Městopis – nevyužitá šance?

Městopis. 50 autorů, povídek, měst. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000.

Redaktoři Markéta Kořená a Tomáš Zahradníček přišli v okurkové sezóně s dobrým nápadem. Vyzvali padesát českých literátů, aby přispěli povídkami “z českých měst roku 2000” do několika letních čísel Lidových novin. Čtenářům deníku se tak na jeho stranách naskytla nejen možnost procestovat ve skutečnosti čtyřicet osm českých měst (Praze jako jediné jsou věnovány dvě povídky a František Listopad příspěvek nazvaný “Z města do města” zasvětil “městu snů”), ale také se naskytla příležitost, aby si širší čtenářská veřejnost udělala obrázek o tom, jak čeští literáti vlastně píší a jaká je kvalita jejich tvorby. Nápad to byl jistě originální, jeho realizace byla již mnohem problematičtější, a vydání povídek v knižní antologii lze považovat za naprostý lapsus. Hlavním důvodem k soubornému vydání byl podle mého názoru předpokládaný úspěch u čtenářů, kteří si jistě rádi “konečně přečtou něco o tom svém městě”.

Jestliže se na stranách deníku povídky jevily jako literární zpestření letních prázdnin, nad jejich podzimní knižní podobou vzniká nemálo otazníků. Tím prvním je koncepce, k jejímuž pochopení se na zadní straně obálky nabízí hned několik (bohužel protichůdných) klíčů. Má jít o tuzemský městopis, čtenáři mají příležitost prohlédnout si město “v doprovodu slavného rodáka”, zároveň jde však (paradoxně) o jakousi “výpravu snů”, navíc se jedná o povídky zčeských měst roku 2000. Podle všeho mělo tedy být výsledkem zachycení genia loci současných českých měst. Z důvodu nejasnosti koncepce vznikla vskutku přepestrá směs literárních útvarů, kterým byl při zadání společný vlastně jen rozsah (šest strojopisnýchstran) a z nichž některé lze označit za povídky jen s velkým sebezapřením. Lokální ráz jednotlivých měst se nakonec podařilo zachytit jen málokomu z oslovených spisovatelů, a tak za nejhodnotnější příspěvek knihy lze označit slibný (a přitažlivý) titul. Je velká škoda, že když už se zrodil takto ojedinělý projekt, zůstala jeho realizace někde ve čtvrtině cesty. Tím spíš, že škála literárně zobrazených měst je potěšitelně široká: od velkoměst Českých Budějovic, Ostravy, Brna či Plzně přes okresní města Mělník, Uherské Hradiště nebo Žďár nad Sázavou až po městečka Hořice, Vejprty, Letohrad, která se dějištěm literárního díla stávají snad vůbec poprvé. Za pozitivní jev lze označit i absenci prago, respektive bohemocentrismu, poměr českých měst k moravskoslezským 36:12 odráží totiž vcelku uspokojivě skutečný počet obyvatel i rozlohu obou částí našeho státu.

Ale pojďme od prostoru povídek k jejich autorům. Jsou-li redaktory označováni za literáty, je to více než příznačné, neboť za spisovatele lze označit sotva dvě pětiny z nich. Městopis je tedy reprezentativním výborem, jen co se týká věku autorů a jejich žánrového rozpětí, v žádném případě však nejde o výběr kvalitní domácí prózy. Je jen stěží pochopitelné, že do reprezentativního vzorku českých prozaiků jsou nejčastěji zařazováni všemožní nakladatelští a časopisečtí redaktoři, žurnalisté, sochaři, hudebníci, rozhlasoví a filmoví scénáristé, až by se chtělo napsat: pisálci. Proč zůstali stranou typicky městští autoři jako Hodrová, Ajvaz a Topol, kam se poděli kupříkladu Vokolek, Třešňák, Šabach, Balabán či Viewegh, proč nepíše o Olomouci jeho obyvatel Ludva, ale pražský Jandourek, proč nedostal slovo brněnský vypravěč Kratochvil, žijící ovšem v Moravském Krumlově? Podobné otázky by se daly klást donekonečna, navíc je dost dobře možné, že výše zmínění autoři byli osloveni a jednoduše nepřispěli. Tím více ovšem vynikají disproporce antologie: na jedné straně “all stars” české literatury (Škvorecký, Fischl, Páral, Kliment, Vaculík, Berková), na straně druhé autoři knižně debutující (Havlíček, Krch, Merkner). Zásluha redaktorů, kteří dali slovo začínajícím a v podstatě neznámým prozaikům, přichází vniveč, neboť tito mladíci v sousedství zkušených vypravěčů mohou jen těžko obstát a některé jejich povídky působí přímo hloupě. Z mladších autorů, kteří na sebe vážou pozornost kritiky, jsou do výběru zařazeni pouze tři: Doležal, Jandourek a Brycz, jehož vtipná povídka z pražské Hanspaulky patří k nejlepším číslům svazku.

Až příliš mnoho povídek (např. Šerberová, Preclík, Uhde, Šuleř) má vzpomínkový charakter, který se pojí s nostalgií po mladých letech strávených v rodném městě. Vypravěči se sem vracejí za svými příbuznými, dávnými láskami či za spolužáky na abiturientský večírek a ve vzpomínkách se pak vyrovnávají s válečnounebo častěji s totalitní minulostí. Vyšším počtem jsou také zastoupeny krimipovídky (Hodek, Kuťák, Brůhová), výjimku netvoří ani sci-fi náměty (Jandourek, Velinský, výtečná parodie na akční thrillery Nataši Tanské). Méně časté jsou povídky z jakési virtuální reality (Veis, Just), zcela ojediněle je v souboru zastoupen žánr hororu (Švandrlík) a historické povídky z časů Jana Lucemburského (Šmíd), která se k avizovanému roku 2000 nevztahuje ani trochu.

Povídky známějších autorů nezapřou řemeslnou rutinu a stávají se výmluvnou trestí jejich poetiky. Škvoreckého vypravěč se jmenuje (jak jinak než) Danny, povídka se odehrává (kde jinde než) v Kostelci, je věnována (tentokrát) Murielce, na scéně se objeví líbezně mladá číšnice s radikálně odlišnými politickými názory, než jaké má zestárlá Dannyho generace. Fischl čtenáře opět uvádí do nostalgického a sentimentálního Hradce Králové svého mládí, tentokrát ne do rodinného kruhu, ale mezi bývalé spolužáky. Vaculíkovu učiteli nemůže žačka nabídnout nic jiného než svůj klín, Páral umístil svoji povídku příhodně do Mariánských Lázní, neboť lázeňské městečko je jako stvořené pro lehký flirt a manželskou nevěru, tentokráte zpodobenou v rovině náznaku (přímý popis akce na tak malém prostoru Páral nestihl). A tak bychom mohlipokračovat dále.

Ve zpodobení městského koloritu nacházíme značně otřepané nálepky a klišé: baťovský a podnikatelský Zlín, husitský Tábor, Ostrava podvrtaná doly, Olomouc symbolizovaná syrečky, Mělník soutokem Labe s Vltavou, Plzeň Škodovkou a Karlovy Vary kamzíkem. Ve dvou povídkách se symbolem města stává historická literární postava: Kovaříkův vypravěč z Litoměřic zabloudí do doby Máchovy, Klukanová zavádí čtenáře do třebíčské nemocnice, jejímž pacientem je právě Jakub Deml. Opakující se motivy řeky a nádraží nejsou v kontextu městských próz nijak překvapivé. Plynoucí voda a přijíždějící vlak přinášejí do (malo)města vždy něco nového, vytrhují je z poklidu, jsou symbolem změny. Připomeňme zde klasika českého maloměstského románu Karla Poláčka, v jehož tetralogii obchodník Štědrý pohlíží na vlak přijíždějící do okresního města vždy s nedůvěrou a své syny doprovází na nádraží jen velmi nerad.

Genia loci konkrétního města se snad nejlépe podařilo postihnout Věře Stiborové v písecké povídce “Otavín”. Povídka sice patří k typu “návratu do rodného města”, ale nostalgický tón je potlačen a do centra vyprávění se dostává popis domu tety Marie a především samotného Písku. Vedle domů s “tunýlky vedoucími k řece”, chřestění řetězů uvázaných loděk a mlýnů na řece symbolizuje Písek puklý křemen, v němž jiskří “zlato, otavské zlato, otavín”. Při další návštěvě, po tetině smrti, nenajde vypravěčka v jejím domě nic jiného než tento kámen – otavín. Právě tento neologismus, přítomný již v názvu povídky, vyjadřuje jedinečnostměsta.

Každé místo nebo město má svoji nezaměnitelnost, autoři však nejednou na zachycení místního koloritu sami rezignovali a jejich povídky by se mohly odehrávat de facto kdekoliv. Vznikla tak sice nedůstojná, ale přece jen antologie povídek. Nikoliv však Městopis.

Erik Gilk