Amicitia et Musa

Zdeněk Rotrekl: Nezděné město. Spisy 1.

Atlantis, Brno 2001.

Souběžně se souborem Spisů Ludvíka Kundery (vydáno již sedm svazků) začalo nakladatelství Atlantis v Brně vydávat Spisy jeho generačního druha Zdeňka Rotrekla. Jako první svazek připravila Jana Uhdeová komplet Rotreklovy poezie v jediné velké knize. Představuje se tak básník, o němž již před lety shrnul pořadatel výboru z jeho díla Sněhem zaváté vinobraní: „Je nakonec se vším, co má ze sebe i co přijal odjinud, sám, jedinečný, místy takřka nečitelný — a zase prostý, hermetický i lidový, pyšný aristokratický krasoduch i františkán." Jak psát recenzi obásnickém díle básníka-legendy, o knize, jež je sumou tvorby živého klasika současné české spirituálně laděné poezie? Prostor recenze poskytuje možnost prostě upozornit na to, že rozptýlené svazky Rotreklovy poezie jsou pohodlně k dispozici pod jednou střechou, apoukázat na několikerý užitek, který čtenáři plyne z tohoto přehledného uspořádání.

Za prvé je to spolehlivá chronologie jednotlivých sbírek. Význam časového ukotvení svých básní Rotrekl zdůrazňoval častým uváděním data, později skoro pravidelně poznamenával ještě přesnější časové údaje: „Úterý dopoledne", „středa v 16:30 SEČ" apod. Jako by vyznával s Ivanem Blatným, že „každý okamžik je hoden básně". Rotrekl tím samozřejmě neprovozuje básnickou žurnalistiku, nemění se v reportéra. (Novinářskou cenou Karla Havlíčka Borovského byl poctěn za celoživotní publicistické dílo.) A také to neznamená totožnost okamžiku a jeho reflexe veršem. — K nedorozumění mohlo vést vydávání raných sbírek bez ohledu na pořadí svazku. Pergameny (vyd. 1947) byly na záložce deklarovány jako básníkova „třetí sbírka". Ladislav Dvořák jí v přísném posudku vytkl „subjektivismus až absurdní" a zejména zdůrazňoval, že „básně jsou uzavřeny do sebe, neprodyšně zavaleny samy sebou". Vezme-li se pak v úvahu mnohem konkrétnější metaforika Kamenného erbu (vyšel o tři roky dříve), otevřenost a oslabení ezoteričnosti v této sbírce směrem k významovému uvolnění azjednodušení, chápali bychom vývojový proces básníka přesně opačně, než tomu ve skutečnosti bylo. Obdobná nedorozumění mohla plynout z vydávání básnických cyklů ze sedmdesátých a osmdesátých let, jejichž chronologie je v souborném svazku jako na dlani.

Za druhé v komplexním pohledu na vrstvení díla zřetelněji vyniká Rotreklův mimořádný cit nejen pro fenomén času, ale zároveň pro tajemství místa. Zřetelně je čitelný asledovatelný jeho vztah k rodné krajině duše. Nejrozmanitější konkréta, viděná se záviděníhodnou přesností až odbornou, nevytvářejí však nějaké žánrové obrázky nebo pouhé scenérie vzpomínek. Jsou půdorysem duchovního prostoru, v němž je přítomno všechno lidské úsilí, myšlení, modlitby a prokletí celých generací, zkrátka ono nezděné město, které trvá a žije bez ohledu na vyvlastňování a demolice i restituce. V jeho verších plně žije anima loci. A stejně tak do nich vstupuje další podstatná zkušenost, vězení se vším nelidským, co souvisí s porobou a ponížením člověka. Nemusí to být vyjádřeno explicitně, nýbrž například demontáží a ponížením jazyka, který v jiných polohách u Rotrekla rozkvétá a košatí se hojnými neologismy, halasovskou zálibou v hnětení slova a uvolňování řeči. Básník zprvu nepřístupně do sebe uzavřený uvolňuje proud své poezie; nakonec z předlouhé izolace a fyzické spoutanosti uvolňuje i své kroky, z utkvělosti místa a monolitické obraznosti dávných počátků tvorby dostoupil až k vandrovním knížkám „pojízdných a lodních záznamů", když si ověřuje vlastní duchovní svět na poutních cestách ana putování za přáteli (Švýcarsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Bavorsko). A tak po záznamech okamžiků, zkušeností a zastavení na cestách víry, mezi životem a smrtí („plavba ryby Ichtys"), po útržcích duchovního deníku a stránkách sporu se světem vykročil básník z brněnských ulic na stezky Svaté země a poutní místa křesťanstva (Cestovní klínopis). Soubor se tak stává itinerářem, geografií duchovní i fyzickou.

A za třetí máme možnost souvisle nazřít rozvoj básníkova chápání tajemství člověka alidských vztahů. Závěrečný verš rané sbírky Kamenný erb, která je zjevně autorovi z jeho mladistvé tvorby nejmilejší, je heslo, jak se to sluší a patří ke každému erbu: Amicitia et Musa, což můžeme volně přeložit jako „rytířství a poezie". Právě to je trvalé životní vyznání, jemuž zůstal Rotrekl neúchylně věrný v životě i díle, navzdory všem protivenstvím a překážkám (čti např. Malachit nebo Hovory s mateřídouškou nebo Neobvyklé zvyky, čti 670 stránek svědectví Rotreklových básní). Rytířství: ušlechtilost, věrnost, čest, nezaprodatelnost. Kamenný erb implikoval jistou neměnnost, hotovost, urozenost, utkvění; spíš tedy vyznání, památku, blízkost symbolu. Nicméně právě toto předznamenání ožilo, jako leccos jiného v Rotreklově díle, nakonec naprosto konkrétně v reálu života i poezie: básně posledního oddílu souboru jsou psány magistrálním rytířem českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů a inspirovány nejen cestou do Izraele, ale také devítistým výročím založení Řádu (1099).

Ladislav Dvořák, básníkův vrstevník, nesmlouvavě kritický k počátkům jeho tvorby, rozeznal nad Pergameny, že je Rotrekl „básník cítící bolest a trpící opuštěností věcí". Bolest a opuštěnost světa i člověka se mu staly osobním údělem a hnětly výsledný tvar jeho poezie. Měl-li v začátcích sklon k výlučnosti, k pobývání v hermetickém světě, do něhož bolest a smrt pronikaly jen v archaicky zdobné stylizaci, život ho postavil před drasticky strmé krajnosti, dopřál mu skutečně extrémní zkušenosti, jichž se dostává jen vyvoleným. Svět se otevřel i v jeho poezii, apřestože to nebyl svět pohody a klidu ajasu, nepřestal být pro Rotrekla onic méně božím světem.

Závěrem je třeba vzdát chválu péči, s jakou byla Rotreklova Kniha Poezie připravena. Obsahuje rejstřík názvů a incipitů básní; básníkova životopisná data; bibliografii básní a sbírek — s reprodukcí knižních obálek — umožňující sledovat podrobně historii textu. (Autor ani nejranější básně podstatně neměnil, nemnoha drobnými zásahy odstranil některé mladistvé schválnosti či archaismy — příklad: „rostlin pnoucích se kolem hvězd" místo „rostlin kol hvězd se pnoucích"; „s neurčitou tíhou" místo „s kletbou své mediumity".) Při rozptýlenosti samizdatových vydání a obtížné dostupnosti starých časopisů a sborníků odvedla editorka příkladnou práci.

Mojmír Trávníček