Amélie v říši divů

Amélie z Montmartru. Režie Jean-Pierre Jeunet.

Francie 2001.

Jean-Pierre Jeunet se proslavil svojí prvotinou Delikatesy jako mimořádně talentovaný režisér, tvůrčím způsobem zhodnocující tradici francouzské kinematografie, navíc obdařený precizním výtvarným talentem ismyslem pro svérázný černý humor. Po úspěchu Delikates následoval určitý příklon k hollywoodskému mainstreamu v podobě filmů Město ztracených dětí (oba první snímky s Jeunetem spolurežíroval Marc Caro) aVetřelec 4: Vzkříšení, nicméně Jeunetovo vidění světa si i zde našlo svůj prostor. Jeho nejnovější film Amélie z Montmartru (Le fabuleux destin d’Amélie Poulain) se jeví jako návrat k národnímu pojetí, zde ovšem stylizovanému v duchu turistických prospektů. Genius loci zmíněné pařížské čtvrti hraje ve filmu jednu z hlavních rolí — asi těžko bychom si mohli představit Amélii v La Défense... Ale nebuďme jízliví, Jeunetova hra skutečně stojí za trochu ochoty přistoupit na její pravidla.

Nebývá v poslední době zvykem, aby některý film vyvolal tak jednoznačně kladné reakce napříč všemi druhy publika. Alespoň moje osobní zkušenost je taková, že Amélií z Montmartru byli svorně nadšeni všichni, ským jsem o tomto filmu mluvil, včetně profesionálně blazeovaných kritiků. Na rozdíl od většiny současných filmařů Jeunet nešel cestou nejmenšího odporu anevsadil na úspěch v prostředí úzce vymezené subkultury. Dokázal to, co už by konzument současné kinematografie pokládal za nemožné: jeho film je vtipný a ironický, aniž by byl zároveň cynický a je divácky vstřícný, aniž by byl stupidní. V kontextu současné francouzské kinematografie, zaměřující se buď na efektní, leč bezduché kostýmové spektákly, nebo naopak na samoúčelné pseudointelektuální šarády, je Amélie z Montmartru příjemným překvapením, spojujícím postmoderní filmový jazyk s tradiční francouzskou duchaplností a „savoir vivre". Elegantní balancování na hraně kýče k této tradici už vlastně také patří; lze si představit, že takový Moliére či Marivaux by půvabnou Amélii ajejí rozverné příhody sledovali se zalíbením.

Je poněkud s podivem, že tento film působí v kontextu současné kinematografie vlastně výjimečně — uprostřed anatomických atlasů detailně odkrývajících nejrůznější nechutnosti je Jeunetův film vzácně pozitivní. Je to pohádka, odehrávající se nikoli vjakési Utopii, ale kolem nás. Tvůrci filmu (vedle samotného Jeuneta je třeba zmínit hlavně kameramana Bruno Delbonnela aautora hudby Yanna Tiersena) ovšem z reálných rekvizit vytvořili vlastní svět, v němž by nakonec každý divák rád žil. Není to sen jako takový, s jeho temnými hlubinami, ale spíše bdělé snění, které můžeme ovlivňovat podle momentálního rozmaru. Montmartre tak v jejich podání koncentruje výhody velkoměstského života, ovšem bez jeho hektičnosti a anonymity. Jediná negativní postava, hokynářský zbohatlík, je díky své přitroublosti až okázale neškodná. Milostné scény mohou probíhat na strašidelné dráze či vsexshopu, aniž by jim to ubíralo na půvabu (spíš naopak). Každý člověk je pojímán jako originální bytost, jejíž navenek všední existence skrývá bohatý vnitřní život, neskonale zajímavější a důležitější než události, které nám média vnucují jako historické mezníky — tak se v tomto filmu objeví aktuální zpravodajství o smrti princezny Diany, aby popostrčilo děj vpřed a vzápětí ustoupilo osudům jednotlivých postav. Svůj fatální význam zde dostávají předměty vytěsněné na periferii zájmu, jako jsou lampička v podobě prasete nebo vyhozené fotografie z automatu.

Objevem (alespoň mimo Francii) je nepochybně Audrey Tautouová v titulní roli. Není pochyb o tom, že nejméně polovinu práce za ni dělají její velké tmavé oči, ale itak zbylo dost prostoru pro zajímavý herecký projev, slibný a v dobrém, nezprofanovanovaném smyslu slova oduševnělý.

Po vší té chvále by měly zaznít i výhrady. Trochu podivně působí kontrast mezi Améliinou svérázností a maloměšťáckou upjatostí jejích rodičů — úzkostlivá výchova v izolaci jistě vysvětluje její introvertnost, nicméně krev není voda a natolik rozdílné povahy v jedné rodině lze přijmout jedině v rámci důvěřivosti, jaká je vyžadována od posluchačů pohádek. Ostatně vše, co Amélii charakterizuje, záliba v rébusech a konspiraci (jako je její domácí guerilla proti zlému zelináři nebo inscenované pozdravy z cest zasílané zahradním trpaslíkem), je vlastně mužskou doménou; její postava se tak jeví spíše jako projekce mužských představ oideálu ženství, nezkalená dotekem reality. Amélie je totiž inteligentní, v žádném případě však ne intelektuálka — tento jemný rozdíl je klíčový.

Fantazie je v Jeunetově filmu vzývána jako síla, která nás činí skutečnými lidmi. Hra ve své nejvlastnější podstatě nikam nesměřuje, neklade si utilitární cíle. Právě proto (nikoli náhodou se v originálním názvu filmu hovoří o osudovosti) jsou Amélie a Nino v závěru za svoji hravost a skrze ni odměněni. Jistě — o tom, že by film oAmélii mohl učinit náš svět vlídnějším, si není radno dělat iluze. Přesto jsme tomu alespoň na ty dvě hodiny v kině ochotni uvěřit. Nemusí však zůstat jen u dvou hodin. Amélie z Montmartru je dílo, které opulentností svých nápadů vybízí k opakovanému zhlédnutí. A takových filmů skutečně není mnoho.

Jakub Grombíř