Nabokovův zapomenutý hráč
Timofej Pnin

Vladimir Nabokov: Pnin.

Přeložil Pavel Dominik. Praha, Paseka 2001.

Ruský emigrant Vladimir Nabokov zaujímá v literárním světě zcela výjimečné postavení. Píše stejně tak dobře rusky jako anglicky apatří stejně tak dobře do literatury americké jako do ruské. I když Nabokov publikoval v meziválečném německém exilu sérii vynikajících rusky psaných románů pod pseudonymem Sirin, jméno Nabokov bylo známo nanejvýš tak v prostředí porevoluční ruské emigrace. Když se pak v polovině padesátých let nenašlo v amerických nakladatelstvích místo pro Lolitu, byl tento román vydán v Paříži, ato v nakladatelství Olympia Press, jež nemělo z hlediska seriózní literatury právě nejlepší pověst. Román Lolita zůstal bez většího ohlasu jen do r. 1956, kdy jej Graham Green v londýnských Sunday Times zařadil mezi nejlepší romány předchozího roku. Následující už americká vydání pak zařadila knihu mezi světové bestsellery a zajistila Nabokovovi jak světovou proslulost, tak definitivní finanční zajištění. Cestu skandálního vstupu do velké literatury nebo do velkého světa se pokusilo apokouší napodobovat a uměle vyvolat v nejrůznějších oblastech lidské činnosti mnoho lidí. Ale jen ve zcela výjimečných případech je skandální křik podložen poctivou prací a tvůrčím intelektem. Uvědomíme-li si, že Vladimir Nabokov vydal 16 velkých románů, několik povídkových sbírek, psal dramata, poezii, literárněvědné práce a eseje, intenzivně překládal, ale také bádal i jako entomolog, pak je jasné, že se v jeho případě snoubí výjimečný talent s mimořádným pracovním nasazením.

V roce 1957 publikoval Vladimir Nabokov román Pnin. Ještě téhož roku se objevily jak pozitivní, tak příkře odmítavé recenze.

Příběh podivínského ruského emigranta Timofeje Pavloviče Pnina má nádech tragikomické grotesky. Výchozí syžetová situace je stejně jednoduchá jako v jiných románech Vladimira Nabokova. Timofej Pavlovič Pnin byl asistentem srovnávací literatury na waindellské univerzitě. Je to ruský emigrant, který se nikdy dobře nenaučil anglicky. Na katedře působí jen díky toleranci profesora Hagena. Když pak Hagen opouští univerzitu, odchází i Pnin, přestože má další velmi dobrou nabídku. Kam zařadit tuto podivnou grotesku v řadě Nabokovových románů?

Na první pohled by mohlo jít o román z univerzitního prostředí, kdy je podivínská Pninova výjimečnost konfrontována se zaběhnutou sterilní rutinou vážně se tvářícího kvazivědeckého počínání. Odtud bychom mohli dojít k závěru, že jde o parodii světa, který je jen zdánlivě vědecký a který předstírá, že se skutečně něco děje. Pravá tvůrčí aktivita je zaměněna přizpůsobováním se ustáleným normám jednání, kdy vše probíhá podle dopředu stanovených racionálních pravidel. Hodnota jedince je pak posuzována mírou konformity, s níž je zachován předem určený a zaběhnutý stav světa. Jakákoliv originalita, spontánnost, živelnost a instinktivnost, jež nezapadá do apriorního rámce, je považována za neužitečnost, nepotřebnost, zbytečnost, neproduktivnost. Pninova nepraktičnost je tak stavěna proti utilitárnímu pojetí světa a jeho prakticistní koncepci, která „vzdělání považuje pouze za prostředek k získání výnosného zaměstnání" (s. 116). Pninova zbytečnost pak může být v románové realitě považována za známku plnohodnotného života, a ne pouhého naplňování předem stanoveného a předvídatelného projektu. Pnin vybočuje z předem daného schématu reality a osobitost rozhodování je pak znakem jeho individuality.

Z lidí obklopujících Pnina bylo jen velmi málo těch, kteří ho chápali jako rovnocenného partnera. Především byl terčem posměchu. Pninův syn Viktor patřil k neobyčejně talentovaným malířům s výjimečným pohledem na svět. Timofej Pnin mu koupil jako dárek to, co pokládal pro dětský svět za nejdůležitější: knihu Jacka Londona a kožený fotbalový míč. Při synově návštěvě vyhodil míč oknem, protože mu bylo jasné, že syn je úplně jiný. Na první pohled by se zdálo, že syn a otec se rozešli, aniž by se navzájem skutečně viděli. Na první pohled je Pninovo setkání se synem jen jedním z řady příkladů vzájemného generačního neporozumění. Je tu však něco, co takovému jednoduchému řešení odporuje. Timofej Pavlovič Pnin dostává od syna krásný dar — malovanou skleněnou konvici, kterou je jednak možno považovat za drahocennou starožitnost, jednak za věc, která svou krásou okamžitě upoutá své okolí. Pnin v rozrušení ze zprávy, že bude muset odejít z univerzity, rozbije v dřezu při mytí nádobí nějaké sklo a bojí se, že rozbil synovu konvici. Když po chvíli ponoří do pěny dřezu opět ruce, súlevou zjistí, že rozbil obyčejnou sklenici aže dárek od syna zůstal vcelku. Samozřejmě, z tohoto detailu nelze usuzovat na nic zásadního. Jisté je však to, že Viktorův umělecký zrak má smysl pro krásu a také pro výjimečnost. Prostřednictvím dárku dal najevo, že si porozuměl s člověkem, kterého viděl poprvé v životě a který byl jeho otcem. Je rovněž nesporné, že Pnin si z jakéhosi důvodu neobyčejně vážil synova dárku. Vzhledem k Pninově naprosté nepraktičnosti a nezištnosti můžeme zcela vyloučit jeho zájem o materiální hodnotu dárku.

Několik důvodů nás zároveň vede k závěru, že Nabokovův román Pnin pokračuje vtématu navozeném už v románu Lužinova obrana. Prvním z důvodů je neustálý návrat dětských motivů. Dětský svět Timofeje Pavloviče Pnina vyrůstá z ruského prostředí. Vprůběhu celého románu je domov zastoupen leitmotivem veverky, jejíž obrázek je umístěn na Pninově dětském stole a jež ho potom v různých variacích doprovází po celý život. Bezelstná a upřímná povaha Timofeje Pnina je založena v jeho dětském přístupu ke světu. Scéna, na niž si Timofej Pnin velmi dobře vzpomíná, působí až metaforicky. Když si jako děti hráli na schovávanou, zalezl malý Timofej do skříně mezi staré oblečení. Dlouho se nikdo neobjevoval, a tak Timofej sám vylezl ze skrýše a zjistil, že jeho spoluhráči ve schovávané si už dávno přestali hrát adávno odešli domů. O nenalezeného kamaráda se nikdo nezajímal. Dětsky upřímný vztah ke světu si Timofej Pnin uchoval ivdobě, kdy ho všichni pokládali za dospělého. Bezmezně miloval svoji ženu, i když od něho odešla; bez podezíravosti se choval k okolnímu světu, který se mu za zády posmíval za jeho podivínství. Timofej Pavlovič Pnin komunikoval s dospělým světem za pomoci jiného dorozumívacího kódu. Pohlížel na svět z pozice dětské hry na schovávanou, kdy najednou zjistil, že o něho nikdo nejeví zájem, nikdo ho nebere jako skutečného partnera ve hře. Timofej Pavlovič Pnin se ocitá najednou v pozici hráče, na kterého všichni zapomněli. Pozice člověka, kterého jako by zapomněli ve světě, úzce souvisí sústředními motivy Lužinovy obrany.

Jiným z důvodů, který román Pnin začleňuje do ruské řady Nabokovových próz typu Mášenky či Lužinovy obrany, je Pninova emigrantská zkušenost. Pnin, i když žije mnoho let za hranicemi Ruska, neustále trpí fobií pronásledování, která se stala jedním zústředních témat Nabokovova Bledého ohně. V románu Dar se Godunov-Čerdyncev, stejně jako Pnin, několikrát stěhuje. Jde o hrdinu „na cestě", který marně hledá ukotvení v místě, které by mohl pokládat za svůj domov. Rovněž první z Pninových dětských lásek, Mira Běločkinová, končí děsivou smrtí v Buchenwaldu. K Pninovi se její smrt několikrát vrací v nejrůznějších podobách. Konečný cíl cesty Timofeje Pavloviče Pnina je naprosto neznámý a nijak nevyplývá z románového konce.

Román Pnin je třeba rovněž chápat z hlediska ztraceného domova-ráje. Timofej Pavlovič Pnin se nikdy nevyvázal z atmosféry předrevolučního Ruska. Předrevoluční Rusko bylo pro něho časem a prostorem, který už neexistoval. Ve svém korpulentním subjektu si Pnin nashromáždil a nosil s sebou Rusko, které už neexistovalo. Pnin pohlížel na svět nejen z dětské pozice, ale rovněž z pozice domova, pro nějž byl okolní svět cizí. Jestliže mluvíme o cizotě, pak máme na mysli především svět, který Pnina obklopoval, který se vysmíval jeho odlišnosti a nechápal jeho bezelstný postoj ke světu. Cizota je zobrazena prostřednictvím postavy Edwarda Wilda, který zastupuje cynický a racionálně chladný životní princip. Je to postava podobná karikaturistovi Hornovi z románu Camera obscura. Svět zlé tmy žití je koncentrován do přízraku smrti v německém koncentračním táboře. Pnin s cizotou nikdy nenavázal skutečný kontakt. Vytvořil si subjektivní realitu, kterou si neustálým studiem rozšiřoval onové oblasti. Byl jediný, kdo dovedl precizně zdůvodnit, proč román Anna Karenina začíná v pátek 23.února 1872 nového kalendáře. A byl jediný, kdo tento údaj pokládal za důležitý amohl se kromě rozporu v Tolstého interpretaci opřít o zcela evidentní fakta ruské historické skutečnosti. Timofej Pavlovič Pnin byl člověk, pro něhož neexistovala přítomnost, ale jen přítomnost minulosti. Bylo by však nesmyslné pokládat motiv domova jen za jakési idylické bezčasí. Vše je zasazeno do komplikovaného rámce mystifikačního románu, v němž je nepochybně potvrzena jen existence tohoto motivu.

Čím však Pnin nejvíce připomíná Lužinovu obranu, je pocit, že se něco v jeho životě stále opakuje. Doposud v našem výkladu byla opomenuta postava vypravěče, která přímo vybízí, aby byla ztotožněna s Vladimirem Nabokovem. Vypravěč se s Pninem několikrát setkal. Poprvé se uviděli, když ještě jako dítě navštívil se svým vychovatelem očního lékaře Pavla Pnina. Na okamžik mu byl představen chlapec, který se s jedničkou z algebry právě vrátil ze školy. Podruhé se vypravěč setkává s Timofejem na panství své tety, kterou přišli Timofej se spolužákem Bělčikovem požádat o to, aby mohli v její stodole sehrát divadelní představení. Vypravěč se pak stínově pohybuje na pozadí Pninovy lásky k Líze. Naposled se vypravěč objevil v Pninově životě v okamžiku, kdy musí tento podivínský Rus odejít z univerzity. Vypravěč, známá osobnost amerického literárního světa, má převzít katedru waindellské univerzity. Protože zná Pnina, vyžádá si vypravěč uvedení univerzity, aby mohl založit novou katedru slavistiky, na niž přijme toho, koho on považuje za potřebného. Vypravěč nabízí Pninovi místo na univerzitě, ale Pnin odmítá, i když je ve velmi těžké existenční situaci. Zbývá odpovědět na otázku: Proč Pnin odmítne velkorysou vypravěčovu nabídku? Především proto, že je velkorysá. A také proto, že s tímto člověkem nechce nic mít. Pokud si všimneme řetězce jejich setkání, pak ve všech případech Timofej Pnin byl vjakémsi přehlíženém postavení. Poprvé, když byl před cizíma očima svého vrstevníka pochválen za jedničku z algebry. Podruhé, když vypravěč odmítl hrát v jeho divadelní stodolové hře. Potřetí, když vypravěč opovrhl básněmi ženy, kterou Pnin miloval, ale také i proto, že vypravěč odmítl Lízinu ruku, čímž opovrhl jeho nastávající ženou ajako tvůrce Pninova osudu stál i u zrodu jeho manželství. V celém řetězci vzájemných setkání Pnin tvrdošíjně zapíral, že by kdy vypravěče ještě v Rusku potkal, i když věděl velmi dobře, že potkal. Po dlouhé strastiplné životní cestě si konečně Pnin našel dům. Vidí, že je to dům, jaký by si našel i v Rusku, někde na okraji univerzitní Kazaně, kdyby nedošlo k revoluci. Timofej Pavlovič Pnin stojí před smířením se světem, jako by našel nové Rusko. V okamžiku vrcholného štěstí se najednou ukáže, že o něho nikdo nestojí, podobně jako nikdo nestál o jeho divadelní hru, podobně jak byla přehlížena jeho jednička zalgebry, jak byla přehlížena jeho žena. Aprávě člověk, kterého Pnin pokládal za stále se opakující symbol přehlížení a méněcennosti, mu nabídne, že stojí ojeho práci. Pnin pomocnou ruku chápe jako milost, jako opakující se úskok osudu, který ho tlačil k zemi. Nešlo zřejmě o hrdost chudých, ale o jasné pochopení, že se v jeho životě opakuje stále jedno a totéž. Lužin volil skok z okna. Pnin v okamžiku největšího štěstí v novém domě poznává, že je to jen další kousek osudové hry. Vypravěč-kreátor je pak znamením této hry. Jestliže Lužin končí sebevraždou, Pnin končí životní lhostejností a mlčením. Do telefonu říká: „Není doma, odjel, odjel nadobro." (s.175) Pninův odjezd nabývá těmito větami významu koncovky z románu Lužinova obrana. Román končí stejně tak, jak začal: Pninovou nepovedenou přednáškou a jejím zrcadlením v parodickém představení. Pnin si stejně jako Lužin uvědomuje, že nemá žádné reálné šance uspět v boji s osudem. „Nemám nic... Už mi nezbylo nic, nic, nic!" To jsou slova, která vyslovuje po odjezdu své bývalé manželky a která by mohla být závěrečným motem Nabokovova románu z roku 1957. Ale zbývá ještě jedna naděje: „... není náhodou zármutek jedinou věcí na světě, která lidem skutečně patří?"

Román vychází v citlivém českém překladu Pavla Dominika, který lze jen pochválit.

Zdeněk Pechal