího popisu osvícenské epochy, ale díky přemíře popisovaných jevů končí u povrchností a banalit. Snad by se situace dala zachránit, kdyby autor z výčtů a příkladů dokázal vyvodit nějaký obecný závěr nebo širší charakteristiku epochy, v níž by byly vyzdviženy její nejosobitější rysy — to se však neděje. Im Hof se omezuje na sice duchaplné, ale triviální závěry: „Byl to věk inkoustového opojení, v němž hlavní součástí pracoven byl kalamář a husí brk a každý list papíru bylo třeba popsat osvícenskými myšlenkami." (s. 132) Co tedy především chybí, je obecný obraz osvícenství, který by člověk právě u publikace takovéhoto typu očekával — dílo troskotá na záplavě detailů, či naopak na přílišných zevšeobecněních. K tomu přistupuje i málo kritický vztah k projednávanému předmětu — na jedné straně se zdá, jako by se Im Hof nadřazeně usmíval nad údajnou naivitou (s. 237) všudypřítomných osvícenských snah o reformu skrze rozum, na druhé straně však se skutečně osvícenským zápalem odsuzuje „konzervativní úředníky", „stavovsky uvažující šlechtice", „klerikální církevní hodnostáře", „starými tradicemi sešněrované profesory", „staromilecké řemeslníky" a „negramotné sedláky". (s. 229) Tito neprobuzení jako by se provinili, jako kdyby spáchali křivdu na rozumu, který se díky jejich odsouzeníhodné setrvačnosti a pomalosti nemohl dostat k neomezenému panství nad všemi oblastmi lidského života. Tyto postoje sympatizujícího, ale zkušenějšího a poučenějšího bratra v lidství pravděpodobně Im Hofovi zabraňují v ukazování defektů přemrštěné víry v rozum a důsledků jejího mocenského prosazování. Zvláště Im Hofův závěr je dosti pochybný: „[…] nám dodnes imponuje nesmírné bohatství inteligence, kterou toto století vydalo abez jejíhož působení by lidská existence mohla dál nerušeně pokračovat ve své otupělosti a[…] hlouposti." (s. 238) Im Hof zde zřetelně podléhá mýtu o osvícenství (či spíše sebeklamu samotného osvícenství) jako epoše včleněné do univerzálních dějin všeho lidstva, období, kterému přísluší úloha probouzení, osvěcování a ukazování jediné správné aschůdné cesty. Pokud by se „utváření Evropy" mělo provádět v kategoriích „otupělých a hloupých existencí", jež je třeba hominizovat stanovenou podobou rozumu, znamenalo by to krach celého podniku, protože nelze budovat to, co už tady je.

Překlad Alexeje Klusáka je celkem zdařilý a občasná klopýtnutí jsou zanedbatelná. Problém překladu netkví tolik v samotném převodu textu, jako spíš v jeho opravách aúpravách: překladatel se totiž snaží Im Hofův text komentovat, upřesňovat a upravovat (s. 16, 51, 149 aj.), což někdy působí až komicky. Např. když je zmínka o Papinově vynálezu doplněna douškou „[…] tlakový hrnec". (s. 171) Závažné především je, že vkládání poznámek chybí řád a metodika, takže není jasné, proč je okomentováno zrovna to, anikoli ono. Vždyť komentovat lze v podstatě cokoli — stačí mít kalamář, husí brk, papír a spoustu osvěcujících myšlenek.

Knihu Ulricha im Hofa o osvícenské Evropě lze doporučit jako úvod do problematiky osvícenství. Nic míň a nic víc.

Historik s kladivem

V knize Evropa před zrcadlem se španělský historik Josep Fontana věnuje rozbíjení zrcadel. Ale nejsou to zrcadla ledajaká: jde o zrcadla, před která si sedala pyšná Evropa, aby se utvrdila v tom, že na světě není nic úžasnějšího než ona. Je známo, že zrcadla bývají především zdrojem iluzí, ale tato jsou nadto křivá. Fontanovi slouží jako metafora pro ideové konstrukce a institucionální opatření, které umožňovaly Evropě potvrzovat svou nadřazenost nad vším odlišným a cizím a které legitimovaly evropskou touhu po moci a ovládání. Nejde však jen o další z již poněkud únavných kritik eurocentrismu, jehož odsuzování se stává standardní banalitou. Fontanův záběr je širší, protože se snaží postihnout především negativní efekty, kterými působilo zrcadlové opojení vlastní dokonalostí na samotné Evropany a které se obvykle projevovaly jako masivní nátlak na podřízení vlastní individuality pravdám, vždy jediným a absolutním, a dějinným účelům, vždy odcizeným a opožděným.

Josep Fontana v devíti kapitolách prochází dějinami evropské kultury od jejích neolitických počátků až po současnost a zároveň pojednává o zrcadlech, v nichž Evropa hledala a nalézala svou identitu. A tato identita, jak se zdá, se vždy zakládala na mocenských aktech podřizování, potlačování, vyvražďování azotročování a jejich ideových legitimizacích, jež ochotně dodávaly filozofie, teologie a věda (nevědouce, kdo je vlastně čí služkou). Není moc příjemné nahlížet postupně do zrcadel, která Fontana pojmenoval barbarské, křesťanské, feudální, ďáblovo, selské, dvornosti, divošské, pokroku, davu. Stejně tak není příjemné zjištění, že poté, co jsme jako Evropané přežili lesk domnělé pravdy těchto zrcadel (ne všichni z nás měli takové štěstí), se nezdá, že bychom žili vpřislíbeném ráji. V souladu s budovatelským názvem edice, v níž kniha vychází, končí text kapitolou Mimo zrcadlovou síň, která je výzvou k rozbití starých zrcadel apožadavkem nového počátku, poučeného dějinami a snižujícího hrozbu zmizení evropské civilizace.

V jednotlivých kapitolách se Fontana věnuje zejména rozbíjení tradičních mýtů, na nichž se zakládalo a zakládá historické porozumění evropské kultury sobě samé. Například v první kapitole ostře vystupuje proti myšlence „řeckého zázraku" a raději hovoří o multikulturním obrazu setkávání lidí různých národů ve středomořském prostoru. V dalších kapitolách se kniha dělí na dvě metodicky zdůvodnitelné části. První se zaměřuje především na křesťanskou Evropu azejména na úlohu církve při formování Evropy a jejího (sebe)vědomí, ve druhé se mění perspektiva a pozornost se soustřeďuje na novověk a jeho ideje pokroku, divocha, vědy, kulturní nadřazenosti, rasismu apod.

Ve čtyřech kapitolách první části Fontana především líčí poměry v křesťanské Evropě. Popisuje institucionalizaci křesťanské církve a její efektivní propojení se státním aparátem římské Říše; znehodnocuje mýtus, známý z Quo vadis, o pronáslednování křesťanů v Římě poukazy na tamější tolerantní atmosféru a na vraždění a plenění páchané pod vedením pozdějších katolických svatých. Rozbíjí také další oblíbené zrcadlo, podle nějž středověká Evropa vznikala obracením barbarského světa na víru. Pod povrchem často násilně christianizované Evropy ukazuje přetrvávající existenci lidové kultury, která byla křesťanstvím zasažena jen povrchně a která koncilně opečovávaná dogmata umně propletla s vlastními mýty a rituály. Analyzuje politické motivy křtěných panovníků i postupný rozvoj raně středověké kultury, kterou nelze označit za dobu temna (jak tvrdí osvícenské zrcadlo). Sugestivní jsou kapitoly ohledání podob vnitřního i vnějšího nepřítele, které se vyznačovalo především teologicky ospravedlňovaným pronásledováním Židů, muslimů, morisků, marranů, heretiků a odpadlíků, sedláků, čarodějnic, žen a mužů — zkrátka všech, kteří si dovolili myslet achovat se jinak. Pro uklidnění záměrně vyvolávané hysterie se vždy našla vhodná opatření, která obvykle sloužila ke zvýšení míry uniformizující konfesionalizace společnosti, a která tedy nebyla ničím jiným než stupňováním kontroly a dozoru, jež pronikaly do stále intimnějších oblastí lidských životů — řeč není jen o sexualitě, ale i o cíleném omezování schopnosti vyjádřit jinou zkušenost, tj. o reglementaci jazyka. (s. 96)

Kapitoly druhé části se soustředí na analýzu evropského přesvědčení o vlastní duchovní a kulturní superioritě a nároku na globální panství. To se výrazně projevilo ve spojení touhy po zisku a náboženské horlivosti u dobyvatelů Nového světa a nejostřejšího obrazu toto přesvědčení dostalo v severoamerických dějinách 19. století, jež jsou „historií systematického vyhlazování určitých společenství a jejich kultur". Na takový výkon se nezapomíná a „touha po expanzi apřesvědčení o rasové a mravní nadřazenosti" pokračovaly pravidelným lynčováním černochů a akcemi v Iráku či Somálsku, dodává Fontana. (s. 109) Stejně tak popis osvícenské kultury, v níž současně s řečmi o pokroku a lidských právech profitovaly vědecky afilozoficky zdůvodněný rasismus a otrokářství v míře dosud nevídané, může neškoleného čtenáře překvapit. Nejzásadnějším motivem druhé části je ovšem analýza ideje pokroku, jejíž vznik klade Fontana do prostředí tzv. skotské školy, skupiny myslitelů shromážděných kolem D. Huma, kteří „vynalezli zaostalost ostatních, aby při pohledu do tohoto zrcadla definovali svůj pokrok". (s. 117) V lineárním modelu se stupni rozvinutosti si Evropané přisoudili nejvyšší příčku a označujíce jiné kultury termíny „dětství" a „mladosti" podnikali výpravy do vlastní minulosti, aby tuto nedospělost přivedli — i proti její vůli — k evropské zralosti. A zde Fontana nesklouzává ke „klišé" o násilí, masakrech akolonialismu, ale především poukazuje na schopnost bílých mužů připravit místní kultury o představu vlastních dějin avnutit jim evropský model minulosti, v němž zaujímají vždy nižší postavení a ocitají se v pozici frustrovaných dobíhačů evropské vrcholnosti. Poučný je i rozbor nesamozřejmosti vzniku průmyslové revoluce a zejména jejích stinných stránek — poznámka „zoufalý odpor k práci v továrnách mohl překonat jen hlad" (s. 138) jen utvrdí každého progresivistu vnázoru o zaostalosti dělníků, kteří nepochopili, kterým směrem kráčí pokrok.

V závěrečné kapitole se hovoří o nutnosti vyjít ze síně s křivými zrcadly a o úkolu odstranit „lineární pojetí běhu dějin, které mechanicky interpretuje každou změnu jako zlepšení, každé nové stadium jako pokrok". (s. 150) Na implicitní otázku, jaký existuje důvod pro zachování zrcadly zaslepené evropské kultury, odpovídá Fontana analogií s genetikou: hovoří-li se o nebezpečí ztráty genetického bohatství v případě biologických druhů, proč nepoužít podobné kritérium i na kultury. Znamená to ovšem, že Evropa, která prošla modernizačními procesy uniformizace a asimilace, by se měla rozpomenout na své pluralitní počátky i pluralitní dějiny, jež nejsou univerzálním čekáním na spásu ani zuřivým chvatem do lepšího světa, jehož ideál je vždy o krok napřed i před těmi nejrychlejšími. Vposledku tedy Fontana vyzývá k akceptování plurality a různosti v synchronním i diachronním ohledu. Otázkou je, zda nově prosazovaný pluralitní ideál, odpor vůči všem centrismům, není jen dalším klamavým zrcadlem — není „síň bez zrcadel" jen další iluzí nového počátku? Stejně tak je na místě otázka, zda už nebylo dost „kulturního sebemrskačství" a zda ve vztahu k minulosti nemá nastoupit korektnější hledání příčin jejích temných stránek. Právě zkoumání příčin popisovaných jevů totiž Fontana poněkud opomíjí, a jeho kniha tak nakonec působí dojmem atlasu nepravostí.

Fontanova práce — záměrně — není nijak originální, většina textu reprodukuje výsledky výzkumů takových autorů, jako jsou J. Le Goff, J. Delumeau, M. Bachtin, M. Foucault a jiní, což ovšem nijak nesnižuje její hodnotu. Naopak, jde o stručné, úderné adosti surové shrnutí toho, nač bychom jako Evropané neměli být moc hrdí. Zvláště včeském prostředí je takový souhrn neduhů zapotřebí, protože evropské dějiny jsou u nás až příliš často chápány v perspektivě právě těch zrcadel, která Fontana rozbíjí.

Daniel Špelda