„A všichni se zasmáli"

Ivan Wernisch: Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún. Brno, Petrov 2001.

Volná básnická trilogie Ivana Wernische byla dokončena sbírkou Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún. Stejně jako předchozí dvě sbírky Proslýchá se a Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové vyšla i tato v nakladatelství Petrov. Wernischův zájem o mýty se v této poslední sbírce projevil naplno, dalo by se říci, že mýty až příliš zastiňují Wernischeautora. Není totiž pořádně jasné, jestli vyprávění bezejmenného Poutníka jakémusi kmeni „primitivního národa" není Wernischovým překradem. Možná ale jsou některé části sbírky dílem nějakého indiánského (pralesního) nebo černošského (taktéž pralesního) národa a k nim Wernisch kongeniálně dosadil své verze vyprávění ocestách a cestování.

Už název sbírky jako by napovídal, že půjde o cestování. Sám Poutník vyprávějící své příběhy je někým, kdo putuje z místa na místo, a vedle něho se tu objevují námořníci, staří zálesáci a jim podobné existence. Všichni prošli křížem krážem svět a jejich vyprávění, odraz vzpomínek notně okoralých sklerózou, je smíchané s tím, co slyšeli vyprávět, i s maličkostmi, které je provázejí den co den. Tito fiktivní „starci" nás nechávají nahlížet do svých domácností, svých pocitů a snů, ve kterých se mísí realita a fikce. Nějak by v dokončení této trilogie chtěli revidovat prošlé, zmínit nezmíněné a vrátit se zase do svých domácností, kde je čekají nástrahy ne nepodobné tomu, co na ně číhalo ve světě. Ale! Jsou tu momenty, které si stále tito hrdinové střeží, maličkosti, které se vpily do paměti víc než obří paláce vAngkoru. A to je moment, kdy se Wernisch střetává se svou druhou polohou obsaženou v této sbírce: tou jsou zklidněné „pocitovky", ne nepodobné Bašóovým básním, v nichž je svět zachycen v prchavém okamžiku, v nicotné rovnováze, kde „na nebi slunce / Láhev na stole // Na mém stole láhev / Slunce na mém nebi // Zapadá / Prázdní se / Stíny se dlouží" (báseň „Letní den"). Jak je to najednou blízké básni „Příběh Válečníka": „23.Když čistil botu, vyklouzl mu z ruky kartáč a padal po schodech."

Nechat se okouzlit věcmi, hledat jejich funkci a vdechovat jim život. Je to, pravda, Wernischova snaha už od wolkerovsky laděného debutu Kam letí nebe, ale tady najednou básník spojuje dva světy — svět velkých příběhů a svět nejniternější lyriky. Wernisch ve své sbírce dospěl k bodu, z něhož se vrací a informuje o dávných (stylizovaných, samozřejmě) cestách, dobrodružstvích aopovyražení, které s tím je spojené. Není tu hořkost, není tu ten stařecký vztek nad prošlým životem, spíš se ulpívá na momentu, na takřka extatickém prožitku věčné přítomnosti, které chtějí dosáhnout šamani.

Z tohoto pohledu je nám najednou jasné, proč se mezi mýty a kratičkými prchavými záznamy objeví i postava Bedřicha, známá zWernischových starších sbírek. Také na ni se tady jen vzpomíná, není tu postavou hlavní, má jen připomenout jednu z podob Wernischovy tvorby, i onu cestu, kterou Wernisch od „bedřichovského" období ušel. Syntetizuje se tu celá tvorba, nejen předchozí výše zmíněné části trilogie.

Ivan Wernisch tedy uzavřel dosavadní tvorbu, vzpomíná na kdysi a vrací se k prošlému životu podobně, jako když z kufru vytahujeme staré dopisy a oblečení. Můžeme mu sice stále vytýkat opakování motivů (pseudomýty stejně jako zklidněné přírodní japonerie), avšak je tu stále cosi, co nás nutí ke čtení. Poezie se ve sbírce stále víc blíží ktomu, proč rádi čteme pohádky nebo čím nás vzrušují mýty. Je to nejasnost, nedořečení toho hlavního, skrytá hádanka, kdy příběh, sotva ho vyslechneme celý, mizí, aniž jsme ho mohli prohlédnout důkladně. Zároveň stím jsou to archetypální momenty Wernischova vyprávění: někde za příběhy, které se vyprávějí, když se stmívá, cítíme také zvláštní mrazení, dětské strachy a společným hovorem je zaháníme. Proto se všechny postavy, jakkoli jsou to spíš karikatury, snaží podělit o svůj život, vyprávět svůj příběh, ikdyž jeho jádro právem zůstává utajené.

A kdo je vlastně ta Nún? Je to žena, která patří do snů, do „snů, které stárnou se mnou," jak píše autor. Stejně tak i ostatní vyprávění. Patří do velkého snu, který se zdá, který stárne a je možné na něj vzpomínat. Postavy toho snu jsou snad někdy ksmíchu, jak to naznačuje i odezva posluchačů Poutníka („a všichni se zasmáli" — refrén drtivé většiny krátkých vyprávění). Možná se dá snům a bájím smát, každopádně je ale nutné také vyslechnout ty, kteří budou za šašky azačnou vyprávět. Jejich vážnost se nemusí shodovat s tím, co za vážné považujeme, avšak každopádně jsou to oni, kdo jdou společnost bavit, kdo jí vyprávějí legendy a sami potvrzují rezonování jednoho velkého, dávného snu o tom, jak ze stromů slézal netvor Nibai a jak ten, kdo přišel zdaleka, měl vždy místo u stolu a řadu nadšených posluchačů. Wernischova poezie je vlastně totéž. Baví, nese mnohdy svou kůži na trh a zároveň vypráví o něčem společném, co se při vyslovení může zdát banální nebo komické, ale co má svou platnost i své místo.

Michal Jareš