Svatý mořeplavec

Albert Vyskočil: Kryštof Kolumbus– Jitka Bednářová: Svatý mořeplavec. Brno, Atlantis 2000.

Vydavatelský zájem proniká k živému odkazu Alberta Vyskočila (1890–1966) obchvatem. Reprint jeho poslední vydané knihy kritických studií Znamení u cest připravila Matice cyrilometodějská v Olomouci, v jejíž produkci sotva kdo bude hledat dílo literárněkritické. Roku 1998 uspořádal Robert Krumphanzl pro nakladatelství Vetus Via Vyskočilovy příležitostné texty, kritiky a recenze do svazku Kritikova cesta, koncipovaného jako doplněk souborné edice literárněhistorického a kritického díla Alberta Vyskočila, k jejíž realizaci bohužel dosud nedošlo.

Iniciativa vydavatelů setrvává na Moravě: brněnské nakladatelství Atlantis sáhlo k reedici knihy v celku Vyskočilova díla netypické a vydalo jeho vypravování o “životě a významu objevitele globu” Kryštof Kolumbus. Přestože jde o třetí vydání (1. vyd. 1945, 2. vyd. 1947), jde dnes o edici objevnou, jejíž význam a nepochybnou čtenářskou atraktivitu nakladatelství podtrhlo zařazením do programu Literárního klubu. Jde přitom o dvě knihy v jednom svazku. Po Vyskočilově kolumbovském textu (do s. 304) následuje obsáhlá studie Jitky Bednářové Svatý mořeplavec (s. 305– 426) s podtitulem Hagiografické podání Kryštofa Kolumba v díle Alberta Vyskočila a jeho předchůdců.

Vyskočilův životopis Kryštofa Kolumba byl čtenářsky úspěšný: dvě vydání byla okamžitě rozebrána, a že nenásledovala další, jde na vrub razantního umlčení katolických autorů po roce 1948. Z toho důvodu buduje také Jitka Bednářová na zelené louce, neboť kritická reflexe Vyskočilovy knihy byla zanedbatelná. Je ovšem nesporné,že i ten nevelký ohlas byl a mohl by i dnes být rozpačitý pro trvající kontroverznost Kolumbovy osobnosti. Jitka Bednářová eliminuje větší část interpretačních nesnází tím, že nahlíží na Vyskočilovo dílo v kontextu hagiografie. Došla k přesvědčivému závěru, že je nelze posuzovat měřítky životopisného nebo historického románu ani jako biografický esej, tím méně jako objektivní životopisnou studii, nýbrž v rámci specifických zákonitostí žánru hagiografie.

Nejprve však zařazuje Kolumbův životopis do kontextu vlastního autorova životního díla. Vychází z duchovního zakotvení Alberta Vyskočila ve Staré Říši Josefa Floriana (jehož památce autor knihu připsal). Jak téma světce a svatosti, tak kolumbovská tematika patřily k základům staroříšského duchovního světa. (Kolumbův životopis od hraběte Rosellyho de Lorgues byl po knize Léona Bloy druhým knižně vydaným překladem Josefa Floriana.) Bednářovou zajímá i Vyskočilův příznačný vztah k dobrodružným látkám v literatuře (překladatel Robinsona, autor robinsonovských studií a glos, glosátor misionářské literatury) a vystihuje v jeho kritickém díle a přednáškách, nakolik byl výrazně disponován jako epik. Přesvědčivou analýzou doložila, že Kolumbův život v jeho podání se čte jako “strhující četba svrchované vypravěčské spontaneity, obrazotvorná a básnivá”. Při absenci sekundární literatury o Vyskočilovi je její práce, založená na širokém studiu a původních poznatcích z bystré analýzy, významným přínosem literární historii.

Vymezením žánru získala Bednářová východisko k souhrnnému pohledu na problematiku hagiografie, jejíž literární vývoj a proměny sleduje v brilantní zkratce. A především objevně vyhledává hagiografické prvky v moderní české próze, ve velké šíři od primárně nábožensky založených textů, psaných nejednou na vysoké úrovni dobrými autory (Jetřich Lipanský, Marie Štechová, Silvestr M. Braito, Timotheus Vodička aj.) až po románová díla (Jaroslav Durych, František Křelina, Dominik Pecka), v nichž nechybí ani “perzifláž ideálů svatosti” v Pampovánkovi Jaromíra Johna. Vyskočilovu Kolumbovinejblíže vidí Olbrachtova Dobyvatele, s mnoha styčnými i protikladnými motivy.

Samostatnou hodnotu má shrnutí ustavujících prvků klasické hagiografie, z níž tam, kde žánr překračuje hranice utilitární četby, vyrůstá báseň; v sekularizovaném prostředí nové doby je žánr rozmanitě aktualizován, když např. postava světce je nahrazena umělcem, prokletým básníkem nebo podobným vyděděncem při zachování formálních postupů hagiografie.

Bednářová dále sleduje linii Vyskočilových předchůdců a předkládá profily autorů kolumbovských hagiografických prací: Francouzů Rosellyho de Lorgues a Léona Bloy (neopomene drama Claudelovo) a Čecha Karla Mirvalda. Všímá si ústřední myšlenky, aktuální i dnes, kdy idea globální integrace vstupuje do nové etapy; jde o ideu sjednocení “rozptýlených částí lidstva”, v němž Kolumbus vystupuje jako “objevitel globu”. Otázku Vyskočilovy závislosti na předchůdcích zodpovídá tak, že si uchoval nezávislost a látku jimi zpracovanou vstřebal a “přetavil v naprosto osobitý umělecký tvar”. Ztotožňuje se tak s autorovým ujištěním, že jeho kniha není pouhou úpravou a kompilací.

Práce Jitky Bednářové obsahuje však ještě řadu porůznu rozptýlených významnějších i drobnějších vkladů do literární historie. Obohacuje jednostranný pohled na historii novodobých vazeb české a francouzské literatury, reflektovaných dosud převážně v linii avantgardy, surrealismu, v padesátých až osmdesátých letech v oblasti angažované socialistické literatury. Přináší četné dílčí postřehy o díle Josefa Floriana,koriguje některá notorická schémata ve výkladu jeho osobnosti a působení. V širších souvislostech se erudovaně dotýká některých iniciativ Katolické moderny. Za podnětné považuji její poznámky k periodizaci literárního vývoje (nejvýraznější mezník klade do období kolem roku 1926: Dvojí domovJana Čepa, Tepna a MohylaJakuba Demla, Durychův Rozmach, Florianovy Archy, Čtvrtstoletí Dobrého díla, Tvaratd.). Bohatá a cenná je dokumentární a obrazová příloha. Přináší mj. doklady ke snahám o Kolumbovo svatořečení, včetně encykliky Lva XIII., která taktně, uvážlivě a střízlivě celou kauzu uzavřela pouhým oceněním Kolumbova objevitelského díla.

Kniha Alberta Vyskočila se bude číst jako dílo vynikajícího esejistického stylu a vypravěčských kvalit, ať už historické bádání změní obraz Kolumbova “života a významu” jakkoliv – stejně jako se historické bádání nedotklo uměleckých hodnot klasických životopisných nebo legendárních děl. Ale mluvíme-li o kvalitách Vyskočilovy prózy, nelze se nezmínit o vytříbenosti formy a jazyka studie Jitky Bednářové. Četba jejího textu je stejně svěžím a živým zážitkem, což je tím obdivuhodnější, že se musí pohybovat v limitech vědecké práce, odborné terminologie a přísně věcné analýzy. Vyslovil bych jedinou výtku tam, kde hovoří o “ kampani za Kolumbovu beatifikaci”, čímž se úsilí francouzských a italských Kolumbových ctitelů dostává do polohy bojového tažení nebo politické akce. Ale kde vzít přiměřenější termín?

Mojmír Trávníček