Jarmila Vacková
o starých mistrech a naší součanosti

Jarmila Vacková: Odpovědi obrazů - mistři starého Nizozemí.

Praha, Argo 2001

Nakladateství Argo vydalo letos v Edici historického myšlení — pod vedením Martina Nodla — jako svou už 415. publikaci knížku Jarmily Vackové Odpovědi obrazů — mistři starého Nizozemí (226 stran, doplněno předmluvou, přehledem odborné literatury ajmenným rejstříkem). Autorka zde souhrnně zveřejnila celkem dvacet pět svých předtím časopisecky vydaných prací, otištěných mezi lety 1991—1998 v Literárních novinách a Dějinách a současnosti. Představují pro širší čtenářskou obec čtivě napsané sumarizace odborných studií erudované historičky umění, dlouholeté badatelky Ústavu dějin umění AV ČR v Praze, doma a v zahraničí známé především výsledky svého výzkumu starého nizozemského malířství. Velká monografie Jarmily Vackové Nizozemské malířství 15. a 16. století — Československé sbírky (Praha, Academia 1989) se u nás stala základní příručkou svého druhu. Obdiv vzbuzuje autorčina schopnost informovat co nejstručněji, a přitom dostatečně zevrubně o tak složitých otázkách evropského dějepisu umění, jakým se během doby stal Gentský oltář bratří van Eycků nebo obrazy Hieronyma Bosche a Pietra Breughela st. V knize na více místech připomínané práce německo-amerického historika umění Erwina Panofského ze čtyřicátých let 20. století zůstávají dodnes velkou autoritou. Podotknu, že příklon k epochálnímu umění Jana van Eycka na Moravě už ve třicátých letech 15. století ovlivnil dotud ve střední Evropě nevídaný realismus kamenného sousoší Olivetské hory z kostela sv. Mořice v Olomouci — obdivovaného po expozici v Římě také početnými návštěvníky výstavy Deset století architektury na Pražském hradě.

Jarmile Vackové ale nešlo jen o popularizaci výzkumu starého nizozemského umění. Jako absolventka brněnské katedry dějin umění za Alberta Kutala a Václava Richtra vjednotlivých kapitolách své knihy přirozeně spojovala analýzu starého a současného umění, podle intencí předmluvy „hledáním spojnic mezi starým, novým, postmoderním (či už postmoderním) uměním", a vyrovnávala se „s přemnoha problémy povahy metodologické, kulturně sociologické i filozofické". Aktomu připojila ještě něco neméně podstatného, co si oba jmenovaní profesoři za minulého režimu ovšem nemohli vůbec dovolit, totiž využití výkladu ezoterických významů starého nizozemského umění při kritickém hodnocení veřejného života v naší republice. Jarmila Vacková se tehdy — jistě i nyní — obávala „v objetí globalizace" o další osud „jedinečnosti kulturního dědictví Evropy". Věří, za což děkuje příkladu své statečné sestřenice Růženy Vackové, před dlouholetým komunistickým žalářováním profesorky klasické archeologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, že relativismus postmoderny, v českém tisku personifikovaný především Václavem Bělohradským, bude překonán. Celkově nemá knížka Jarmily Vackové v celém našem dějepisu umění srovnatelnou obdobu.

Na závěr obdivné recenze uvedu ale jednu výtku, byť jen v uvozovkách, ke které mě opravňuje spoluúčast na společně prožívaných událostech. V publikovaném výběru časopiseckých statí Jarmily Vackové se pochopitelně některé osobnosti připomínají vícekrát, ať už jde o staré mistry, autorkou tak milované, známé feudály nebo naše exponované současníky (Jan van Eyck 21×, Pieter Breughel st. 19×, vévoda Jan z Berry 11 ×, císař Rudolf II. 10 ×, Václav Bělohradský 8 ×), nikdo však není citován tolikrát jako Hieronymus Bosch (nejméně na 27 stranách). Otomto záhadném umělci z počátku novověku, zakořeněném však ještě zcela v pozdní gotice, Jarmila Vacková přemýšlela jistě nejvíc. Inspiroval ji k tomu mimo jiné obdiv kčeskému surrealismu, ale také — méně přitažlivé — představení s boschovskými náměty Ráj — Zahrada pozemských slastí — Apokalypsa v pražském divadle Ta Fantastika. Ktomu přistupovala ještě jedna neméně aktuální pohnutka. V letech 1993—1996 se Jarmila Vacková podílela na řešení složité otázky, zda lze považovat obraz Dvanáctiletý Ježíš v chrámě ze zámecké sbírky v Opočně za jediný obraz Hieronyma Bosche v našich sbírkách, otázky, která nakonec — právě díky profesionální kritičnosti Jarmily Vackové — nenalezla pozitivní odpověď. Stalo se tak proti vůli a působení mediálně silného „manažera" celé akce, na kterého pak zbylo jen publikování tajuplných dějin Evropy a Prahy magické. Vybrané stati tuto citlivou epizodu z života Jarmily Vackové připomínají pouze v jejích optimistických počátcích (viz kap. 3 „Máme Bosche?" z roku 1993). Následné rozepře ažalostný epilog tehdejších událostí — došlo až na eristická nařčení z profesionální nečestnosti — se už v knize Jarmily Vackové neodrazily. Jistě si nepřála znovu prožívat všechny ty trapnosti. Zvídavý čtenář má možnost si je ovšem dohledat na jiném místě (Vacková, Jarmila — Kotková, Olga: „Proč nemáme Bosche", Literární noviny, 7.12. 1995; tytéž: „Kauza ,Bosch‘ z Opočna", Ateliér, 1996, č. 9; Šíp, Jaromír: „Konce kulturních senzací", Lidové noviny, 18. 4. 1996). Adoporučuji, aby tak učinil. Utvrdí se v poznatku, vyplývajícím ovšem z každé kapitoly knihy Jarmily Vackové, že složitosti i našeho dnešního života lze reflektovat s intelektuálním nadhledem a noblesou. Díky za to.

Ivo Hlobil