Obyčejný život Adolfa Hermanna

Adolf Hermann: Mých prvních pět životů.

Přeložil Marek Toman. Praha, Triáda a G plus G 2000.

Jedním z pozitivních rysů svobodného knižního trhu byla v uplynulém deceniu zvýšená nabídka děl memoárové literatury, která umožňují poněkud vyrovnat komunistickým režimem pokřivený obraz naší nedávné minulosti. Vyšla pozoruhodná svědectví politických aktérů únorových událostí 1948 (Huberta Ripky, Ladislava Feierabenda, Petra Zenkla), protagonistů kulturního života (Václava Černého, nověji Lumíra Čivrného), ale objevují se i díla méně známých osobností, jejichž úloha chce být znovu připomenuta.

Pod neobvyklým názvem Mých prvních pět životů (My First Five Lives) vydala pražská Triáda ve spolupráci s nakladatelstvím G plus G český překlad bezmála pětisetstránkového torza pamětí Adolfa Hermanna (1914 —1996), zakladatele a prvního předsedy Britsko-české právnické asociace. Tento táborský rodák židovského původu, vzděláním právník, strávil léta druhé světové války ve Velké Británii, kde dočasně působil jako úředník Benešovy londýnské exilové vlády, na Outratově ministerstvu. Po komunistickém převratu v roce 1948 zastával významné místo na československém ministerstvu vnitřního obchodu. Při řešení dílčích otázek hospodářské aobchodní politiky se snažil o uplatnění neortodoxních postupů, veden krajní nedůvěrou k modelu centrálně řízené ekonomiky podle sovětského vzoru. Roku 1950 byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen na dvanáct let za údajnou velezradu. Po šesti letech nucených prací v dolech byl propuštěn a roku 1964 rehabilitován. V šedesátých letech se Hermann věnoval technickým překladům anovinářské činnosti. Po ztroskotání reformních snah „pražského jara" podruhé emigro val do Londýna, kde se nadále věnoval novinářství a dalším aktivitám.

Teprve na sklonku života se Adolf Hermann rozhodl své pohnuté osudy písemně zaznamenat a vtisknout jim čtenářsky vděčnou podobu souvisle vyprávěného příběhu. Autor blíže vysvětluje své pohnutky takto: „Chtěl jsem popsat (…) jeden obyčejný život, jímž historie zmítala a do kterého bušila ze všech stran. V mnoha ohledech je to život typický pro zcela asimilované, světské Židy střední Evropy, a zvláště pro ty, kteří se usadili, možná ještě dřív než Češi, u řeky Vltavy tam, kde se vynořila z peřejí a proměnila se ve vodní cestu plynoucí k dnešnímu Hamburku — v místech, která dodnes tvoří historické srdce Prahy." (s. 9) Nutno přiznat, že autor svůj záměr poctivě naplňuje. Detailně vykreslená soukromá historie jedince dominuje nad objektivizujícími výklady obecných, převážně politických souvislostí. Při subjektivním hodnocení některých událostí nebo povahových rysů některých osob trochu starosvětsky založený autor tu a tam sklouzne kmoralizování, nicméně podobné „poklesky" nejsou naštěstí příliš časté.

Úvodní kapitoly první části pamětí přibližují Hermannovo rodinné prostředí, zpětně vysledované až k rodovým kořenům. Toto prostředí bylo složitě utvářeno specifickou náboženskou situací, vystřídanou postupujícím procesem asimilace, sžíváním se s vnějším (nežidovským) kulturním a politickým živlem. Hermannův osobní pocit sounáležitosti s židovskou komunitou vyplouvá na povrch zvláště ve vypjatých dějinných okamžicích, v době Mnichova a druhé světové války (holokaust Hermanna připravil o četné příbuzné) či během dlouholeté komunistické perzekuce, kdy došlo k odsouzení mnohých „sionistických spiklenců", počítaje v to nepřímo i Hermanna. Bolestné zážitky zvězení představují čtvrtou, nejdelší část pamětí. Uzavírá ji esej nazvaný výstižně „Relativita času", kde se mimo jiné píše: „Ti, kdo ctí řády a pravidla a staví intelekt a logické myšlení nad prostou víru vmorální řád, se pravděpodobně podrobí snáze. Profesoři auniverzitní učitelé, právníci a lékaři mívají sklon povolit, zatímco ,jednodušší‘ lidé silné víry, ať už krejčí, zemědělští dělníci nebo hostinští, často působí na své vězně jako skála přátelství a bezpečí." (s. 383) Podobných hlubokých postřehů, opravdových životních ponaučení lze v knize nalézt více, ikdyž nejen pro ně bychom měli Hermannovy paměti číst.

Kniha je zajímavě kompozičně řešena. Aby názorně vyjádřil všudypřítomný pocit životní diskontinuity jakožto produktu „velké diskontinuity" středoevropských dějin 20. století, rozděluje Hermann svůj život do celkem sedmi období — jednotlivých „životů". (Plánované literární zpracování šestého a sedmého „života" už autor bohužel nestihl realizovat, proto se v názvu knihy hovoří jen o prvních pěti.) Má to své zdůvodnění ipůsobivé kouzlo. Každé z pěti sledovaných období má víceméně svébytný charakter: jiný je život Adolfa Hermanna v roli obchodníka či ministerského úředníka, o poznání jiný je život Hermanna-politického vězně apod. Každé období má svou nezaměnitelnou hodnotu prožitku, svůj počátek i konec. Výsledkem takto metaforicky uchopeného pocitu diskontinuity není v tomto případě temná existenciální beznaděj nebo dokonce destrukce osobnosti, nýbrž znovu objevovaná vůle k novému začátku. A to je jistě povzbudivé, ikdyby jejím pramenem měl být, jak uvádí Hermann, „smrtelný hřích pýchy".

Navzdory závažnosti Hermannova strhujícího příběhu o době, které byl nejen svědkem, ale i živým účastníkem, udržuje si autor během vyprávění osobitý smysl pro humor, podporovaný bystrým pozorovacím talentem. Tímto způsobem, stejně tak jako zdařilým stylistickým ztvárněním se mu podařilo odhalit některé skutečně tragikomické aspekty právě završeného století.

Poměrně rozsáhlý, přestože nedokončený text doplňují osobně laděné vzpomínky autorovy manželky Zdeny a autorových přátel, ekonoma Ivana Šroňka a redaktora Financial Times Malcolma Rutherforda. Nedílnou součástí publikace je vedle fotografického materiálu Hermannova stručná bibliografie, zahrnující především studie z oboru práv aekonomie, včetně množství článků otištěných na stránkách vesměs zahraničních periodik. Čtivý překlad anglicky psaného originálu, s vyloučením nadměrně popisných pasáží, pochází z pera Marka Tomana, který také dílo edičně připravil a opatřil doslovem. Jak překlad, tak dobrá ediční příprava jen podtrhují kvality poutavého textu.

Roman Kanda