Šance jménem Žena

Sylva Fischerová: Šance. Brno, Petrov 2000.

O Sylvě Fischerové (*1963) jsem psal už v souvislosti s almanachem Přetržená nit (1996), kde patřila k autorsky nejvýraznějším postavám. Připomínám to dnes a na tomto místě jen proto, že sbírka Šancena mém vysokém hodnocení nic neubrala. Fischerová tu stojí jako vyhraněná individualita s výraznou poetikou, a říkám-li “poetika”, myslím především “výpověď”. Výpověď, to jsou závažná slova. Básnická výpověď, kterou před nás Fischerová klade, je závažná.

“Ale já / jsem chtěla být jiná,” čteme v básni bez názvu na s. 20. O pár stránek dál (rovněž bez názvu) báseň, která se mi ve zmiňovaném almanachu tak líbila a která se mi dnes líbí ještě víc: “Ale až za koncem a nejhloub / touha být jako všichni: / obcházet svůj dům jako obcházíme / mlhu, / zasadit strom / a nerozumět prorokům. / Já jsem taky chtěla / jíst ústřice s citrónem / na ulici Montmartru, / já jsem taky chtěla klid a prachy / a jasné barvy kamenů pod vodou. / Jasné barvy kamenů pod vodou!” Ano, k takovému doznání je třeba síly! A snad skutečně větší než k (literárně) sexuální exhibici.

Závěr básně však svádí tok lyrického významu do týchž vod, v jakých pluje i leknín předchozí kontrastní básně: ta “čistá přítomnost zbavená citu a lidské paměti” je vlastně jen jiným exemplářem metafory o kamenech pod vodou! V obou případech se jedná o figury bytostného Já. Lyrikovi jde o tuto entitu, promítanou do poetických symbolů, vždy a všude. Nenechme se oklamat objektivitou lyrických popisů, lyrik vždy popisuje Sebe! Sebe: to, co chce být promítáno a investováno; čisté Já je abstrakcí filozofů. Básníkovým Já je (tedy) Já “nečisté”: Já stromů a měst, vesnic, domů a lesů, Já potoků a roklin, kamenů pod vodou.

Ale ovšem Já je Já “žité”, a to, jak bude naše Já žít, záleží na mnoha okolnostech. Na mnoha: lyrik je právě živelný; je to živel, prolínající do všeho. Mít peníze není nic špatného a jíst ústřice s jinými, kteří také mají peníze, rovněž ne. Záleží na okolnostech. Je lépe jíst ústřice s dobrými a spolehlivými lidmi než vybírat popelnice se špatnými a nespolehlivými: který z nich je umělec a básník, je právě vedlejší! Žena to může říci nahlas: pluje jako leknín na hladinách ukotvení, na hladinách pestrých kamenů tam dole. Je romantika divočiny a romantika salonu. Tato významová rozpětí vidím v oněch napohled jednoduchých verších Sylvy Fischerové. K jednoduchému je třeba síly.

Fischerová píše volným veršem. Je to verš doširoka rozdechnutý, intonačně celistvý a silný. Nezná zbytečná slova. To si uvědomíme právě tam, kde je intonační linie narušena a zlomena do několika veršů; vztah mezi “dlouhým” a “krátkým” veršem je výrazným znakem tohoto versologického systému. Síla verše je silou postoje. Postoj Sylvy Fischerové k bytí (neboť to není prostě život, existence, realita, skutečnost) je silový. Stojí zde silná básnířka, což znamená: silná žena! Její postoj je prorocký i antiprorocký. Žena prorok je zvláštní fenomén. Jen zdánlivě tu jde o dnešek, jen zdánlivě o věčnost: jedno v druhém je pevně zaklesnuto. “Dopis” není pro Fischerovou obyčejný dopis. Píše ho mrtvému otci. Avšak: “Psát svému mrtvému otci / znamená psát otci, který teprv bude...” Psát dopis mrtvému otci znamená: “Psát bohu, s kterým svedu boj / a možná neprohraju.” Fischerová je ze své hloubi “pestrých kamenů” patetik.

Všimněme si jejích metafor: “Ta touha sáhnout na sebe / ... / je touhou sáhnout v krvavý bok / zmrtvýchvstalého Krista / a nahmatat milost / zřetelnou jak šlacha / svou vlastní nesmrtelnost...” To je pozice (svato)tomášovská, metafora ve své konkreci až řeznická: nesmrtelnost, jak si ji vybavuje ten, kdo pracuje s masem! Síla: tak třeba řezník Dvořák... Ale tady mluví matka. Ježíš není postavou mezi jinými postavami, je to syn! Ne syn Otce, ale syn matky. Synáček. Tato matka vyšla z ulity Marií a říká prorocká slova. A tak chce na jedné straně: “vidět nebeské úkazy sedat na čela dětí,” na druhé však ví: “kdybychom pochopili jedinou věc až do konce, svět by byl ztracen...” Z jedné strany vydanost naivního citu, z druhé podmračené prorokovo čelo. Kdo ví, na čem pluje leknín bytí? Fischerová je “gnostik”, který se “na nic nepamatuje” a který sní “o říši barevných toulavých květin”. Gnostik, který sní o tomto světě.

V tom je její Řecko a vůbec starověká antika: je spíše pohan než křesťan a spíše nevěřící než věřící, avšak vždy vášnivě doufající! Fischerová je křesťan, který touží po víře. Křesťan, který touží po víře: Pražan po holocaustu, snídající na stříbře po mrtvých Židech, Pražan posledních zbytků jidiš, jazyka mrtvých... “Hovado žije životem hovad, / jepice životem jepic...” Žena-prorok je prorokem bez iluzí: “Ale Mesiáš nepřijde a svět / nebude spasen, jednou a provždy! Čas se nezavře, není to květina / odcházející s létem, jeho krása / nespočívá v trvání, jeho půvab / spatřili jen nemnozí. / Ostatní viděli lebku.” Golgota znamená lebka: která se smála? Sobě se smějete, říká prorok.

Co zbývá. Zbývá: Já vpjaté do těla, tělo vpjaté do času. “Zemřeš, ale budeš to ještě ty / ve chvíli smrti / a toto Ty je tvůj podíl.” Nic víc? A právě proto: touha! “Házet kamením na hradbách, / vlát jako bílé prapory léta!” Kde je touha, je i víra: nějaká víra! Več věří žena-prorok, nezdá se být tak důležité. Jde o bytí. Ve starých symbolech pulzují nové věci, v nových symbolech starý svět. “Šance” (takto titul recenzované sbírky) je slovo o více významech. Jeden z nich je moderní, druhý dosti starý. Říkáme: dej mi šanci, a myslíme tím příležitost, naději. Pro lidi středověku byla “šance” něčím jiným: hradbou, kterou bylo třeba hájit! Tak třeba hradbou Svatého Města, což zní dost krutě v době vnitřních hradeb Jeruzaléma. Oba tyto významy jsou uloženy v názvu sbírky Sylvy Fischerové. Oba je potřebuje ten, kdo chce být prorokem, případně ten, kdo jím být nechce (a přesto jím je). To poslední se zdá být případem naší básnířky.

Za patetický styl recenze se omlouvám. Neříká se však: oplácej stejné stejným? Oplatil jsem stejné stejným v dobré víře, že mi bude rozuměno. Že bude rozuměno Šanci, kterou dává Sylva Fischerová. A ta je nemalá: tak i tak! Rozumět ženě, dnešní ženě. Rozumíme? Inu, jak myslíte... Tedy rozumíme.

Milan Exner