Prokletí a blažení

Aleš Pohorský: Prokletí a básníci.

Praha, Garamond 2000.

Když Verlaine na počátku osmdesátých let 19. století publikoval knihu Les Počtes Maudits, užil označení „prokletý básník" ve smyslu generačního, hodnotového a zároveň provokativního odlišení. Ale i zde je prokletost pociťována jako něco dvojznačného. Je manifestem nepřizpůsobivosti a záměrné neadekvátnosti, ale na druhé straně prokletí znamená pozvánku do elitního klubu výlučnosti a jisté estetické superiority. A pokud se snažíme dnes vykládat fenomén umělecké moderny, bez konceptu prokletého básníka se neobejdeme.

Studie renomovaného romanisty Aleše Pohorského Prokletí a básníci si již ve svém titulu pohrává s možnými významy názvu Verlainovy knihy a autor se ve svých výkladech snaží doložit a ukázat, že fenomén prokletosti má hlubší kořeny a další genealogické vzorce, než jsou ty, které bývají v širším povědomí spojovány právě s Verlainovým pojetím. Problematika takto vymezená může být v některých svých částech produktivní, má však také svá úskalí.

Úvodní kapitoly knihy se zabývají specifikací problematického statutu poezie (respektive umění) v antickém a raně křesťanském světě. Platonův negativní vztah k aktu napodobení do značné míry přejímá také Augustin. V tomto myšlenkovém prostoru vzniká prokletí lži a neužitečnosti. Jestliže se v této části své studie autor pohybuje v rámci poněkud obecnějších kontextů, pak bylo rovněž na místě zmínit (třeba pouze v komparativním přehledu) také jiné a bezesporu související proudy tohoto typu myšlení, třeba Tertullianovo pojetí umění jako „lsti ďáblovy", ale především aristotelský pojem poiésis. Historický výklad pokračuje odkazy ke středověké kultuře, kde má svůj velký význam dvojznačnost benediktinského hesla ora et labora, které vyjadřuje patrně základní hodnotově-morální rozpor mezi vita contemplativa a vita activa. Zde se autor monografie opírá především o práce Jacquesa Le Goffa a A.J. Gureviče. Nicméně i zde mohlo být spektrum pohledu na danou problematiku doplněno například kratším srovnávacím exkurzem do Ecových analýz středověké estetiky. V každém případě však interpretace středověkého konceptu dvojznačnosti patří možná k nejlepším pasážím knihy: „To je paradox práce. Člověk je odsouzen, neboť taková je vůle Boží. Ve francouzském textu, který doprovází vydání Holbeinových rytin, se praví, že rolníkem našeho vezdejšího života je Bůh a jeden každý z nás je jeho žeň. A tak se Boží vůle podílí na lidském prokletí i nadále." (s. 141) Ambivalence středověkého laborare však začíná ustavovat středověké pojetí „práce poezie": pero je mým pluhem. Toto velké dilema středověku je tematizováno mezi jinými v Langlandově Petru Oráči nebo v německé skladbě Oráč z Čech. Básník dostává šanci kzískání legitimního společenského statusu. Přichází však rouhavý posměváček, který tuto legitimizaci jaksi vnucenou zvnějšku odmítá. Básník konce středověku chce své odlišení. Villonova poezie možnosti této integrace záměrně rozbíjí a jako zcela nová kategorie se rodí subjektivní perspektiva.

Klasicistní estetika formuluje postavení básníka explicite. Dovolené a zapovězené je stanoveno normou, umělci je však poskytován zároveň jistý typ ochrany. Ale i v tomto zdánlivě ideálním prostoru baroka existuje hrozba prokletí: rouhání, ateismus, libertinství — na konci je hrozba, hořící hranice. Voltairův osvícenský koncept je jistou pozitivní konstrukcí — je jím sdílení obecné užitečnosti. K posunu dochází až u předvídavého Diderota, který v Rozpravě o dramatické poezii objeví hrozbu „otřesené imaginace".

Proces definitivního vydělování přichází s romantismem, který toto odlišení přijímá jako záměrné a uvědomuje si všechny důsledky — morální, estetické a sociální. Tuto alternativu nabízí Alfred de Vigny ve Stellovi, Musset se statečně zpovídá ze (své) nemoci století. V tomto ohledu je škoda, že se Pohorského studie nezabývá podrobněji například aktem zpovědi jako žánru a zároveň specifickou výpovědní perspektivou, která má svou tradici například již od svatého Augustina. Akt oddělování je poněkud problematizován u Baudelaira. Spočívá v paradoxu. „Práce umění" sice konstruuje, ve svém přesahu je dokonce noeticky a esteticky produktivní, ale zároveň je iluzivní a lživá. Baudelairova krása je prokletá a ambivalentní, leží jaksi mimo dobro a zlo. V tomto smyslu se přesah dvojznačnosti u Verlaina smazává. Jeho prokletím je upadnutí do nečinnosti, která je propastí mezi touhou a jejím uskutečněním. Etymologická hříčka se zakládá na možných významech slova absolu. Požadavek absolutní poezie vytyčený v Prokletých básnících na straně jedné a vedle toho touha po absolutním oproštění se v konečném rozhřešení (absolution). Rimbaudovský výklad staví Pohorský především na detailní analýze Sezóny v pekle, která bezesporu jistý klíč k prokletosti podává. Rimbaud proklíná sám sebe aopouští poezii. Jeho destruktivní gesto překračuje onu subtilní hranici mezi viděním avěděním (voir—savoir), a naplňuje tak v jistém smyslu Diderotovu hrozivou předpověď. Prokletí a zámezí poezie u Rimbauda spočívá pak mimo jiné také v nemožnosti „změnit život". Jeho kletbou se moderní poezie ocitá na svém začátku.

Je zřejmé, že hlavní těžiště Pohorského studie se opírá především o analýzy děl autorů 19. století. Největším úskalím jsou starší etapy zvoleného historicko-genealogického vzorce. V souvislosti s tematologickým okruhem dance macabre autor monografie zcela opomíjí Bachtinovy analýzy pozdně středověké kultury, období renesance a humanismu (například interpretace smíchu u Rabelaise nebo u Erasma Rotterdamského) jsou zcela vynechány, byť i v dílčích referencích. Analytické pasáže mnohdy směřují až k příliš explikativním formulacím, nicméně autorova kultura esejistického jazyka zpřístupňuje monografii především širšímu okruhu zájemců akniha si své čtenáře bezesporu najde.

V závěru své práce Pohorský vymezuje prokletost jako jistou tranzitivní pozici: „Rozpor básníka je v tom, že stojí kdesi na pomezí mezi laboratores, mercatores a ora ores." (s. 208) Tato situovanost však odkazuje k širšímu diskurzu v dějinách literatury. Je dána napětím mezi neustálým tlakem zvnějšku areflektující senzibilitou. Dalším zprojevů těchto procesů je napětí mezi pravidlem (zvnějšku) a subjektivně pociťovanou krásou. Je to právě romantická estetika, apředevším Schopenhauer, kdo devalvaci normativních regulí připouští, a dokonce doporučuje. Postupné odcizování se idealizované normě osvobozuje poezii od utilitární skutečnosti (užitečná práce k celku) a otevírá cestu experimentu, neposlušnosti a alternativě.

.

Hana Bednaříková