Jakub Grombíř

“Animáky” nejsou ani za mák špatné

Jihlavské kino Dukla se zapsalo do povědomí filmových zájemců jako dějiště tradičního Festivalu dokumentárních filmů. Ve dnech 8. až 10. prosince 2000 zde navíc odstartovala nová tematická akce: Přehlídka animovaného filmu . Na programu byly ukázky toho nejlepšího, co tato někdy opomíjená oblast filmové tvorby může nabídnout, a to u nás i ve světě. Zaujal průřez chorvatskou tvorbou, včetně “oscarového” filmu Dušana Vukotiće Surogatz roku 1961. Sarkasticky laděný příběh muže, který si vytváří na prázdné pláži “virtuální” svět přesně podle svých představ, je dnes snad ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Ke klasice už patří také popartová bajka Zlatko Boureka Kočka, příjemným překvapením byl film Josko Marušiće Loutka snů, pojednávající tematiku nafukovacích erotických panen a jejich uživatelů nejen ironicky, ale kupodivu i se značnou dávkou poezie. Britská animace se představila především tvorbou Daniela Greavese, který ve filmu Plochý svět přináší opulentní ohňostroj nápadů na téma prolínání televizní reality a okolního světa. Opačný přístup zvolil Mark Baker, jehož Vesniceje postavena na kontrastu mezi idylickou a naivistickou kresbou a brutálním bestiářem lidských nectností. Tvorbu amerických experimentátorů Harryho Smithe či Lena Lye představil ve své přednášce s ukázkami Martin Čihák. K vrcholům festivalu pak patřil blok zasvěcený osobnosti Jurije Norštejna, podle některých vůbec nejvýznamnějšího tvůrce animovaných filmů všech dob. Norštejnova cesta od precizní, avšak v podstatě konvenční grotesky Liška a zajíc po mistrovskou Pohádku pohádek zahrnuje pouze čtyři filmy, každý z nich je však sám o sobě zážitkem na hodně dlouho.

O fenoménu South Parkuž bylo napsáno mnoho. Nekritické plédování pro tento výtvor poněkud zavání infantilitou či snobskou snahou být za každou cenu “in”, zatracování je zase často projevem neopodstatněné hysterie. Přiznám se k elitářskému přístupu, South Park uznávám, byť jej nepovažuji za ideální zábavu pro každého, a už vůbec ne pro čtrnáctileté publikum. Právě jisté “snižování prahu”, pronikání prvků brutality a vulgarity do mainstreamu, je asi nejvýraznějším rysem současnosti - podle mého osobního názoru hodně nešťastným. V celovečerním filmu South Park: Peklo na zemiautoři vtipně reagují na obdobné námitky; obhajují svůj seriál před cenzurními zásahy a názorně ukazují, že jsou na světě jistě horší věci než seriál, kde se sprostě mluví. Jen tak pro zajímavost: pojetí postavy Saddáma Husajna v tomto filmu silně připomíná ony animované scénky ve zpravodajství televize Nova,jimiž se usnadňuje pochopení spletitých politických kauz i na úrovni IQ typické pro konzumenty této bohulibé stanice. Doufám, že pan Železný ty drzé americké plagiátory brzo zažaluje...

Pokud jde o domácí animaci: vedle osobností s puncem klasiků, jako jsou Jiří Trnka, Adolf Born nebo Jan Švankmajer (už tato jména naznačují šířku záběru typickou pro zahajovací ročník), se na přehlídce představili i tvůrci neprávem opomíjení, například Václav Mergl, který ve filmech Krabi nebo Homunkulus akcentoval ekologicko-civilizační tematiku mnohem dříve, než se stala módní záležitostí. Jeho tvorba se vyznačuje jasným osobním názorem, nepodbízivostí a morálním apelem, místy však poněkud trpí absencí humoru a tezovitostí. Mergl hovořil na besedě o potížích s financovánímnekomerčních projektů a v tomtéž duchu promluvil i další host jihlavské přehlídky Jiří Barta, který vedle dnes již klasického Krysaře a neprávem pozapomenuté duchařské grotesky Poslední lup(František Husák se zde představuje v ženské roli!) představil i ukázky ze svého právě dokončovaného projektu Golem. Novou krev české animace představuje už etablovaný Aurel Klimt, nadějí jsou rozhodně studenti filmových škol z Ostravy, Písku a Zlína.

Úroveň přehlídky zvýšily i doprovodné akce. Ve vestibulu proběhla výstava snímků sdružení Lomofoto. Tato mezinárodní sešlost (prý má na třicet tisíc členů!) se vyznačuje výhradním používáním snad nejkurióznějšího fotoaparátu všech dob, sovětského kompaktu LOMO, a fotografováním zásadně “bez míření”. Jako u všech experimentů, i tady hlušina výrazně převažuje nad skutečně zajímavými výtvory, recesistický duch lomistů je však spolehlivou obranou proti případným námitkám. Bez námitek přijali všichni přítomní vystoupení pražské hudební skupiny Ahmed má hlad, která těží ze současné konjunktury balkánského folkloru. Strhující projev kapely proměnil prostor před projekčním plátnem na taneční parket a dal na chvíli zapomenout na intelektuální debaty. Zasvěcené hlasy předvídají Ahmedovi velkou budoucnost a jihlavské vystoupení jim dalo za pravdu.

Přehlídka animovaného filmu 2000 se vydařila a lze jen doufat, že se příště podaří získat ještě bohatší spektrum filmů, zejména co se týče zahraniční tvorby, s níž nemá české publikum (zvláště pokud jde o záležitosti menšinové) prakticky žádnou možnost kontaktu.