Plastiková dramata - pro plastikové diváky?

Mark Ravenhill: Shopping and Fucking. Banská Bystrica, Drewo a srd 1999.
Mark Ravenhill: Faust (Faust je mŕtvy). Banská Bystrica, Drewo a srd 1999.

Rozebírání knih recenzenty má někdy hodně blízko k loterii. Některý autor padne na kritika vyladěného na stejnou vlnu, jiný se z bezradnosti dočká alespoň částečné a vlažné pochvaly – no a někdo má prostě smůlu.

Také britský dramatik Mark Ravenhill by si jistě dokázal najít spřízněnou duši, jak o tom svědčí živý ohlas, kterého se jeho tvorbě dostává. Obávám se však, že jde o uměle nafouknutou bublinu. Ravenhill rád šokuje už názvy svých her: Shopping and Fucking nebo Faust je mrtvý; nemyslím však, že by přinášel něco mimořádně nového, spíš se veze na vzduté vlně módního nihilismu. Tematika narkomanie či homosexuality přece už naštěstí dávno není tabu, tady se “šokující” dramatik vlamuje do dokořán otevřených dveří, – a také o virtuální povaze současného světa se dnes můžeme dočíst třeba i v denním tisku. Ravenhill se v “Poznámce k textu” v knižním vydání Shopping and Fucking i ve Faustovizmiňuje o tom, že vydaný dramatický text je pouze polotovarem a skutečná podoba inscenace vzniká až při zkouškách; budiž, ale připadá mi to trochu jako alibistické vysvětlení, proč samotný text působí hodně chabým dojmem. Nedokážu si ovšem moc představit na scéně třeba tohle: “Alain sa odvráti a vypľuje Peteho semeno.” Podaří se to i při stopadesáté repríze? A co na to (ať jsem taky trochu vtipný) vlastně odbory divadelních uklízeček?

Shopping and Fucking (škoda že překladatel nezvolil navrhovaný titul Nákupy a jebačky, hned bych se na věc díval o stupeň smířlivěji) vypráví příběh dvojice drogových dealerů, kteří defraudují svěřené zboží a dostane se jim od bosse lekce o důležitosti peněz v životě. Téma, které mohlo provokovat před čtyřiceti lety, když Shirley Clarková natočila svůj geniální film Spojka, dnes už ovšem sotva někoho v postpubertálním věku nadzvedne ze židle. Hra Faust je mrtvýje inspirována texty Michela Foucaulta: právě on je ztělesněn v postavě francouzského filozofa Alaina, který ve stylu klasického road-movie putuje po amerických motelech s adolescentním uprchlíkem Petem (že by pederastní aplikace Lolity?), dokud je internetový masochista Donny nepřesvědčí, že smrt existuje i ve šťastné postmoderní době.

Doslov Eriky Polomské k Faustovi(mimochodem ukázka nekritického obdivu a zamlžování pomocí enigmatických termínů) zařazuje Ravenhilla do proudu plastikového dramatu, který obrozuje nudné kamenné divadlo, a charakterizuje jeho tvorbu: “Ravenhill je skutočný DJ (discourse jockey). Do svojich textových setov preberá úryvky z rozličných diskurzov a rozličných textov.” Nic proti tomu, ale pak mne docela pobavila v tiráži jeho knihy ona měšťácká větička o autorských právech. Asi jsem naivní, když od spisovatele požaduji, aby radikální teze, které hlásá, také naplňoval v reálném životě. Zajímavé rovněž je, že slovenské vydání Ravenhillových knih financoval British Council. Zdá se tedy, že ostrovní společnost se tohoto druhu “obrazoborecké” literatury nijak zvlášť nebojí (a to i navzdory tomu, že jeden z Ravenhillových hrdinů popisuje svoje orgie s nymfomanickou princeznou Dianou a Fergie – inu, proti gustu žádný dišputát...).

Ravenhill si vysloužil pověst kultovního dramatika. Jen málo výrazů je v poslední době tak zprofanovaných jako tento a snad mi nebude špatně rozuměno, dovolím-li si v této souvislosti parafrázi: “Když slyším slovo kultovní, sahám po pistoli.” Zkrátka a dobře: nacházet v současné společnosti projevy degenerace a hnusu nevyžaduje obzvláštní citlivost či pozorovací talent. Skutečně tvůrčí čin bych spatřoval v tom, kdyby někdo dokázal právě teď a tady přijít s optimistickým poselstvím. Čekat to právě od Ravenhilla by nejspíš bylo příliš.

Jakub Grombíř