Pozdější život - jedinečný i jeden za mnohé

Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka. Praha a Litomyšl, Paseka 2000.

Budu se opakovat, už jsem o tom někde psal, ale nemohu si pomoci: současných, populárních, spolehlivých a nepovrchních životopisů významných Čechů a Slováků se nám nedostává. Spíše by se daly vyjmenovat ty nepočetné, které byly napsány. Chybějících jsou desítky a můžeme začít z kteréhokoliv konce, docela chaoticky, v kterékoliv oblasti lidského působení. Tak třeba Jaroslav Seifert. Nebo Alexander Dubček. František Kriegel. Nebo Jan Zahradníček. A proč by ne Alois Jirásek? Opusťme výčet, který by dlouho nekončil, a uveďme příklad za všechny. Co bychom doporučili cizinci, který by si chtěl v češtině přečíst životopis Václava Havla? Jednu knihu, ale pořádnou? Doporučili bychom mu některou z hagiografií, anebo bychom ho odkázali na literární žumpu, byť někdy se tvářící vědecky nebo životně autenticky?

Tím víc si vážím práce, které se věnoval v uplynulém desetiletí Pavel Kosatík. Budiž, vybírá si obvykle témata nějak pikantní, ať už máme na mysli Jana Masaryka, nebo třeba manželky československých prezidentů, ale do intimního soukromí vstupuje na dnešní poměry zdrženlivě. Naposledy vydal Kosatík životopis postavy pro veřejné mínění málo pikantní, totiž Ferdinanda Peroutky, a z jeho života si vybral část tragickou, nebo aspoň tragikou poznamenanou. Co dělal a jak žil Ferdinand Peroutka ve svém “pozdějším životě”, poté co skončila jeho sláva, co zemřela, padla nebo byla vyvražděna velká část jeho nejbližších, poté co skončily pátky u Karla Čapka i Táflrunda? Podtitul knihy – Pozdější život (1938–1978) – jako by autorovi nabídl sám hlavní hrdina. Vnucuje se připomínka Peroutkova románu o Panně Orleánské neupálené, která své nejheroičtější období přežila, a Pavel Kosatík toho vtipně využil.

Dvě období mohou ctitelům Ferdinanda Peroutky způsobovat nesnáze. Jeho předválečnou publicistiku přijímáme většinou příznivě, pokud se ztotožňujeme se základními hodnotami první republiky, a málokdo odmítne Peroutkovu kritiku komunistického režimu. Pokud jde o jeho tvorbu za druhé republiky a v období let 1945–1948, neubráníme se otázce, zda nebyl poMnichovu přílišným realistou a zda po válce nebyl nejen přílišným realistou, ale i člověkem, který podlehl duchu doby. (V polské esejistice se pro to vžil pojem “hegelovské uštknutí”.) Neuvěřil totiž i tento velký novinář na chvíli tomu, že právě do Komunistické strany Československa se vtělil duch doby, v mnoha svých projevech odpudivý, ale jediný možný? Pavel Kosatík jako by lépe rozuměl Peroutkovi pomnichovskému než Peroutkovi předúnorovému. Také hrdinovo nadšení pro reformy Pražského jara bylo podle autora patrně přehnané, a rozumím-li tomu dobře, snad mělo být u Peroutky přání (konkrétně přání vrátit se domů) otcem myšlenky. Myslím ale, že otázku, které síly by v poválečné KSČ převážily, kdyby nebylo drtivé síly Sovětského svazu, zda by převážila “československá cesta k socialismu”, nebo stalinismus, nelze poctivě zodpovědět. A jak by skončilo Pražské jaro bez srpnové okupace? Restaurací za pomoci domácích sil, nebo vývojem k levicové demokracii? Slouží Pavlu Kosatíkovi ke cti, že ať už cítíme, že se přiklání k té či oné odpovědi, nabízí nám dostatek faktů k vytvoření vlastního názoru.

Autor se snaží vykreslit Peroutkovo duševní ustrojení, přičemž vznikající obraz působí věrohodně. Také díky tomu, že Kosatík nadmíru nepsychologizuje a neredukuje například spory uvnitř demokratického exilu – včetně Peroutkova sporu s mladším Pavlem Tigridem – na psychologické aspekty.

Seznamujeme se především s Ferdinandem Peroutkou, ale při této příležitosti sledujeme také postupující tragickou erozi snah o ustavení a udržení exilové politické reprezentace demokratického Československa. Lépe pochopíme, proč zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech považovala asi většina těch, kteří zůstali doma a byli zaujati politikou, za svou reprezentaci v cizině buď reprezentaci uměleckou, zejména literární, anebo exulanty, kteří se – jako například Jiří Pelikán – zapojili také do politiky hostitelských zemí. O tom, že první poúnorovou vlnu československého exilu do značné míry pohltily vnitřní problémy, nepřímo svědčí i nedostatek nových nápadů. Čtenáře proto povzbudí třeba pasáž (s. 185–189) věnovaná Peroutkovým úvahám o potřebě usmíření se sudetskými Němci. Naproti tomu zmínek o kontaktech s demokratickým exilem jiných podobně postižených zemí je velmi málo, což bohužel podle všehonení Kosatíkova chyba, ale dost věrný obraz skutečnosti, v níž se objevovalo jen málo nových odvážných myšlenek. Výmluvné je třeba to, že ředitel polské sekce Svobodné Evropy Jan Nowak, významný činitel protinacistického odboje i polského demokratického exilu, je zmíněn jen jedenkrát. Zátěž špatných meziválečných vztahů zřejmě mohly začít účinněji odvalovat až příslušníci dalších, mladších exilových vln po roce 1968 a 1981.

Závěr knihy je – kromě poslední kapitoly, v níž se loučíme s velkým zesnulým – věnován Peroutkově literární tvorbě. Jak zvolenému žánru přísluší, věnuje se Pavel Kosatík zejména míře autobiografičnosti jednotlivých děl, ačkoliv dovede ocenit i jejich styl.

Zdá se, že autor nepřistupoval ke svému hrdinovi s žádnou předpojatostí. V mých očích vznikl díky tomu věrohodný portrét velkého člověka. A oslava těch, kteří unesli i své “pozdější životy”. Bylo jich v uplynulém století hodně, v exilu i doma.

Václav Burian