Velká Politická Revoluce
se zpožděním

Georges Balandier: Politická antropologie.

Přeložil Ladislav Šerý. Praha, Dauphin 2000.

Slovníkově se politická antropologie definuje jako subdisciplína sociální antropologie a kulturní antropologie, která se zabývá mezikulturní komparativní analýzou vzniku, vývoje a fungování politických systémů a institucí. Zpočátku se věnovala výzkumu politických institucí v kulturách přírodních národů, v posledních desetiletích 20. století zahrnovala už i problematiku politična v industriálních společnostech. To „zpočátku" znamená dobu mezi čtyřicátými a šedesátými lety 20. století, kdy se tato disciplína ustavila (hlavní význam pro její zakotvení mezi kulturněantropologickými obory měly práce E. E. Evans-Pritcharda Nuerové z roku 1940, studie Politický systém u Anuaků od téhož autora a sborník studií Africké politické systémy vydaný Evans-Pritchardem a M. Fortesem rovněž v roce 1940) a začala vstupovat do polemik a diskusí se stávajícími proudy v sociální a kulturní antropologii, zejména se strukturalismem.

Ačkoli po svém etablování začala politická antropologie nacházet své předchůdce aanticipátory hluboko v dějinách evropského politického myšlení a politické filozofie (některé odkazy sahají až k Machiavellimu aje docela s podivem, proč ne ke všem starořeckým filozofům polis, nejméně však k Aristotelově Politice, když se už uvažuje tak, že co zmínka o správě obce, to anticipace politické antropologie), přesto je její vznik spojen očividně až se snahami několika afrikanistů působících kolem poloviny minulého století. Koncem šedesátých let již byla politická antropologie natolik rozvinutá i vnitřně rozvětvená, že se začaly objevovat pokusy o sebereflexi, z nichž vzešlo několik souhrnných prací o tomto oboru. Zřejmě nejklasičtějším apologetickým dílem politické antropologie je přeložená stejnojmenná práce francouzského antropologa G. Balandiera z roku 1969; byla to právě tato kniha, která politické antropologii získala jistou proslulost a zabezpečila jí místo v dějinách kulturní a sociální antropologie.

Záměrně říkám v dějinách, protože asi nelze mít za jisté, že váha politické antropologie dnes bude táž, jakou jí přisuzovali zvlášť její stoupenci před čtyřmi desetiletími, v situaci, kterou vyznačovaly poněkud jiné charakteristiky ve vědě, společnosti a v mezikulturních vztazích, než jaké mají určující význam nyní. Vcelku příznačně už sám Balandier lpí na zásadní nejistotě ohledně vymezení politiky, politična, vládnutí a ovládání. Nejzazší vymezení, které používá, je rozdělení na minimalisty a maximalisty při pojímání politična, tedy, zjednodušeně řečeno, členění na dva tábory, z nichž jeden politiku a její působení v životě tzv. primitivních společností nenachází vůbec, zatímco druhý ji vidí všude.

Co to ale politika a politično jsou, se nedozvíme, vyjma aforismů typu „sféra politična začíná tam, kde končí sféra příbuzenství". (s. 49) Dost jedovatě by bylo možné poznamenat, že autor tohoto bonmotu vyrůstal ve chvályhodně harmonických vztazích své širší rodiny, protože zpravidla se málokde najde víc bezprostředního, živého politikaření bez zábran než právě mezi příbuznými, zejména pokud se mají o co dělit. Ikdyž mu budeme vstřícně rozumět tak, jak po nás chce (tudíž tak, že politika začíná s vykročením člověka z tribálních vztahů, z původní tlupy shromážděné kolem, sloterdijkovsky řečeno, mateřského uteru), omnoho dále se nedostaneme: s přesáhnutím srozumitelných azjevných příbuzenských vazeb asi ještě nevzniká nutnost politické organizace vztahů mezi individui askupinami individuí, tj. nevzniká nutnost státu. Proč a jak se taková nutnost objevuje, se opět nedozvíme, nestačí-li nám další a další aforistické hypotézy typu „stát, jak jej dnes chápeme, vzniká už v nejstarších dějinách lidstva". (s. 218) Pokud máme jasno o tom, co je to stát, jak ho dnes chápeme, a co jsou to nejstarší dějiny lidstva, jsme z vody venku; jestliže se nad těmito určeními zamyslíme a budeme chtít vědět, co znamenají (např. spojení „dějiny lidstva" je produkt historismu 19. století, který navazoval na postosvícenské totalitní filozofie dějin, a neoznačuje vůbec nic — „dějiny lidstva" jsou nanejvýš ideový konstrukt dobrý pro zapomenuté hegeliány), skončíme u zjištění, že politická antropologie sice pěkně hovoří, ale moc toho neříká.

Podobná situace panuje v oblasti metod sloužících k vyznačení politické oblasti. Ačkoli Balandier spíše souhlasně předesílá názor C. N. Parkinsona, že politická antropologie by měla nasadit své metody k vytvoření „světových dějin politického myšlení" (s. 46; tím by se měla politická antropologie konstituovat jako „skutečná srovnávací věda o vládnutí"), přesto neskrývá své pochyby o metodách, které se v tomto oboru dosud rozvíjely. Člení je do pěti skupin: metody, které slouží k vymezení politična a) na základě způsobů prostorové organizace, b) na základě funkcí, c) na základě možných způsobů politického jednání, d) na základě formálních vlastností, e) na základě výměny statků.

V žádné skupině není politická antropologie s to dospět k objasnění politična bez toho, aby se nevyskytly poměrně zásadní nedostatky. Například i v nejsvůdnější funkcionalistické variantě (skupina b) musíme předpokládat, že soudržnost, soupatřičnost, kooperaci a vposledku celkový řád dané lidské pospolitosti udržují pouze politické funkce. Nehledě na to, že je velmi nesnadné určit, co vlastně můžeme pod pojem „funkce" v oblasti politiky podřazovat (například oblíbená „integrační funkce" politiky může být docela obyčejné brutální násilí, které integruje jen do té chvíle, než se objeví síla, která je svrhne — integrace tudíž vede k revoltě, vzpouře proti řádu, aje tak z jistého hlediska dezintegrativní), je takový předpoklad nesmyslný: pokud by fakt, že ještě stále vydržíme jakž takž pohromadě, byl důsledkem pouze politických funkcí, bylo by to s námi horší, než si dokážeme představit.

Není divu, že Balandierův výklad se s přibývajícími stránkami podobných úvah věnuje víc a víc problému moci, který se místy odpoutává od roviny politiky. Analýzy moci patří k lepším součástem recenzované knihy, navzdory tomu, že Balandier předkládá syntetickou definici moci, a nutně proto pracuje se syntetickým smyslem jejího vynakládání. Říká, že moc lze „definovat pro každou společnost jako nutnost bojovat proti entropii, která ji ohrožuje zavedením chaosu". (s. 63) Ponechám-li stranou, že příliš netuším, jak se zavádí chaos, a že „zavedený chaos" nemůže být chaos, ale jen další forma řádu (uznávám, že zde autora poněkud chytám za slovíčka a že se možná jedná i o překladatelskou neohrabanost), představuje větší problém právě syntetizace smyslu moci. Má zabránit chaosu, což není nic jiného než změně stávajícího stavu, ať již v rovině politických, nebo dalších mocensky podložených pořádků. Moc se však nevynakládá pouze na obranu statu quo, ale stejně tak na jeho změnu, k níž dochází z vnitřních příčin i na základě vnějších podnětů (například kulturního nebo náboženského impaktu). Smysl vynakládaní moci proto není pouze defenzivní (nespočívá jen v obraně existujícího vnitřního řádu společnosti), ale je předem neurčitý, stejně jako je neurčitá moc (její vynakládání se pojí se změnou, jež není předem jednoznačná), tzn. můžeme ho syntetizovat až sekundárně, což se až příliš podobá věštění budoucnosti z toho, co se již stalo (odbornou hantýrkou se taková praxe označuje vaticinia ex eventu a je běžnější třeba v Sybilliných průpovědích než ve vědecké disciplíně).

Balandierova Politická antropologie je neuspokojivé čtení, byť má patinu klasičnosti. Domnívám se, že se na tom podílí mnoho faktorů: sám vznik této disciplíny v polovině minulého století, který podnítili afrikanisté nesporně reagující i na novou roli politiky apolitických institucí v afrických zemích v poválečném období; převaha komparatistických postupů, kterým, pokud postrádají jasná a verifikovatelná kritéria, vždy hrozí úpadek do fantazijních obrazů, jak se to stalo například srovnávací religionistice ve Frazerově podání; předpoklad, že existuje cosi jako „podstata politična", a úporná snaha ji definovat, která s sebou nutně nese etnocentrismus a předsudečná mínění o tom, co politika je, a co již ne; samotný předobraz politiky, který politická antropologie vůbec může mít k dispozici akterý není ničím víc než modernistickou variantou politiky, jak se utvářela během industriální moderny; předpoklad, že tato modernistická politika je funkční; předpoklad univerzálního evolucionismu ve sféře politična, kdy se „světové lidstvo" rozvíjí od rudimentárních forem vládnutí až po současnou formu americké zastupitelské demokracie. Nemyslím, že by tento obor čekala nějak mimořádně úspěšná budoucnost: je přespříliš interpretativní, aniž by byl schopný uvést jasná a srovnatelná měřítka, podle kterých interpretuje. Může snad mít deskriptivní význam a popisovat instituce, které považuje za politické, avšak pouští-li se do dalekosáhlých a ambiciózních závěrů o „podstatě politična" a „světových dějinách politického myšlení", jednoduše krachuje.

Břetislav Horyna