Na paměť zločinu

Jean Baudrillard: Dokonalý zločin.

Přeložila Alena Dvořáčková. Olomouc, Periplum 2001.

Nezbytným údělem vystřízlivění je kocovina. Kdo někdy přebral, zapamatoval si provždy zkušenost nevolnosti spojené s novým získáním reality: než se z barevného, pestrého, zábavného včerejšího světa svých nekonečných sil a schopností vrátí zpátky do skutečnosti, může se mu hlava rozskočit. Orgie v sobě nese znamení nadcházející bolesti z prázdna, z reálného neskutečna. Orgiastické naplnění, civilizační znak okcidentální kultury, nemůžeme myslet jinak než nedílně s postorgiastickým sklíčením, s žalostnou trapností, do níž se scvrkávají všechny triky včerejší velikosti, nezdolnosti, optimismu a úspěšnosti. I kocovina je ale jen dočasná naděje. Po určité době už nepřechází, začíná zastírat zrak trvale, mění se v to, co všichni mají za normální a v čem jsou sami sebou; autenticita bytí v reálném čase a ve stejně reálné, svou reálností až potměšilé iluzivnosti opileckých vidin dějin, pokroku, poznání, vysvětlení, identifikace, komunikace, technologií, umělé inteligence, osvobození, demokracie. Svět před kulturním vstupem do autenticity snové existence, jíž říkáme virtuální realita ado jejíž teleprezence vsakujeme tím hlouběji, čím svobodnějšími nás činí, je již jen pozapomenutou fosilií. Nikdo neví, co s ním; není, ani on, ani jeho významy, stal se mrtvolou, které se neumíme zbavit.

Francouzský filozof a kulturolog Jean Baudrillard (1929) umí vždycky přidat na náladě. Knížka Dokonalý zločin není v tomto ohledu nijak výjimečná. Realita je to, co se už konalo; to, co žijeme, je proniknuté mrtvolností, jež tu zbyla po dokonaném dokonalém zločinu spáchaném na realitě, a současně je tak extrémně, snad až děsivě reálné, že jeho výrazem a zároveň pouze obrazem může být jen dokonalost — dokonalost zločinu. Tato základní teze zůstává v intencích celého dosavadního Baudrillardova díla, které si, řečeno co nejobecněji, vzalo za své vyvést nás z jistých omylů a nedomyšleností týkajících se sociálního akulturního prostředí, jež jsme vytvořili, v němž žijeme, které nejrůznějšími ideovými prostředky stále optimalizujeme (například volíme stále dokonalejší politické strany s co nejslibnějším volebním programem, aby nás vedly ke stále vyššímu společenskému dobru) a s kterým jsme se už natolik sžili, že nejen nevidíme jeho imaginárnost, iluzivnost a dokonale reálnou lživost, ale naopak jeho obraz pečlivě rozvíjíme, vedeni přitom nikoli vlastním myšlením, jež jsme již dávno obětovali materiálním potěchám a televizní pravdomluvnosti, nýbrž vnitřní neúprosnou logikou v každém okamžiku zpřítomňovaného dokonalého zločinu páchaného na reálném.

V několika přeložených ukázkách Baudrillardova díla jsme se mohli s touto intencí již seznámit. Spíše než nepovedená a překladem i provedením poněkud odrazující knížka O svádění (Olomouc, Votobia 1996) může posloužit jeho tzv. filozofický cestopis Amerika (Praha, Dauphin 2000); pokud ovšem jste fanoušci cestopisné literatury, protože tento žánr prošpikovaný objevnými generalizacemi, svěřepými hodnoceními aselektivním sebenacházením se v jiném nemusí být pro všechny stejně stravitelný. Chci tím naznačit, že z toho, co je dosud v češtině z Baudrillarda k dispozici, je Dokonalý zločin zřejmě nejblíž jádru jeho myšlení a i laický čtenář si o tomto pochmurném haruspikovi, vyčítajícím z vnitřností naší kultury nepříliš blahá znamení jejího dalšího osudu, udělá vcelku odpovídající představu. Ipřesto však zůstává stále s podivem, proč nakladatelské aktivity opisují jakési podivné kruhy kolem centra Baudrillardovy práce, sbírají spíše satelitní projekty a uvádějí je ve více či méně povedených překladech, zatímco texty, které tohoto autora profilují (Fatální strategie, Agónie reálného, Symbolická směna a smrt, snad i Kool Killer čili Vzpoura znaků) zůstávají tak nějak stranou. Zřejmě v tom pokračuje zvláštní a ve světě patrně poměrně ojedinělá tradice českého filozofického překladatelství, které si s kouzelnou pravidelností již od 19. století vybírá nejrůznější zákusky a příkrmy, zatímco hlavní chody ponechává bez povšimnutí: skvělým příkladem může být třeba Fichte, od něhož sice máme Pojem vzdělance, zato ani jednu z variant Vědosloví. O novější literatuře raději ani nemluvit; člověka napadá, zda už přece jenom nepřešla doba, kdy jsme mohli být vděční aspoň za něco, a zda by se nemělo vytvořit cosi jako aspoň trochu koordinovaná a cílevědomá překladatelská politika.

O obsahu Dokonalého zločinu není důkladná recenzní zpráva nezbytná. Knížka má místa velmi silná (podle mého soudu se soustřeďují spíše v druhé části nazvané Odvrácená strana zločinu, kde Baudrillard popisuje svého druhu důsledky důsledků nastupujících po násilně-mocenském vyrušení reálného; ukázkou, která asi neprojde bez odezvy, může být kapitolka Nový obětní řád nebo následující Indiference a nenávist), a jako každá jiná i místa slabší, kdy autor trochu podléhá své (francouzské?) žvanivosti: některé eskamotáže například v Genesis jako trompe l’śil jsou sice roztomilé, ale chvílemi tak, jako je roztomilé žvatlání dítěte. Baudrillarda je nejlépe nechat na sebe zapůsobit a sledovat, jakých efektů tím dosahuje. Není pochyb, že dokáže velmi dobře vtáhnout čtenáře do své hry a snadno ho učiní svým společníkem — pokud ale máme silnější schopnost nadhledu a komparace, snadno zjistíme, že kulturní diagnostika, o niž se Baudrillard opírá, má mezery, kterým jiní (Ulrich Beck v Německu, Pierre Bourdieu ve Francii) umějí předcházet.

Naproti tomu je nutné samostatně připomenout doslov docenta katedry filozofie brněnské univerzity Radima Brázdy nazvaný „Jean Baudrillard — simulace, simulakra areverzibilita". Spíš než o doslov v pravém smyslu jde o relativně rozsáhlou (24 stran) odbornou studii o autorovi a jeho díle. Především je třeba říci na adresu nakladatelství Periplum a redaktora Petra Hanušky, že je chvályhodné, když se znovu navazuje na dobrý zvyk připojovat k vydávaným textům kvalitní doprovodnou poznámku, která představí v bibliografickém medailonu samotného spisovatele a v zasvěcené analýze jeho dílo a vliv. Nemyslím, že by šlo odeformování čtenáře nebo vnucování hodnotících hledisek; je to pomocná ruka v těch případech, kdy čtenáři širší souvislosti vydávaného díla neznají, a naopak hozená rukavice tehdy, obrací-li se výklad k odborníkům a vyvolává-li polemiku. V obou případech může být takový doslov jen prospěšný, protože jednak pomáhá v orientaci, a jednak posunuje diskusi na další stupeň.

Musí samozřejmě splňovat určité předpoklady spojené s potřebnou obeznámeností, úplností předkládaných faktů, přesností, podnětností interpretace a kvalitou podání. Brázdův doslov těmto požadavkům vyhovuje a představuje nesporně obohacení celé knihy. Byť někdy příliš rychle hledá útočiště v etické problematice (hájemství, v němž je tento brněnský morální filozof popřední českou kapacitou), přesto se dovídáme vše, co potřebujeme: prehistorii Baudrillardova díla a vlivy, které se na něm podepsaly, kontext, do nějž spadá, včetně řady jmen jeho filozofických souputníků, průřez klíčovými tématy filozofových prací (rozvinuta jsou zvlášť témata simulace, virtuální reality, hyperreality, reprezentace, reverzibility), nechybí již zmíněná úvaha morálního rázu, postihující otázku zla, a pochopitelně ani bibliografické údaje včetně zhodnocení dosavadních českých překladů z autorova díla. Jak je ve světě virtuální reality zvykem, nalezneme také internetové adresy, na nichž si můžeme údaje dále doplnit.

Doplňkových textů tohoto typu existuje u překladů ze soudobé filozofie již několik (Welsch, Sloterdijk, Lyotard, Marquard, Beck, Horkheimer, Honneth, nyní Baudrillard) a pomalu vytvářejí sérii medailonů, která by neměla jen tak zapadnout. Například studujícím filozofie, sociologie, politologie a příbuzných oborů poskytuje komprimovanou informaci o soudobém filozofickém dění, navíc v podobě snadno dostupných, téměř učebnicových textů. Možná je to i námět pro některého z nakladatelů, který by chtěl vydat průvodce současnou filozofií. Pokud by byl tak zdařilý, jako je vydání Baudrillardova spisu, byla by to dobrá knížka.

Břetislav Horyna