Radost z příběhu

Carlo Ginzburg: Sýr a červi. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600. Přel. Jiří Špaček. Praha, Argo 2000.

Inkvizitor: Ty anděly, kteří pro Tebe jsou Božími vyslanci na staveništi světa, stvořil okamžitě Bůh, nebo kdo?

Menocchio: Příroda je vytvořila z nejdokonalejší substance světa, podobně jako když se v sýru rodí červi; když ale z ní vystoupili, Bůh jim požehnal a dal jim vůli, rozum a paměť.

Úryvek z inkvizičního protokolu z výslechu furlanského mlynáře Domenica Scandelly, přezdívaného Menocchio, obsahuje přirovnání, jež dalo knize její poněkud zvláštní název. Menocchio se jím snaží vysvětlit svou představu o vzniku světa. Několikrát se přitom odvolává na původní chaos. Samotná jeho výpověď ale nemá k chaosu daleko. Dokonce i zkušený inkvizitor, který se ve své praxi setkal s různými případy, nevycházel z údivu. Mlynářovy názory jsou zmatené a mnohdy si protiřečí: věří v existenci očistce, ale neuznává nesmrtelnost duše, považuje křest za zbytečnost, ale sám sebe jednou označil za novokřtěnce. Přitom, na rozdíl od většiny venkovanů,nejen že uměl číst, ale byl i relativně sečtělý. Přečtené si však po svém zpracoval a zahrnul do svých představ o Bohu, o světě, o člověku a pochopitelně i o církvi. Není jistě nutné dodávat, že většina těchto představ byla v příkrém rozporu s jejím učením. Přesto po několik let Menocchio své názory veřejně prezentoval, ba přímo vnucoval svým sousedům – to vše v letech, která jsou považována za dobu nejintenzivnějšího působení římské inkvizice na Apeninském poloostrově. Teprve po osobním konfliktu s místním knězem se mlynář dostává roku 1583 před inkviziční tribunál. A zde “vstupuje” do historie. Na rozdíl od odmítavých a vyhýbavých sousedů Menocchio v inkvizitorovi konečně nachází člověka ochotného bedlivě vyslechnout jeho názory. Jeho výřečnost, spolu s tradiční důkladností inkvizice při pořizování zápisů z výslechů, tak poskytla italskému historikovi Carlu Ginzburgovi (*1932) jedinečný pramenný materiál.

Ginzburg na Menocchiova akta narazil při práci na jiné, neméně zajímavé knize o osobách označovaných jako benandanti ( I benandanti: Stregoneria e culti agrari tra cinquecento e seicento, Torino 1966). Ti měli plnit ve venkovském prostředí roli jakýchsi šamanů cestujících v transu do záhrobí a bojujících s čarodějnicemi o úrodu. Později se Ginzburg k tomuto tématu vrátil v knize pojednávající o fenoménu sabatu ( Storia notturna: Una decifrazione del sabba, Torino 1989). V obou knihách, stejně jako v Sýru a červech, se Carlo Ginzburg na podkladě studia inkvizičních protokolů zabývá problematikou “lidové kultury”, respektive jejího střetu s “kulturou elit”. Tím se zařadil do proudu evropské historiografie, jež se od šedesátých a sedmdesátých let začala soustavně zabývat kulturou a historií nižších vrstev společnosti – “němých” vrstev, které po sobě nezanechaly písemné památky. Ginzburgův přístup je však poněkud poznamenán akcentováním třídního rozdělení, přílišným zdůrazňováním dichotomie mezi “kulturou elit” a “kulturou lidovou” a propasti mezi nimi. To je však do jisté míry vyváženo tím, že se Ginzburg neutápí v amorfní představě “lidu” a že se snaží zmapovat “lidovou kulturu” podrobným zkoumáním životních osudů jednotlivců nebo úzce vymezených skupin. Jeho práce se svým charakterem podobají knize MontaillouEmmanuela Le Roy Ladurieho či The Return of Martin Guerre Natalie Zemon Davisové (tento titul je známý hlavně díky filmu Daniela Vigne Somersbyho návrat) a patří k nejosobitějším příspěvkům k této problematice. Za čtvrtstoletí své existence se kniha Sýr a červi stala skutečnou klasikou (poprvé byla vydána pod názvem Il formaggio e i vermi: Il cosmo di un mugnaio del '500v roce 1976 nakladatelstvím Giulio Einaudi). Mnozí se na ni odvolávají, ale ne všichni ji skutečně četli – a to i mezi českými historiky, jak bylo patrné například z některých referátů přednesených na X. sjezdu českých historiků v roce 1999 anebo i z textu prvního svazku druhého dílu Dějin hmotné kultury (Praha 1995, s. 21). Také proto je třeba vydání českého překladu uvítat.

Sýr a červi je svým způsobem kontroverzní kniha, ačkoliv laický čtenář na ní pravděpodobně nic provokujícího nenalezne. Její kontroverznost totiž nespočívá ani tak v obsahu, jako v autorově přístupu k pramenům, v metodě práce a způsobu utváření příběhu. Ginzburg je jedním z těch, kteří nezastírají, že historikova práce je svou povahou spíše konstrukcí než rekonstrukcí. Někteří jeho kritici, kteří “přečetli” Menocchiův příběh trošku jinak, mu paradoxně dali nepřímo (a nechtěně) za pravdu. Je však nutné říci, že na rozdíl od různých všezahrnujících syntéz (např. P. Aries: Ději ny smrti. Praha 2000) jsou Ginzburgovy knihy založeny na důkladném a poctivém studiu pramenů, což jim neupírají ani nejpřísnější kritikové. Kniha je také reakcí na dobu, kdy historická pojednání nejednou připomínala spíš statistickou ročenku nebo technickou dokumentaci. Na Ginzburgových pracích je navíc patrná i jistá inspirace kulturní antropologií. Jeho postupy často připomínají to, co Clifford Geertz nazval zhuštěným popisem. To je ostatně charakteristické pro celou mikrohistorii – směr, který byl oblíbený zejména mezi italskými historiky a ke kterému má blízko i Ginzburg, byť (jak výstižně poznamenal v kvalitním doslovu k českému překladu knihy Pavel Himl) originalita Ginzburgova díla vylučuje jednoznačné přiřazení k jakékoliv historické škole. S mikrohistorií jej však spojuje ještě jeden aspekt – narativní přístup. Tato “radost z příběhu” s sebou přináší i řadu sporných prvků včetně vyplňování mezer v pramenech různými domněnkami a domýšlením nejpravděpodobnějšího vzhledu chybějících kamínků mozaiky, za což Ginzburg sklidil od svých kolegů ostrou kritiku. Zase by se však dalo namítnout, že zde jen otevřeně přiznává to, co ve své práci dělá, vědomě či nevědomě, každý historik.

Je ovšem zřejmé, že to, co provokuje mnohé odborníky, je jedním z důvodů značné obliby Ginzburgových knih u širší veřejnosti. Vedle poutavosti příběhu je to i atraktivnost zkoumaných témat. K nim jistě patří také problematika vlastního fungování římské inkvizice. Kniha Sýr a červi názorně ukazuje, že děsivost inkvizice spočívala spíše ve vytváření atmosféry strachu ve společnosti, kde je pak každý sledován každým, než v přímé brutalitě uplatňované vůči jednotlivcům. Ostatně, zůstaneme-li v českém prostředí, je jistě zajímavé porovnat inkviziční mašinerii řídící se přesnými pravidly se značně svévolným působením nechvalně známého Františka Bobliga z Edelstadtu na velkolosinském a šumperském panství. Pro srovnání: “komorní” Bobligův tribunál poslal za osmnáct let svého působení (1678–96) na smrt 48 osob, inkviziční tribunál v Aquilei a Concordii (tedy týž tribunál, jenž soudil i Menocchia) poslal na hranici z tisícovky případů projednávaných mezi léty 1551 a 1647 čtyři osoby. O různých “vymoženostech” inkvizice, jako bylo například právo na obhájce a na přípravu obhajoby, se obětem moravských čarodějnických procesů ani nesnilo, nehledě na to, že římská i španělská inkvizice se k otázce existence čarodějnic stavěly značně skepticky.

Českého čtenáře, který se s působením inkvizice mohl dosud seznámit prakticky jen v ideologicky uvědomělé knize I. R. Griguleviče ( Dějiny inkvizice, Praha 1973) tak možná výsledek inkvizičního procesu se svérázným mlynářem překvapí. Menocchio je odsouzen na doživotí, avšak po dvou letech je propuštěn na svobodu. Původní rozsudek je zmírněn na několik zákazů a diskriminačních opatření – mimo jiné musí Menocchio nosit potupné roucho ( habitello), které jej veřejně a viditelně označuje jako člověka podezřelého z hereze. Mlynář však postupně začíná všechna opatření obcházet, až nakonec jediným pozůstatkem trestu zůstává habitello, jež však nosí skrytě pod svrchním oděvem. Léta strávená ve vězení a pro Menocchia jistě inspirující rozhovor s inkvizitorem jej navíc přiměly promyslet některé své ideje. Vzhledem k tomu, že nebyl ochoten vzdát se vášně diskutovat se svými sousedy, kteří se snažili “ocejchovanému” Menocchiovi ještě více vyhýbat, bylo jen otázkou času, kdy se opět ocitne v inkvizičním vězení. Proces s Menocchiem je roku 1599 skutečně obnoven a jeho tragédie vrcholí. Poprvé je na něm (spíše pro vystrašení, aby udal případné komplice) uplatněna tortura. Skutečnost, že se jednalo o recidivu a že se o případ začala zajímat i římská kurie – ve stejné době probíhal proces s Giordanem Brunem –, byla pro něho osudná. Trest nepolepšitelného kacíře měl být exemplární – Menocchio umírá někdy na přelomu let 1599 a 1600, téměř sedmdesátiletý, na hranici. Zde se příběh uzavírá.

Na samotný závěr se ještě Carlo Ginzburg zmiňuje o podobném případu jistého Marcata, na jehož jméno narazil v inkvizičních protokolech, a svou knihu končí těmito slovy: “O Menocchiovi toho víme hodně. O tomto Marcatovi či Marcovi – a o mnoha dalších, jako byl on, kteří žili a zemřeli, aniž po sobě zanechali stopu – nevíme nic.”

Díky Ginzburgovi nicméně alespoň tušíme, že existovali.

Martin Elbl