Ale vždyť to byli filozofové

Jiří Cetl: Ale vždyť to byli filozofové. Filozofické apokryfy.

Brno, Profil-Doplněk 2000.

Píše-li někdo o filozofech, má sklon ktomu zobrazovat je jako hloubající, nepraktické, vážné, běžnému životu vzdálené, podivínské či pološílené bytosti. Jistě bychom nalezli množství těch, kteří takoví skutečně byli, nebo alespoň vynakládali značné úsilí na to, aby tak působili. Od počátku dějin filozofie jsou však přítomni i filozofové, s jejichž vážností to je na pováženou. Nemám při tom obavu, že by jejich renesančním smíchem, který v zájmu odhalení jakýchkoliv, a třeba sebepečlivěji skrývaných slabostí i té nejušlechtilejší a zdánlivě nedotknutelné ideje či osoby neušetří nikoho a nic, utrpěla pronikavost jejich myšlení. Filozof ustrnulý následkem svých „hlubokých" myšlenek v kamenném patosu se mi jeví jako tragická postava, která nedokáže vykročit z klece, již si sama zkonstruovala, a nyní se snaží přesvědčit hlouček svých čtenářů (najde-li se vůbec jaký) o kvalitě a přednostech svého díla. Chcete-li se přesvědčit, jak vypadá strnulá a neživotná reprezentace filozofů a myslitelů, vzpomeňte si na články odvolávající se na Masaryka či Patočku v souvislosti s věcmi, za které údajně stojí umírat.

Jeden z nestorů české filozofie pěstované a šířené z dílčího moravského epicentra, které se nalézá na katedře filozofie MU v Brně, vydal sbírku filozofických apokryfů, jež čtenáři nabídnou skvělou intelektuální zábavu. Jiří Cetl připravil vskutku filozofickou hostinu, ovšem tentokráte pestrou, zábavnou, s kejklíři, břichomluvci a polykači ohně, která má hodně daleko do hostiny poslední. Na hostinu však musíte přijít připraveni. Abyste si vychutnali menu nabízené u Cetla-Trimalchiona, měli byste si osvěžit znalosti z dějin filozofie. Pokud to uděláte, vychutnáte si jemné odstíny chuti, dráždivé vůně a další chutné přísady krmě, jež není určena k rychlému ohřevu v mikrovlnné troubě. Máte-li představu o hlavních myšlenkách velkých filozofů, pak se budete na hostině, na níž můžete současně prohodit s přáteli několik slov o „velkých" věcech světa, bavit vskutku královsky.

Při psaní filozofických apokryfů se projevila Cetlova precizní a úctyhodná znalost dějin filozofie a životů filozofů. Filozofové jsou představeni jako životné bytosti, které ke svým myšlenkám docházejí poněkud neočekávanými cestami (Thales), vysvětlují akorigují své učení při jiných příležitostech než v posluchárnách (Locke), pochybují osvých zdánlivě nezpochybnitelných pravdách, trpí svými neduhy, slabostmi a obsesemi. Nemalou roli hrají v apokryfech ženy, které zde často skvěle ztvárňují nezbytnou stranu filozofického dialogu vedeného nezřídka, po Diogenově způsobu, i tělem. Nepřehlédnutelný je popis praktické lekce na téma primární a sekundární kvality, kterou dává Locke půvabné francouzské slečně jménem Lisette. Zkrátka nepřijde ani slovutný a úctyhodný Kant, s jehož vášnivými představami o lásce (jež „jsou mnohem krásnější než skutečné muchlování v posteli, odporné funění a pohazování zadkem" — s.165) můžete strávit jeden sobotní večer v Královci. Apokryfy obsahují řadu propracovaných detailů, jejichž přítomnost vám učiní radost a zvýší požitek z intelektuální hostiny: Kant si například svůj notýsek se záznamy o slečnách schovává do knihovny za tlustý foliant Wolffových spisů, což svádí k mnoha interpretačním nápadům.

Dovedu si představit, že by apokryfy sloužily k tomu, aby se učitelé filozofie přesvědčili, zda jejich studenti pochopili některé základní myšlenky velkých filozofů. Míra chápání a obeznámenosti by byla úměrná stupni pobavení při četbě příslušných apokryfů. Schopnost pobavit se nad nimi a nad jejich úmyslně deformovaným obrazem je také znamením schopnosti (sebe)kritického odstupu od myšlenek, které se někdy mohou jevit jako nanejvýš přesvědčivé nebo mohou působit jako monument, který údajně nemůže podlehnout zkáze.

V případě některých apokryfů se zábava stává poněkud mrazivou a přechází v humor více než černý. Mám na mysli „Návštevu uHerakleita", v níž Cetl popisuje Herakleita na sklonku života. Herakleitos zdaleka nenaplní mladým příchozím jejich představu o důstojném a moudrém starci, který by byl „hluboce ponořen do sebe sama, aby ve svém duchu našel všechnu pravdu a řád a sloužil obřad Moudrosti". (s. 12) Místo důstojného mudrce najdou „olezlého a zimou roztřepaného dědka" a „uslintaného třepáka, zblblého stářím".

Nevím, zda profesor Cetl chystá ještě nějakou knihu, ale kniha jeho filozofických apokryfů ke mně promlouvá o filozofii a filozofech s větší razancí a intenzitou než mnohá akademická díla. Splňuje moji představu otom, jak promlouvá filozof a důstojný mudrc. Lehce, srozumitelně, ironicky i sebeironicky, vytříbeným jazykem prošpikovaným léčivými sarkasmy a na základě osvojené apromyšlené obdivuhodné sumy vědění. Nechť vám u Cetla, filozoficky pohostinného Trimalchiona, chutná.

Radim Brázda