O životě a díle básníkově
stránek pět set

Václav Durych: Vzpomínky na mého otce. Životopis Jaroslava Durycha.

Olomouc, Votobia 2001.

Luxuriosus adolescens peccat,

senex luxuriosus insanit.

(Seneca Starší, Kontroverze 2, 14)

Synkrezi subjektivního a objektivního, vzpomínek vlastních i cizích, tedy soukromá svědectví, a žánr životopisu sepsal strážce literární pozůstalosti a nekritický obdivovatel Jaroslava Durycha, jeho syn Václav (1930). Předložený titul není ovšem žádným překvapením, protože jeho existenci předcházela shodně tendenčně zaujatá a faktograficky nespolehlivá „stručná" verze, otištěná loni v jinak cenném sborníku Jaroslav Durych. Život, ohlasy, soupis díla a literatura o něm (Brno, Atlantis 2000). Kořeny však sahají mnohem hlouběji do minulosti. Protože předlistopadové instituce vycházely jeho snahám o edice areedice vstříc jen skoupě, zahájil Václav Durych na konci osmdesátých let samizdatové vydávání otcova díla, převážně jeho publicistické části, sám, a to v podstatě podle tematického klíče. Kromě toho zveřejnil i celou řadu publicistických projevů vlastních, k nimž se stylem řadí i přítomný svazek, vnichž usiluje obrátit pozornost k otcovu ideovému auměleckému odkazu. Jejich sdělnou hodnotu však je třeba prověřovat, neboť Václav Durych příliš často a rád preferuje vlastní konstrukce před fakty.

Jeho texty se proto vyznačují dualismem explicitně vyjádřené nutnosti práce s prameny („Prameny se dnes čtou jen zřídka, to dá hodně hledání. Času je málo, sáhne se proto po nějakém výtahu či recenzi, byť by to byla třebas jen sprostá denunciace..." — s. 325), ale zároveň i mnohokrát doložitelnou indiferencí právě vůči pramenům (zde např. téměř všechny čapkovské pasáže, ale nejen ony). Nejde však ani o náhodu, ani o nedorozumění, nýbrž o záměr. Václav Durych dobře ví, že co je dovoleno memoáristovi, nelze odpustit biografistovi, aproto mezi oběma polohami účelově balancuje a dokonce se pokouší své balancování vysvětlit a jakoby ospravedlnit: „Nelze po životopisci žádat, aby rozebíral a pokoušel se hodnotit umělcovo dílo. K tomu není povolán. To náleží autorům monografií, kterým zase nepřísluší zdržovat se životopisnými daty. Nicméně je třeba v životopise se zdržet upodmínek, které umělcovo dílo ovlivňovaly." (s. 238) Přeneseme-li se přes terminologickou vágnost a patrnou nedůslednost v samotném sdělení (od životopisce prý nelze vyžadovat kritickou interpretaci díla, kritik se zase nemá zabývat životopisnými daty, ale zde se životopisec musí zdržet u podmínek, které ovlivňovaly dílo), je zřejmé, že směšování obou postojů a prolínání výrazových prostředků obou žánrů je hlavním prostředkem narační dynamiky. Terminologická neujasněnost vůbec charakterizuje text jako celek aje jedním z jeho nejzávažnějších nedostatků. Nejprůkaznější je to tam, kde se Václav Durych nedrží (a ani se o to nesnaží) v předem stanovených hranicích svědka a biografisty akoná výpravy do literární historie a do literární teorie. Počíná si přitom sice silácky, ale to jim na ceně pranic nepřidává.

Postoj autora k otci, o němž vydává své svědectví, se od počátku do konce vyznačuje typickými rysy společensky apologetické funkce, s níž přímo souvisí i negativní sebeprezentace vlastní osoby („malý spratek", s.221; „byl jsem však příliš hloupý", s. 300; „nebyl jsem natolik tupý", s. 329; „s blbečkovskou hrdostí jsem domů přinášel svůj nález", s. 378; „kluk pitomá", s. 472 aj.), prozrazující určitý komplex. Jeho nazírání života i veškeré činnosti otcovy, ať občanské, ať umělecké, se redukuje na romantický svár titánství s mrňavostí prostředí a času. Výtečný lékař s geniální pamětí, nadaný věšteckými schopnostmi, kynolog, teolog, polyglot atd. je zároveň ubožák, stíhaný dědičnou ivlastní hmotnou bídou, pronásledovaný osudem, institucemi i jednotlivci, ublížený aubližovaný zaživa i po smrti. Proto očekávání čehokoliv jiného než pouhého (nespolehlivého) popisu je bezdůvodné. Memoáristovi nelze právo na emoce upírat, ubiografisty jsou jejich projevy neodpustitelné.

S historickými fakty, jak už výše a několikrát předtím bylo řečeno, zachází Václav Durych svévolně a účelově. Kdyby k nim choval tu úctu, jak praví, mnohá svá tvrzení by pečlivěji zvažoval, neboť takto podaná poněkud počpívají denunciantstvím. Na s.184 např. píše o vandalském stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí a kromě toho, že „vůdce českých ,politických‘ katolíků P. Jan Šrámek se na tuto staroměstskou exekuci odvažoval přihlížet toliko zpoza záclony kteréhosi nedalekého bytu. Přihlížejících ovšem byly spousty. Zvlášť nadšeně přitom zářily oči dvěma českým socialistkám: Fráně Zemínové a Miladě Horákové." Nebo prý vinou Karla Čapka „Durychovi nebyla přidána ta čtvrtá, plukovnická [hvězda]…" (s.328)

Jiný příklad? Dle tvrzení na s. 146 olomoučtí dominikáni „přizvali" Jaroslava Durycha ke spolupráci na překladu Sumy teologické sv.Tomáše nikoliv jako jazykového poradce či korektora, nýbrž proto, že vynikal svými znalostmi — mystiky! Na s. 315 sice Václav Durych zdůrazňuje, že Suma není dílem křesťanské mystiky, nýbrž klasické dílo obecné teologie, avšak (na s. 314) předesílá sdělení, že jednak „Durych nabídl svou pomoc olomouckým dominikánům při překladu Sumy..." a dále, že „nikde bohužel nenalezl, kolik kapitol (!— P. H.) otec přeložil, od kdy do kdy na překladu pracoval" a připojil stížnost (tentokrát) na „jazykoznalce", že je prý „ani nenapadlo vystopovat Durychův podíl na překladu". A svůj stesk pointoval úvahou, jakých je v textu rozeseto nešetrně mnoho: „Jeho (rozuměj: Durychův) literární jazyk (! — P. H.) je nenapodobitelný, a i když připustíme, že buď P. Braito, či P. Soukup nebo P. Dacík mohli vznést námitky proti některé jeho formulaci, pak by i případná oprava nesla rozpoznávací znaky ruky Durychovy." Stížnost na nesnadnou dostupnost Sumy je třeba rozhodně odmítnout jako zcela irelevantní ajako další příklad exemplární autorské nezodpovědnosti Václava Durycha a faktické neujasněnosti autorského záměru, pokud ponecháme stranou záměry reklamní. Kdyby Václav Durych Sumu i jen letmo přehlédl, nepochybně by musel upustit především od užití pojmu kapitola/kapitoly a nahradit ho otázkami a články. Zjistil by také, že z pěti a půl tisíce tiskových stran přeložil Jaroslav Durych podle informace v tiráži otázku 5.—10., s.49—99, 1. část 2. dílu, tj. 50 tiskových stran netto. Čekat pak, že se v díle racionalistického systému bude moci viditelněji prosadit literární jazyk, ať už jím autor myslí cokoliv, je marnost a zbytečné plýtvání dechem i slovy. Četba je to laikovi převahou neschůdná i jen proto, že překladatelé, včetně Jaroslava Durycha, akceptovali ve své praxi starou a nesrozumitelnou scholastickou terminologii zakladatele české novoscholastiky Josefa Pospíšila a konzervativního filologa Františka Bartoše z osmdesátých let 19. století. Co tím literárním jazykem Václav Durych tedy myslí? Dále například není možné zcela ahistoricky tvrdit (pokolikáté už?!), že důstojník Durych odolal vábení Šrámkových lidovců, aby vstoupil do jejich stranických řad. To prvorepublikové zákony nejenže nepřipouštěly, nýbrž přímo zakazovaly. Podobných kiksů je tu ale takové množství, že jejich opravy by vydaly na samostatnou brožuru.

Styl Durychovy memobiografie je publicistický a vyznačuje se osobními výpady a averzemi, často velmi apriorními a tendenčně předpojatými. K tomu se řadí množství jiných nedostatků a chyb, z nichž některé jsou komické. Např. na s. 163 se čte o „krtičanském ševci z Valašska", odsouzeném k trestu smrti roku 1915 (Okamžiky z válečných let). Nepocházel, jak by se snad mohlo zdát, z nějakých valašských Krtičan, nýbrž trpěl tuberkulózou mízních krčních uzlin, skrofulózou, zastarale krticí, bylo to švícko krtičnaté. Také grafická úroveň textu trpí vážnými nedostatky ve střídání typů písma a zejména v užívání uvozovek, jež jsou nositelkami sémantické informace. Není přece totéž, mluví-li se oApoštolech a „Apoštolech" (s. 92 n.), nebo o Božích bojovnících (samizdatová antologie Václava Durycha zroku 1990) a Macharově pamfletu „Boží bojovníci"!

Kniha Václava Durycha je sice v některých ohledech (rodinný život, zejména vobdobí války a po ní) přínosem, ale nad celkem se vznáší otazníky až příliš četné apochyby příliš neodbytné. Na kvalitní životopis si budeme muset ještě rozhodně počkat.

Petr Hora