Nová antologie
z Durychovy publicistiky

Jaroslav Durych publicista. Ed. Zuzana Fialová.

Praha, Academia 2001.

Durychovské edice a reedice se v posledním desetiletí množí způsobem dosud nevídaným. Není snad jediný titul jeho mimořádně rozsáhlého a žánrově rozmanitého díla, na který by se zapomnělo. Dostalo se tedy už ina básnické juvenilie (Osamělé květy, ed. Vladimír Justl, 1993), syn Václav Durych vydal zrukopisné pozůstalosti samostatně apod svým titulem Papežové a císaři tzv. „torzo obsáhlého historického úvodu k vlastnímu životopisu svaté Zdislavy". (Ten u nás také, krátce po předchozím vydání římském, vyšel roku 1991 s týmž titulem Světlo ve tmách.) A tak dále. Začíná se tedy sahat po textech obtížněji dostupných, rozptýlených po soudobém periodickém či příležitostném tisku, po publicistice, jež byla Jaroslavu Durychovi sice nutným prostředkem jeho společensko-umělecké strategie pro pohyb v meziválečné sekularizované společnosti, změněné infernem první světové války, jež namísto katarze anávratu do náruče Říma začala velmi důsledně uplatňovat program odklonu a odpadu, ale prostředkem nejčastěji, nejdůsledněji a dodnes diskutovaným pro militantně katolickou dikci. Právě nad soudobou českou katolickou apostazí se Jaroslav Durych zamýšlel ve své rozsáhlé stati Naděje katolictví v zemích českých (časopisecky a krátce nato i v samostatném otisku r.1930), v níž pronikavě analyzoval příčiny tohoto stavu. Řečená stať vznikala v dusném ovzduší, naladěném článkem „Spravedlnost" (Akord 3, 1930, 1. 5., s. 177—179) proti jeho osobě polemicky. Z aluzí v Nadějích je to na několika místech dobře patrno. Žurnalistiku a publicistiku reprezentují např. svazeček fejetonů Duše Podkarpatské Rusi (1993) ažánrově pestřejší antologie Kněz ababa (1999).

Antologie Jaroslav Durych publicista je rozdělena na tři stejně rozsáhlé, řečeno jen velmi povšechně, tematicky sevřené oddíly, znichž první je zaměřen na otázky kultury aumělecké praxe, ve druhém se soustředí texty na téma stát a státnost, ve třetím na téma víra a tradice.

Jaroslavu Durychovi šlo v prvé řadě vždy o umění podřízené katolické doktrině, byť ji časem přímo neprosazoval. Jeho „Výstražné slovo k českým básníkům" (s. 11—13) reaguje odmítavě na výzvu Jindřicha Vodáka kčeským umělcům, aby své síly nabídli politickým stranám mladé Československé republiky: „...Káže se vám, básníkům, že je vaší mravní povinností, abyste pracovali v politických stranách; abyste svými díly pomáhali reklamě volební a časopisecké, aby ta která strana se mohla chlubit, že má ve svém táboře, nebo že dokonce fedruje tolik a tolik básníků té até hodnostní třídy; aby různé tlusté nestvůry trojlaločných brad a drzých očí nemusily se bát výtky nekulturnosti; máte být ozdobnými pavími péry, zastrčenými do olysalých zadků politických mrch... Vám, básníci, kteří jste jedinými legitimními vůdci světa a zákonodárci historie, nakřikují nyní drzí kuplíři den ze dne své požadavky ahrozby, tak jako byste byli insolventními prostitutkami v drápech uznalých věřitelů..." Text tohoto soukromého letáku nesměřoval, jako tomu u Durycha bývalo vždy, k jedinému cíli, k popření vcelku konvenčního požadavku. Především se jím ozval romantik, přesvědčený ovýsostném postavení básníka ve společnosti, a celoživotní ctitel Březinova básnického díla (v antologii jsou březiniana zastoupena ještě několikrát, přímo: „Vnější záhady v životě Otokara Březiny" — s. 39n., „Svatost umění" — s. 68n., „Ferdinand Peroutka a Otokar Březina" — s.76n., „Otokar Březina aViktor Dyk" — s.98n., i nepřímo), katolík bojovného ducha, vřelý nacionalista a nesmiřitelný odpůrce Masarykovy filozofie i filozofických směrů (včetně jejich nositelů), s nimiž jej osud svedl do stejného časoprostoru. Právě tím je do značné míry poznamenána ijeho publicistika a je jen ku cti přítomné antologie, že se nevyhýbala textům, jež vzbuzují i přes odlehlost několika desetiletí rozpačitost ani ne tak nad soudy, jako nad procesními souvislostmi a argumentací, ale že zároveň neusilovala uplácat paládium, že ve výběru udržela rovnováhu. Střety s Karlem Čapkem (zde např. „List Karlu Čapkovi oloajalitě" — s. 202n., „Spravedlnost" — s.275n., „Pláč Karla Čapka" — s. 220n. aj.) byly tragické až k trapnosti, tak že dobrým právem Durychovo jméno vlivem okolností, o něž ovšem nedbal, diskvalifikovaly do sousedství Stříbrných aZavřelů. Patří mezi ně ičlánek „Očista duší", otištěný krátce po mnichovském diktátu dokonce dvakrát, v listopadu a v prosinci 1938, jeden z těch, které účtují s Československou republikou a snaží se dvacet let národní historie en gros vymazat z historie. Není třeba oddávat se prvorepublikovému sentimentu, aby bylo zřejmé, že se tu děje Čapkova mravní poprava.

Poprvé je zde otištěn (z dochovaného kartáčového obtahu) i Durychův příspěvek do ankety Peroutkovy Přítomnosti „Proč nejsem komunistou?" (s. 188n.) z roku 1924. Pravděpodobně nikdy nebude zcela jasné, proč se s takovým uznáním vyslovil o bolševickém experimentu:

„...Abstraktní komunismus je představa krásná a užitečná, ale patří dosud do říše představ, třebas říše představ je skutečnější než skutečnosti uznávané. Historický komunismus je vlastně až dosud vyplněn dílem bolševické revoluce. O té jsou mínění různá. Povznesla mnohé teorie na dogmata a pokusila se o tvárnou práci. Ale mně imponuje mnohem více její činnost ničivá. Miliony zabitých a umučených jsou mnohem impozantnější než obnovený export galoší se značkou SSSR..." A též konstatuje, že „bolševická revoluce pokusila se, aby zjednala rovnováhu mezi smrtí přirozenou a nepřirozenou, poněvadž i ve válce ještě příliš mnoho lidí umíralo přirozeně". Jinými slovy, nadělala málo mučedníků.

Z uvedeného by se mohlo zdát, že antologie Jaroslav Durych publicista je a priori tendenčně protidurychovská. Není tomu tak. Lze mít za to, že se autorce Zuzaně Fialové zdařilo postihnout Durychovu publicistickou tvorbu v úplné žánrové i tematické škále aukázat in concreto, že šlo o osobnost složitou samu o sobě a ve vztahu ke kontextu snad ještě hmatatelněji. Konečně také — není-li možno iniciovat vydání Durychových spisů, jež by obsahovaly i publicistické texty, je antologii možno do doby, než se tak stane, považovat za relativně reprezentativní.

Petr Hora