Kunderův František Halas

Ludvík Kundera: František Halas. Brno, Atlantis 1999.

Devatenáct let po polské monografii (Waczków, J.: Franciszek Halas. Warszawa 1980) a šedesát pět let po studii Bedřicha Václavka O Františku Halasovi(Bratislava 1934) vyšla v roce 1999 i u nás monografie o životě a díle Františka Halase. Jejím autorem je editor Halasova díla Ludvík Kundera, její název je prostý: František Halas, s podtitulem O životě a díle / 1947–1999. Kniha vyšla jako X. svazek Spisů Ludvíka Kundery v nakladatelství Atlantis.

Už vzpomínaný podtitul na cosi ukazuje: Halasovo dílo je tu skutečně nazíráno skrze životní příběh básníkův. Mnohá argumentace pochází buď z konkrétních dobových vzpomínek Halasových souputníků nebo z Halasovy korespondence s nejbližšími. Také celý první oddíl knihy Kronika života mapuje nejdůležitější okamžiky Halasova života. Mohlo by se tedy zdát, že máme co dělat s monografií typu V. Tilleho. Ovšem velmi rychle se ukáže, že takový dojem je mylný. I když si Kundera někdy životními fakty v argumentaci pomáhá, není tato argumentace tím nejpodstatnějším.

Nejprve ale ke struktuře knihy. Kniha má jedenáct kapitol. Poezií se zabývají zejména kapitoly 2, 3 a 4, v dalších pěti sleduje Kundera “okrajové jevy”, jako jsou esejistika, Halasův vztah k výtvarnému umění, překlady, náčrty dramatických děl a korespondence. Důležité pro halasovská zkoumání jsou i poslední dvě části: jednak dosavadní halasovské interpretace, jednak, a zejména, Halasova bibliografie, kterou zpracoval Jaromír Kubíček. Pokud jsem řekl, že Halasově poezii jsou věnovány tři kapitoly, je třeba to doplnit: i v následujících kapitolách jsou samozřejmě jednotlivé vývody na poezii aplikovány a ozřejmují ji z poněkud odlišných úhlů.

Co se výkladů poezie týče, člení Kundera Halasovu poezii do tří etap, jejichž výklady se pak kryjí s jednotlivými kapitolami. Toto členění je myslím velmi přesné a odpovídá více než členění Jana Grossmana z úvodu k Básním F. H. z r. 1957. Ten člení Halasovu poezii pouze na dvě etapy a vlastně jen sbírka A co?tvoří samostatnou druhou etapu. Kundera přesněji postihl, že po prvním období (nejvýše v něm stojí Kohout plaší smrt) zakončeném sbírkou Tvář dochází k výrazné proměně Halasovy poetiky. Konec druhého období pak nalézá ve švu mezi prvním a druhým oddílem sbírky V řadě. Jednoznačně Kundera zasahuje ještě do jednoho významného sporu: v souvislosti se sbírkou A co?bývá vyslovována jistá skepse, která se týká nové poetiky v této sbírce ustavené. Kundera velmi přesně tuto novou poetiku charakterizuje: “v eufonické instrumentaci, jež není opuštěna, se neobjevují ladné hříčky, nýbrž tvrdě modelované významy (...) halasovský, ale stále méně skřípavý jamb je nahrazen volnými rytmy, jejichž půdorys se verš od verše mění, rým se vytratil, ubývá postpozitivních adjektiv...” (s. 158)

Ač byly jednotlivé kapitoly publikovány jako samostatné studie (nejčastěji jako úvody k jednotlivým svazkům Halasova Díla), tvoří společně jednotnou a propojenou knihu. Hned v jejím úvodu nachází Kundera v Halasových básních podstatná slova a pak sleduje jejich proměny; jsou to pojmy jako “vina”, “revoluce”, později “svoboda”, “náboženství”, “morálka”. To je jedna z poloh této knihy: jakési sémantické obkružování kolem podstatných motivů a témat Halasovy poezie.

Druhým významným pohledem je statistika. Kundera velmi často argumentuje četností slov, typy slovních spojení, kvantitou rýmů (v těchto případech čerpá většinou z diplomových a rigorózních prací, jejichž autory vždy uvádí). Takto pojaté zkoumání pak ale přináší přesvědčivé výsledky v definování kvalit jednotlivých knih. Příklad za všechny: “Sépie tedy prezentuje široce založený pokus o vlastní řešení souzvuků na konci veršů, v Kohoutu se poměry vyrovnávají, souzvukové novátorství je zatlačováno tíhou výpovědi. V Tváři pak se od ,rýmového‘ experimentu upouští téměř zcela – a zcela ve prospěch rýmové harmonie.” (s. 96) Navíc je na tomto příkladu vidět, jak Kundera chápe Halasovo dílo jako proces: takovéto srovnávání následuje za každým ponorem do veršů jednotlivých období.

Bohužel ale tato metoda nemůže být přesná vždy. Když Kundera mluví o básni “Zmatený” jako o vrcholu posedlosti v kladení otázek, jeho argument, že se na prostoru dvanácti veršů vyskytuje osm otázek s tázací částicí, není úplně korektní: drtivá většina tohoto náboje je totiž uložena v první strofě (šest z osmi výskytů), navíc podepřené trojí aliterací tázacího “co”. Není pochyb, že výsledek, tedy charakteristika básně jako “průsečíku básníkova ptaní, jeho krize, jeho ,zmatení‘!” (s. 114), je pravdivý, ale s korekcí, která by měla první strofu ještě výrazněji vyzdvihnout.

S dobovými ohlasy na Halasovu tvorbu Kundera vždy buď polemizuje, uvádí je na pravou míru, nebo s nimi souhlasí. Nezpochybnitelnou autoritu pro něj neznamenají ani velká jména literární kritiky – koriguje například velmi příkrý Šaldův odsudek sbírky Tvář a podobně.

S tím, jak se postupně proměňují základní témata jednotlivých kapitol, ubývá práce s textem, nicméně i tyto kapitoly tvoří důležité doplnění ke studiu osobnosti Františka Halase (přesvědčivá je například kapitola o krystalizování základního Halasova eseje “O Poezii”, která nekončí nalezením jednotlivých etap vzniku tohoto textu, ale vždy je konfrontuje s jednotlivými básnickými postupy u Halase).

Ještě jeden rys se mi zdá důležitý: Kundera sice používá vědecký aparát a Halasova monografie zůstává především knihou odbornou, avšak přesto je tu jakýsi rozdíl, daný tím, že Kundera se Halase zmocňuje především básnicky. V situacích, kdy jiní badatelé hledají své výrazivo v odborných termínech, pomáhá si Kundera metaforou. Dokladů pro toto tvrzení je mnoho,uveďme jeden za všechny: “Ale především: jak se kvietismus shoduje s množstvím otázek, které až vulkanicky rozrušují zdánlivě olejnatou hladinu této poezie?” (s. 109)

Můžu tedy říci, že monografie Ludvíka Kundery zaplňuje prázdné místo v české literární vědě způsobem, který si zaslouží obdiv. Napříště už při halasovských zkoumáních nebude možno tuto knihu obejít.

Jakub Chrobák